ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1068.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1068/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: MIKROTECHNA s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Barrandova 409, zastoupen JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem v Praze 1, Národní 43, proti žalovanému: město Jáchymov , se sídlem v Jáchymově, nám. Republiky 1, zastoupen JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 234/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2012, č. j. 13 Co 420/2012-140, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2012, č. j. 13 C 234/2010-111, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 677/1, nacházejícímu se v kat. úz. J. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 677/1 v kat. úz. J. Žalobce tvrdil, že vlastnictví ke sporné nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1994 uzavřené s Fondem národního majetku ČR, popřípadě vydržením vlastnického práva podle §134 obč. zák.
Soud prvního stupně žalobci vlastnické právo nepřiznal. Usuzoval na absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1994 (§39 obč. zák.). Neuznal námitku žalobce, že dotčený pozemek nemohl v rozhodné době (k datu 24. 5. 1991) na žalovaného ex lege přejít, poněvadž měl tvořit jeden funkční celek s pozemkem parc. č. 1842 a objektem ev. č. 75 na stavební parcele č. 1343 (rekreační středisko „Hájenka“) a bylo třeba na něj hledět jako na pozemek zastavěný ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Soud rovněž poukázal na nedostatek předpokladů pro nabytí vlastnictví vydržením podle §134 obč. zák. (žalobce z důvodu zápisu žalovaného v katastru nemovitostí od roku 1997 nemohl být v dobré víře). Odvolací soud zamítavý rozsudek první instance potvrdil. Ve výsledku také uzavřel, že sporný pozemek netvořil s výše označenými nemovitostmi funkční celek a nedopadá tak na něj ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Pokud jde o nabytí vlastnického práva vydržením, zde odvolací instance konstatovala neexistenci oprávněné držby žalobce, poněvadž s věcí fakticky nenakládal jako s vlastní (pozemek pouze vedl v evidenci a platil z něho daň).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezil dvě právní otázky, ve kterých spatřoval zásadní význam napadeného rozhodnutí. První z nich se týkala problematiky funkčního celku nemovitostí, druhá naplnění podmínky pro vznik držby v podobě faktického ovládání věci. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolací či první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání prostřednictvím své právní zástupkyně písemně vyjádřil. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné a navrhoval, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno dne 11. 12. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle pro věc rozhodného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje.
Lze shrnout, že ve věci jsou sledovány oběma stranami dvě navzájem odlišné vlastnické linie. Ve vztahu ke straně žalované, která byla dosud v řízení úspěšná, byl dne 15. 6. 1992 udělen souhlas státním podnikem MIKTROTECHNA Modřany s tím, aby předmětný pozemek převzalo město Jáchymov. Státní podnik neuplatnil majetková práva k areálu bývalého rekreačního střediska a lze tedy konstatovat, že z tohoto pohledu nic nebránilo tomu, aby se dotčený pozemek stal obecním vlastnictvím podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tento děj i jeho právní aspekt jsou nepochybné a také proto došlo v roce 1997 k zápisu žalovaného do katastru nemovitostí ohledně vlastnictví sporného pozemku parc. č. 677/1 (žádost o zápis ze dne 4. 8. 1997). Tento stav na listu vlastnictví trval i ke dni 16. 12. 2009, jak zjistil soud prvního stupně, a trvá zjevně i nadále. K pozemku je tedy žalovaný zapsán jako výlučný vlastník, nejde o duplicitu.
Druhá vlastnická linie je sledována žalobcem. Ten byl zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 7. 1993 a vyšel z toho, že kupní smlouvou č. 202/94 ze dne 1. 4. 1994 na něj Fond národního majetku ČR převedl předmětný pozemek parc. č. 677/1 o výměře 597 m2. Na žalobce byl převeden v rámci privatizace jen tento „minoritní“ pozemek, nikoli již bývalý areál rekreačního střediska. Z výpisu listu vlastnictví ze dne 23. 2. 1996 plyne, že jako vlastník sporného pozemku byl v té době v katastru nemovitostí ještě zapsán žalobce s tím, že jako nabývací titul byla uvedena kupní smlouva s Fondem národního majetku ze dne 1. 4. 1994. V současnosti však jakýkoli zápis pro žalobce ve vztahu k předmětnému pozemku v katastru absentuje, jako vlastník je uváděna pouze žalovaná obec.
Při takovém nepřehledném právním stavu (nabývací titul ve prospěch žalobce, ale dřívější nabývací titul a nynější zápis v katastru pro žalovaného) nelze v plné míře vycházet z citovaných listin, ani z toho, že by zápis v katastru nemovitostí byl výrazem plné materiální publicity z hlediska správnosti zápisu vlastnictví ve prospěch strany žalované. Nezbývá než přisvědčit argumentu o vydržení pozemku (§134 obč. zák.); k vydržení však podle názoru dovolacího soudu došlo na straně žalovaného, nikoli u žalobce. Ve prospěch tohoto závěru svědčí kromě nezpochybněného nabývacího titulu a zápisu v katastru též dobrá víra žalovaného, dovoditelná právě z posledně zmíněného zápisu v katastru nemovitostí. Naproti tomu žalobce sice tvrdí, že do roku 2009 platil z pozemku daň, ale (ostatně stejně jako protistrana) pozemek neužíval, jeho nabývací titul je pozdější a není patrno, že by po více než deset let (1997–2009) jakkoli brojil proti změně zápisu v katastru nemovitostí.
Odvolací soud proto při výsledném řešení věci nepochybil; podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. tak, že Nejvyšší soud s ohledem na okolnosti případu nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení o dovolání, na kterou by jinak měl proti procesně neúspěšnému žalobci právo. Za důvod hodný zvláštního zřetele považuje dovolací soud tu skutečnost, že bez ohledu na výsledek řízení lze nalézt pochybení skutková i právní ve věci samé na obou stranách. Ani jedna z procesních stran nejenže pozemek neužívala, ale nevyvíjela potřebnou aktivitu ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem. Nelze též vyloučit, že Fond národního majetku i příslušný katastrální úřad měly při provádění příslušných právních úkonů prověřit právní poměry k nemovitosti podstatně důkladněji.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu