ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1144.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1144/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. M. H. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody ve výši 2.067.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 241/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 17 Co 526/2009-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované (a původně též po České republice – Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 2.067.700,- Kč s přísl. coby náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu státu. Ten byl spatřován jednak v tom, že pracovnice matriky Obvodního úřadu Městské části Praha 2 paní J. ověřila podpis údajného prodávajícího v souvislosti s kupní smlouvou ohledně v žalobě specifikované nemovitosti na základě neplatného občanského průkazu, jednak v nečinnosti policie (ohledně druhé části nároku vzal žalobce žalobu zpět). Žalovaná částka představuje kupní cenu, již žalobce údajnému vlastníkovi pozemku zaplatil.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 14 C 241/2005-156, zamítl žalobu, jíž se žalobce po České republice – Ministerstvu vnitra domáhal zaplacení částky 2.067.700,- Kč s přísl. (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a Českou republikou – Ministerstvem vnitra (výrok II.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce po České republice – Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2.067.700,- Kč s přísl. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a Českou republikou
– Ministerstvem spravedlnosti (výrok IV). Soud prvního stupně dovodil, že o nesprávný úřední postup by se v daném případě jednalo tehdy, jestliže by úřední osoba, tedy ověřovatelka, porušila konkrétní právní normu, přičemž v tomto směru chybí základní důkaz, a sice předmětný občanský průkaz. Z provedeného dokazování pak nevyplynulo, že by uvedený občanský průkaz vykazoval zřetelné znaky neplatnosti. Matrikářka neměla technickou možnost správnost údajů v občanském průkazu ověřit. Podvodný útok neznámého pachatele nesměřoval pouze k oklamání žalobce, nýbrž směřoval i proti ověřovatelce. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě nejedná o nesprávný úřední postup. Dosud neznámý pachatel vyvíjel činnost k tomu, aby u potenciálního kupce nemovitosti vzbudil dojem, že právě on je vlastníkem předmětné nemovitosti, a zároveň, aby za pomoci falzifikátu občanského průkazu vyvolal domněnku u ověřující osoby, že skutečný vlastník také podepisuje kupní smlouvu. Mezi úkonem úřednice a vznikem škody na straně žalobce tak není dána příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 17 Co 526/2009-176, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že v daném případě nejsou naplněny hned dva předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu, a sice nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi jednáním státu a vznikem škody. Odvolací soud připomněl, že smyslem legalizace podpisu je stvrzení toho, že osoba, která se k podpisu dostavila a prokázala se průkazem totožnosti, učinila podpis před pracovníkem státu a tento podpis nemůže být později zpochybněn. Povinností matrikářky při ověření podpisu není odhalení padělku průkazu, případně jiného podvodu. V tomto směru nemá ani vybavení ani postavení osoby zkoumající, zda se jedná o originál průkazu. Její povinností je zkoumat platnost průkazu s ohledem na údaje v něm uvedené, což pracovnice učinila. Není zde tedy dán nesprávný úřední postup. Nebyla naplněna ani druhá podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a sice příčinná souvislost mezi vznikem škody a případným pochybením matrikářky. Ověření podpisu totiž nebylo příčinou vzniku škody na straně žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že ověření podpisu státním úředníkem z neplatného občanského průkazu bylo nutnou podmínkou, bez níž by škoda nenastala. Problematika nesprávného úředního postupu nebyla vyřešena v souladu se zákonem č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Otázka, „zdali při striktním dodržení zákonného postupu ověřovatelky ve smyslu zák. č. 328/1999 Sb. za situace, kdy zjistí, že ověřila podpis na základě občanského průkazu, který vykazoval zřetelné známky neplatnosti, se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“, resp. „zdali jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zák. 82/1998 Sb. v okamžiku, kdy ověřovatelka zjistí, že ověřila podpis na základě občanského průkazu, který vykazoval zřetelné známky neplatnosti, aniž by měla v dané situaci technickou možnost údaje na občanském průkazu ověřit“, má podle názoru dovolatele zásadní právní význam. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom směru, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by předmětný občanský průkaz vykazoval zřetelné známky neplatnosti. Odkázala na judikaturu dovolacího soudu a prezentovala své přesvědčení, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dovodil, že v posuzované věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není současně dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.
Náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, by mohla být žalobci přiznána pouze v případě, že by byly kumulativně splněny tři podmínky, a sice existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002). Jako taková pak vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být v daném dovolacím řízení předmětem přezkumu. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod 49/2011). Je nutné rovněž zdůraznit, že dovolání žalobce neobsahuje otázku zásadního právního významu ve vztahu k existenci příčinné souvislosti, a dokonce ani konkrétní argumentaci směřující k naplnění této podmínky. Vzhledem k výše uvedenému i s ohledem na ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, i ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže dovolací soud závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem ověřovatelky a vzniklou škody přezkoumávat.
Za daných okolností je bezpředmětné zabývat se otázkou existence nesprávného úředního postupu a odpovídat na otázky, jež mají podle názoru dovolatele zásadní právní význam, neboť není-li dána byť i jediná z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu (zde příčinná souvislost), nelze žalobci právo na náhradu škody přiznat, protože všechny výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Závěry dovolacího soudu by pak v tomto směru byly čistě akademické.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu