ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.111.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 111/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně K. N. , bytem v P., zastoupené Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalovaným 1) Ing. B. S. , bytem L., 2) Mgr. I. S., bytem R. u P., o zaplacení 945.861,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 431/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2012, č. j. 23 Co 140/2012-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 10. 2011, č. j. 12 C 431/2009-328, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 945.861,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (zesnulý syn O. N.) vystavil obchodní společnosti C-leasing spol. s r.o. fakturu za rekonstrukci a zkompletování reklamního autobusu „Zemák“ znějící na částku 879.925,13 Kč. Vzhledem k tomu, že mu byla uhrazena záloha ve výši 576.000,- Kč, požadoval po dotčené obchodní společnosti doplatek 303.925,13 Kč se splatností do 8. 4. 1998. Obchodní společnost C-leasing, spol. s r.o. dne 11. 11. 1998 obdržela od České strany sociálnědemokratické částku 947.078,70 Kč. Přijaté peněžní prostředky byly použity na „vypořádání úhrad za opravy“, a to tím způsobem, že téhož dne bylo 1. žalované vyplaceno 946.648,20 Kč. O skutečnosti, že uvedenou částku převzala 1. žalovaná, se žalobkyně dozvěděla v roce 2003. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud k námitce žalovaných dovodil, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež měla dle žalobních tvrzení získat 1. žalovaná na úkor právního předchůdce žalobkyně přijetím částky 946.648,20 Kč, byl ke dni zahájení soudního řízení (24. 4. 2009) již promlčen. Objektivní tříletá, případně desetiletá, promlčecí doba totiž počala běžet dnem 11. 11. 1998, kdy měly být peněžní prostředky určené pro právního předchůdce žalobkyně převzaty 1. žalovanou, a uplynula tak před zahájením soudního řízení (§107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Dvouletá subjektivní promlčecí doba pak počala běžet nejpozději 31. 12. 2003 (žalobkyně se o tom, že částka určená pro jejího právního předchůdce byla vyplacena k rukám 1. žalované, měla dozvědět nejpozději v roce 2003), a uplynula tudíž rovněž před zahájením soudního řízení (§107 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že žalobkyně v uvedené věci opakovaně podávala trestní oznámení, aniž se s nárokem na úhradu požadovaného peněžitého plnění vůči žalovaným připojila k zahájenému trestnímu řízení, a předmětnou pohledávku (ovšem vůči České straně sociálnědemokratické a nikoliv vůči žalovaným) uplatňovala jako aktivum v dědickém řízení po svém právním předchůdci, přitom dle závěrů odvolacího soudu nevedla ke stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák.). Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení v posuzovaném případě neodporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobkyni, jež dle vlastních tvrzení byla od roku 2003 přesvědčena o tom, že se žalovaní na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatili, nic nebránilo v tom, aby nárok na vydání bezdůvodného obohacení nejpozději v přiměřené době po uvedeném zjištění uplatnila u soudu. Spatřuje-li žalobkyně bezdůvodné obohacení 2. žalovaného ve skutečnosti, že o obohacení 1. žalované věděl a byl odpovědný za financování České strany sociálnědemokratické, dovodil odvolací soud, že okolnost, že by došlo k bezdůvodnému obohacení 2. žalovaného na úkor právního předchůdce žalobkyně, z žalobních tvrzení nevyplývá. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že promlčecí doba neběžela po dobu trestních řízení, jež iniciovala. Uváděla rovněž, že nárok řádně uplatnila v dědickém řízení po jejím právním předchůdci, když v něm mezi aktiva dědictví zařadila též předmětnou pohledávku (byť jako dlužníka označila Českou stranu sociálnědemokratickou). Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, vyjadřovala názor, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Poukazovala přitom na okolnost, že nezavinila skutečnost, že v iniciovaných trestních řízeních nebylo pokračováno. Vyjadřovala názor, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v posuzovaném případě pod politickým vlivem žalovaných. Uvedla, že se snaží domoci svých práv více než 12 let, přičemž řadu podání činila, jsouc nezastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaných závěrech, že subjektivní i objektivní promlčecí doba, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, do zahájení soudního řízení uplynula, neboť okolnost, že dovolatelka v uvedené věci opakovaně podávala trestní oznámení, aniž se s nárokem na úhradu požadovaného peněžitého plnění vůči žalovaným připojila k zahájenému trestnímu řízení, ani okolnost, že předmětnou pohledávku uplatnila jako aktivum v dědickém řízení po svém právním předchůdci, nevedla ke stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dospěl k závěru, že stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. předpokládá, že věřitel v promlčecí době uplatnil své právo u soudu, popř. jiného příslušného orgánu, a v řízení řádně pokračoval, tedy svými úkony nebránil průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí. Předmětem promlčení je přitom vždy právo, které je charakterizováno jednak svým obsahem, to znamená vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, jednak účastníky, to znamená subjekty, mezi nimiž existuje takto definovaný právní vztah. Uplatnění práva u soudu ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. tak přináší důsledek v podobě stavení běhu promlčecí doby pouze ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, a stejně tak jen ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede, nikoliv též ve vztahu k jakémukoliv jinému subjektu, proti němuž sice například může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu, nicméně řízení zahájeno dosud nebylo. K uplatnění práva v občanském soudním řízení přitom může dojít nejenom podáním samostatné žaloby, nýbrž i například vzájemnou žalobou, námitkou započtení, a vůči jinému než dosud v řízení vystupujícímu subjektu rovněž návrhem na přistoupení účastníka či návrhem na záměnu účastníků v rámci dosavadního řízení, to však ve vztahu k dotčenému subjektu s účinkem stavení promlčecí doby teprve od okamžiku, kdy je takový návrh učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, č. seš. 1, pod R 5/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. seš. 11/99). Řádným uplatněním nároku v adhezním řízení (jakožto součásti řízení trestního) majícím za následek stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák.) pak není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004). Vzhledem k charakteru dědického řízení jako řízení nesporného, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž se upravují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, úkony učiněné v probíhajícím dědickém řízení rovněž nemohou mít vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku dědiců na peněžité plnění vůči dlužníku zůstavitele (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4086/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 582/2005).
Okolnost, že žalobkyně v projednávané věci opakovaně podávala trestní oznámení tak za situace, kdy v nich neuplatnila požadavek, aby žalovaným byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, tj. řádně se s nárokem nepřipojila k trestnímu řízení (uvedený závěr odvolacího soudu není dovolatelkou zpochybňován), nemohla mít za následek stavení běhu promlčecí doby. Rovněž přihlášení tvrzené pohledávky zůstavitele do dědického řízení nepůsobí, navíc za situace, kdy za dlužníka nebyli označeni ani žalovaní, ale Česká strana sociálnědemokratická, stavení promlčecí doby. Uvedený následek totiž nastává pouze ve vztahu k tomu řádně uplatněnému nároku (žalobou, vzájemným návrhem, námitkou započtení apod.), pro nějž se vede řízení, a jen ve vztahu k osobě, vůči níž toto řízení probíhá. Závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka podáváním trestních oznámení a přihlášením pohledávky do dědického řízení po svém právním předchůdci v posuzovaném případě stavení běhu promlčecí doby nezpůsobila, tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
K námitce dovolatelky, že vznesení námitky promlčení žalovanými odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), sluší se uvést následující. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat z těch konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Rovněž dovolatelkou citované nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, vycházejí ze zásady, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům pouze výjimečně, a to v případech, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práv na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace důsledky promlčení byly nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V posuzovaném případě se ze zjištěných skutkových okolností nepodává, že by žalovaní svým jednáním (např. vyhrožováním věřiteli či naopak slibováním dobrovolného splnění dluhu apod.) způsobili, že žalobkyně nárok neuplatnila včas u soudu. Ze zjištěných skutečností, naopak vyplývá, že uplynutí promlčecí doby zavinila samotná žalobkyně, která nejpozději od konce roku 2003 byla přesvědčena o tom, že se žalovaní na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatili, a nic jí tedy nebránilo v tom, aby nárok vůči žalovaným uplatnila alespoň v dvouleté subjektivní lhůtě běžící od okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatil. Na uvedeném závěru nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatelky, že nebyla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Podle ustanovení §30 o. s. ř., eventuálně §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, totiž mohla, a to i před zahájením soudního řízení, požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů soudem či o určení advokáta Českou advokátní komorou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu