ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.830.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 830/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Zlína, se sídlem ve Zlíně, nám. Míru 12, IČO 000283924, proti žalovaným 1) L. H., 2) J. H. , zastoupeni JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 183/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2012, č. j. 19 Co 19/2012-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2011, č. j. 11 C 183/2011-33, uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší „byt č. 303, sestávající z jednoho pokoje, kuchyňského koutu a příslušenství, nacházející se ve 3. podlaží domu č.p. 4509 v ulici D. ve Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobce jako vlastník domu č.p. 4509 a pronajímatel předmětného bytu doručil žalovaným dne 1. 12. 2009 výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro hrubé porušování dobrých mravů v domě přes písemnou výstrahu, spočívajícím v porušování domovního řádu nevhodným a hlučným chováním v nočních hodinách, přinášením odpadků z kontejnerů do bytu a ve vulgárním a agresivním chováním vůči ostatním nájemníkům, že žaloba na určení její neplatnosti byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 11. 2010, č. j. 11 C 95/2010-78, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2011, a že žalovaní předmětný byt i nadále užívají k bydlení, když zajištěné přístřeší odmítli. Dovodil, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi z nájmu bytu (§710 odst. 2 obč. zák.), tj. k 31. 3. 2010, a že od 1. 4. 2010 užívají byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce (§126 odst. 1 obč. zák.). V souladu s ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalovaných byt vyklidit na zajištění přístřeší.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. 19 Co 19/2012-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní poměr žalovaných na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a) obč. zák. zanikl, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou povinni jej podle §126 odst. 1 obč. zák. vyklidit, a to ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. po zajištění přístřeší. Dodal, že výkon práva žalobce na vyklizení bytu žalovanými po zajištění přístřeší není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť „uplatněný důvod výpovědi, jímž bylo porušování dobrých mravů žalovanými, vylučuje existenci okolností ve smyslu tohoto ustanovení svědčící v jejich prospěch“ a „žádný nárok nezakládá ani věk žalovaných přes šedesát let“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř a uplatňují v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřují v otázce, zda „důvod výpovědi z nájmu bytu spočívající v porušování dobrých mravů může paušálně vyloučit okolnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“ Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že se nezabýval jejich námitkou, že v nabízeném přístřeší je vlhko, což je neslučitelné se zdravotním stavem druhého žalovaného, a že je ve smyslu §118a o.s.ř. nepoučil o jejich povinnosti tuto skutečnost prokázat. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení není v rozporu s dobrými mravy, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., podle něhož je přípustnost dovolání spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé namítají, že odvolací soud věc řádně neposoudil z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nezpochybnili přitom správnost právního závěru, že užívají předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.
V otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení bytu byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V projednávané věci dal žalobce žalovaným výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a) obč. zák. pro hrubé porušování dobrých mravů v domě, které spočívalo v porušování domovního řádu nevhodným a hlučným chováním v nočních hodinách, přinášením odpadků z kontejnerů do bytu a ve vulgárním a agresivním chováním vůči ostatním nájemníkům. Jestliže odvolací soud dovodil, že uplatněný důvod z výpovědi z nájmu bytu vymezený popsaným chováním žalovaných i s přihlédnutím k jejich věku přes šedesát let vylučuje použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., není jeho úvaha zjevně nepřiměřená, jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou, a proto z hlediska této právní otázky nemůže mít napadený rozsudek zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaných, že se odvolací soud nezabýval otázkou špatné kvality zajištěného přístřeší. Tato otázka nemá v řízení o vyklizení bytu žádný právní význam, lze ji případně zohlednit pouze v řízení exekučním.
Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že je nepoučil ve smyslu §118a o.s.ř. o povinnosti prokázat tvrzení o nevhodnosti zajištěného přístřeší. Tato námitka však představuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. však nemůže být - jak je nepochybné ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu