ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1267.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1267/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce O. S., zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, proti žalované R. S., o zaplacení 465.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 390/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, takto:
Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně do částky 221.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; jinak se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 752.000,- Kč s odůvodněním, že v době trvání manželství účastníků uzavřeli smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na stavbu rodinného domu, který se zavázali splatit společně a nerozdílně. Následně účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů, v níž se (mimo jiné) dohodli, že závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru připadne žalované. Jelikož žalovaná pravidelné splátky hypotečního úvěru nehradila, žalobce je jako spoludlužník ze smlouvy o hypotečním úvěru uhradil za ni.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 9 C 390/2009-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 465.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 287.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Z nesporných tvrzení účastníků měl soud prvního stupně za prokázané, že účastníci jako manželé uzavřeli dne 9. 11. 1998 smlouvu o hypotečním úvěru, z níž byli zavázání oba společně a nerozdílně. Dne 29. 4. 2002 pak účastníci uzavřeli dohodu, jejímž prostřednictvím zúžili své společné jmění manželů, a to tak, že rodinný dům účastníků, na nějž byly vynaloženy prostředky získané z hypotečního úvěru, připadl do výlučného vlastnictví žalované, která také převzala veškeré závazky z tohoto úvěru vyplývající, s tím, že účastníci již nenabývají společný majetek a získané finanční prostředky jsou výlučným majetkem každého z nich. Dále měl soud za zjištěné, že i po 29. 4. 2002 (tj. poté, co uzavřeli smlouvu o zúžení jejich společného jmění manželů) byly z účtu žalobce hrazeny splátky hypotečního úvěru, jakož i další výlučné závazky (splátky leasingového úvěru) žalované, přičemž na tento účet byly od dubna 2002 do 18. 3. 2008 vkládány rovněž výlučné prostředky žalované, a to v celkové výši 1.695.192,- Kč, zatímco před tímto obdobím byly na něm společné prostředky účastníků v celkové výši 45.000,- Kč. Na úhradu výlučných závazků žalované přitom bylo z účtu žalobce čerpáno celkem 2.576.784,- Kč.
S ohledem na uzavřenou smlouvu o zúžení společného jmění manželů soud dovodil, že povinnost uhradit zbývající dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru vůči bance stíhala výlučně žalovanou. Jestliže ta po uvedeném datu vložila na účet žalobce (s nímž byli i nadále oprávnění disponovat oba účastníci) částku o 836.592,- Kč nižší než částku, která byla z účtu čerpána na úhradu závazků žalované, má žalobce vůči ní nárok na vydání těchto prostředků. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda žalobcem uplatněné právo není promlčené, a uzavřel, že do částky 287.000,- Kč tomu tak je. Soud dále dovodil, že oba účastníci měli povinnost hradit dluh vůči bance (věřiteli) z titulu uzavřené smlouvy o hypotečním úvěru, a jelikož žalobce ze svého účtu zaplatil za žalovanou částku 836.592,- Kč, měl podle §511 obč. zák. možnost žádat po ní náhradu toho, co takto vynaložil, a to v obecné promlčecí době podle §101 obč. zák. Podal-li žalobce žalobu u soudu dne 15. 6. 2009, nemůže se úspěšně domáhat vydání plnění za období předcházející tří let před tímto datem, neboť uplatněné právo je za zmíněné období promlčené. Soud pak neshledal důvodnou námitku žalované, že smlouvou ze dne 2. 4. 2008 o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a o úpravě práv a povinností společného bydlení po rozvodu došlo ze strany žalobce ke vzdání se všech jeho nároků ve smyslu §574 odst. 1 obč. zák., tj. i nároku na zaplacení žalované částky.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, v napadeném výroku I. co do částky 221.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 244.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), současně změnil i jeho výrok o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil především s tím, že žalovaná vložila na účet žalobce o 836.592,- Kč méně, než bylo z tohoto účtu použito na úhradu jejích závazků, jakož i s tím, že žalobce se smlouvou ze dne 2. 4. 2008 nevzdal svého práva na úhradu nyní uplatněného nároku ve smyslu §574 odst. 1 obč. zák., jelikož touto dohodou došlo k vypořádání majetku, který zůstal předmětem společného jmění poté, co je smlouvou ze dne 29. 4. 2002 účastníci zúžili. Odlišně však odvolací soud posoudil otázku promlčení žalobcem uplatněného práva. Regresní nárok žalobce podle §511 odst. 3 obč. zák. (tak jak jej dovodil soud prvního stupně) by byl dán pouze tehdy, pokud by žalobce na základě společného závazku účastníků plnil více, než by odpovídalo vzájemnému poměru mezi nimi – neupraveného žádnou dohodou. V posuzovaném případě však účastníci uzavřeli mezi sebou dohodu (smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů) ze dne 29. 4. 2002, dle níž to byla žalovaná, která byla povinna splátky hypotečního úvěru vůči věřiteli plnit. Pokud žalobce, který nadále ve vztahu k věřiteli vystupoval jako dlužník, plnil splátky hypotečního úvěru, které v plném rozsahu měla na základě předtím uzavřené dohody plnit pouze žalovaná, znamená to, že ta se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 obč. zák. Právo žalobce na zaplacení toho, co za žalovanou plnil, je proto nutno posoudit jako právo na vydání bezdůvodného obohacení (§454 obč. zák.), které se podle §107 odst. 1 obč. zák. promlčuje ve dvouleté promlčecí lhůtě. Předmětem odvolacího řízení byla částka 465.000,- Kč zaplacená žalobcem za žalovanou v období od 13. 6. 2006 do 18. 3. 2008. S ohledem na výše uvedené má však žalobce nárok na přiznání plateb zaplacených za žalovanou pouze za dva roky zpětně od podání žaloby (tj. za období od 19. 6. 2007 do 18. 3. 2008 celkem ve výši 221.000,- Kč). Zbylá část práva (částky zaplacené v období od 17. 7. 2006 do 19. 6. 2007 v celkové výši 244.000,- Kč) žalobce je pomlčena, a proto soud žalobu v naznačeném rozsahu zamítl, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který nárok vůči žalované posoudil jako regresní podle ustanovení §511 odst. 3 obč. zák. a jeho promlčení podle §101 obč. zák., zatímco odlišné názory odvolacího soudu považuje za zcela chybné. Namítá, že smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 29. 4. 2002 je závazkovým vztahem jen mezi účastníky a ve vztahu k věřiteli (bance) se na její obsah nelze s ohledem na §143a odst. 4 a §531 obč. zák. odvolávat. Žalobce se přitom domáhá toho, co za žalovanou plnil vůči věřiteli na úhradu výlučně jejího závazku. Není pak rozhodné, že podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů měla závazek z hypotečního úvěru vůči věřiteli hradit výlučně žalovaná, jelikož to nemění nic na tom, že žalobce byl ve vztahu k věřiteli z titulu dlužnického postavení také přímo zavázán. Plnil-li tento závazek vůči věřiteli, bylo to z titulu jeho postavení přímého dlužníka ze smlouvy o hypotečním úvěru, a to i přes existující smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Tvrdí, že účastníci podle §511 odst. 2 obč. zák. upravili podíly na společném dluhu tak, že výlučným dlužníkem vůči věřiteli byla nadále žalovaná (tj. její podíl na dluhu byl 100%). Jestliže pak žalobce za žalovanou hradil to, co měla hradit ona, má vůči ní regresní nárok podle §511 odst. 3 obč. zák. Z uvedených důvodů nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právě smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů brání tomu, aby jím uplatněný nárok mohl být posouzen podle posledně citovaného ustanovení, neboť tato smlouva nemá ve vztahu k věřiteli právní účinky. Žalobce tak byl i nadále vůči věřiteli zavázán (jako solidární dlužník) na základě smlouvy o hypotečním úvěru, a jelikož žalovaná svůj závazek vůči věřiteli neuhradila, byl k tomu povinen on. Nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení, neboť nebyla naplněna žádná z jeho skutkových podstat (bylo plněno na základě platné smlouvy o hypotečním úvěru, přičemž se nemůže jednat ani o případ předpokládaný ustanovením §454 obč. zák., protože žalobce byl v postavení přímého dlužníka a měl povinnost plnit). Dovolatel je přesvědčen, že o bezdůvodné obohacení na straně žalované by se jednalo pouze tehdy, pokud by přestal být solidárním dlužníkem, což se však v posuzované věci nestalo. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 221.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen, žalobce subjektivně legitimován není. Oprávněn k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu v souladu s §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se žaloba co do částky 244.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání je důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn žalobcem uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označené právní otázce.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle jeho odstavce 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle jeho odstavce 2 není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Podle odstavce 3 jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.
Úvodem je nutno připomenout, že účastníci jako manželé uzavřeli dne 9. 11. 1998 smlouvu o hypotečním úvěru, z níž byli zavázání oba společně a nerozdílně. Dne 29. 4. 2002 pak uzavřeli podle §143a obč. zák. smlouvu, jíž zúžili jejich společné jmění manželů (mimo jiné) tak, že žalovaná převzala veškeré závazky z hypotečního úvěru vyplývající s tím, že je uhradí ze svých výlučných prostředků. Jelikož žalovaná tyto závazky nesplnila, učinil tak žalobce ze svých výlučných prostředků, a to v částce 752,000,- Kč, jíž se v tomto řízení domáhá.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 909/2008, vyslovil závěr, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§145 odst. 3 obč. zák.). Manželé tedy mají postavení solidárních dlužníků a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoli z nich (§511 odst. 1, věta první, obč. zák.). Protože práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena (§150 odst. 2 obč. zák.), musí zůstat i po účinnosti dohody o vypořádání společného jmění, v níž se jeden z manželů zavázal společný dluh splnit sám, věřiteli jeho právo požadovat na kterémkoli z (bývalých) manželů splnění celého závazku zachováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007). Ostatně již před účinností zákona č. 91/1998 Sb., jenž novým institutem společného jmění manželů nahradil dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví, soudní praxe zastávala názor, že jedním z možných způsobů vypořádání je uzavření dohody o vypořádání po zániku BSM, která má zásadně právní účinky jen mezi bývalými manžely. Není možné, aby jí zasáhli do práv třetích osob, zejména věřitelů (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/72, str. 135/263). To znamená, že dohodli-li se bývalí manželé na tom, že společný dluh převezme jen jeden z nich, je takové ujednání vůči věřitelům neúčinné a ti se mohou přesto domáhat splnění dluhu po kterémkoliv z bývalých manželů podle §511 odst. 1 obč. zák. (přiměřeně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005).
Byť se shora uvedené závěry týkají vypořádání společného jmění manželů (solidárních dlužníků) podle §150 obč. zák., a to v souvislosti se zánikem jejich manželství, lze je přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci, kde si účastníci (manželé – solidární dlužníci) za trvání manželství smluvně zúžili stanovený rozsah společného jmění manželů podle §143a obč. zák. Ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. totiž představuje, stejně jako ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů či smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů zasáhnout, v případě zúžení za podmínek uvedených v §143a odst. 4 obč. zák., dle nějž se může manžel povinného odvolat na dohodu podle §143a odst. 1 až 3 obč. zák. jen tehdy, byl-li obsah dohody věřiteli (oprávněnému) znám nejpozději ke dni vzniku pohledávky (věřiteli může přitom být obsah takové dohody znám jen za předpokladu, že v době vzniku předmětné pohledávky existovala). O takový případ však v souzené věci, v níž smlouva o hypotečním úvěru (na jejímž základě byli účastníci solidárně zavázáni) byla uzavřena dne 9. 11. 1998, zatímco smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů byla uzavřena až dne 29. 4. 2002, nejde (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005 ).
Nelze tedy než uzavřít, že žalobce i po uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (podle §143a obč. zák.) zůstal ve vztahu k věřiteli (bance) i nadále solidárním dlužníkem (vedle žalované), a věřitel byl oprávněn požadovat plnění po kterémkoliv z účastníků, rozumějme tedy i po žalobci, který byl povinen mu v takovém případě plnit. Zmíněná smlouva ze dne 29. 4. 2002 přitom neměla vliv na existenci pasivní solidarity účastníků (§143a odst. 4 obč. zák.), jelikož byla závazná toliko mezi nimi, a je nutné na ni nahlížet jako na dohodu ve smyslu §511 odst. 2 obč. zák., jíž si účastníci upravili velikosti svých (spolu)dlužnických podílů, a to tím způsobem, že žalovaná uhradí celou zbývající část pohledávky z hypotečního úvěru. Plnil-li proto žalobce (po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů) jako solidární dlužník (ze smlouvy o hypotečním úvěru) věřiteli žalovanou částku za situace, v níž podíly na dluhu účastníků (solidárních dlužníků) byly upraveny dohodou ve smyslu ustanovení §511 odst. 2 obč. zák. způsobem shora uvedeným, je oprávněn se po žalované domáhat (regresní) náhrady, neboť splnil (společný) dluh nad rámec svého podílu (§511 odst. 3 obč. zák.), který byl vzhledem k dohodě účastníků nulový. Právě uvedené je pak zcela v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007.
Nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněný nárok je třeba hodnotit jako nárok z bezdůvodného obohacení (§451 či §454 obč. zák.), jelikož plnil na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Rovněž je nutné zmínit, že pokud žalobce věřiteli plnil, činil tak nikoli bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu či z právního důvodu, který odpadl, ale jako solidární dlužník ze smlouvy o hypotečním úvěru, čili na základě právního důvodu. Současně se nemůže jednat ani o případ podle §454 obč. zák., jelikož tato skutková podstata bezdůvodného obohacení je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337); zde však žalobce měl povinnost plnit jako solidární dlužník na základě smlouvy o hypotečním úvěru, jak již bylo výše uvedeno. Neobstojí-li přitom závěry odvolacího soudu o povaze žalobcem uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák., nemohou obstát ani jeho závěry o promlčení tohoto nároku podle §107 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se do částky 244.000,- Kč s příslušenstvím žaloba zamítá, i v souvisejících výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu