ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1360.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1360/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: Jednota, spotřební družstvo , IČ 000 32 107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupenému JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Josefa Suka 2504, o zaplacení 173.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 524/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2012, č. j. 11 Co 864/2011-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, č. j. 10 C 524/2009-221, zastavil řízení co do částky 240.840,17 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 173.968,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V.). Žalobkyně se předmětné částky domáhala jako náhrady za bezesmluvní užívání jejího pozemku parc. č. 494/1, v k. ú. T. – Ř. v období od 1. 1. 2007 do 31. 8. 2009, neboť na tomto pozemku se nachází stavba ve vlastnictví žalovaného. Soud předně zohlednil, že žalobkyně vzala následně svou žalobu částečně zpět, pročež v rozsahu tohoto zpětvzetí řízení zastavil. Ve zbytku požadované částky pak dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť žalovaný užíval pozemek žalobkyně (tím, že na něm má umístěnu stavbu) bez právního důvodu, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Výši obohacení pak soud určil s přihlédnutím ke znalcem stanovenému obvyklému nájemnému, jakož i k nabídkám realitních kanceláří a nájemním smlouvám uzavřeným žalobkyní, a shledal, že žalobě může v rozsahu, v jakém nedošlo k jejímu zpětvzetí, vyhovět.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí (vyjma odvoláním nenapadeného výroku I.) Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 11 Co 864/2011-264, změnil ve výroku II. tak, že určil, že výše úroku z prodlení z částky 173.968,- Kč od 1. 7. 2012 do 11. 12. 2012 činí 7,5 % p. a. a od 12. 12. 2012 do zaplacení odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, jinak je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až VI.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odmítl opodstatněnost námitek žalovaného proti znalcem zvolené metodě vyčíslení nájemného, jakož i poukazu na cenu obsaženou v žalovaným připomínané nájemní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a JUDr. Miroslavem Rácem jako správcem konkursní podstaty, neboť zmíněná smlouva zohledňovala probíhající konkursní řízení. Zdůraznil dále, že se žalovaný mýlí, domnívá-li se, že znalec stanovil cenu pozemku jako pozemku nezastavěného, což je zřejmé ze znalcem zvolené charakteristiky „jiný vlastník stavby“ a použitého koeficientu. Soud dále vyslovil úvahu, že i kdyby znalec stanovil obvyklou cenu předmětného pozemku jako nezastavěného (což však nebylo na základě zadání soudu prvního stupně jeho úkolem), nebyl by takový postup nesprávný, neboť pokud by na předmětném pozemku stavba nestála, mohl by jej vlastník bez omezení užívat. Jelikož však na pozemku stavba stojí a vlastník jej nemůže užívat či pronajmout, přichází o částku, za niž by si pozemek mohl za obvyklých okolností vlastník stavby pronajmout. Znalecký posudek, jímž odvolací soud doplnil dokazování, dokládá, že cena pozemku, nebyl-li by zastavěný cizí stavbou, by byla podstatně vyšší. Je tak zřejmé, že pokud by se žalobkyně domáhala vydání obohacení za užívání pozemku jako nezastavěného, činila by jeho výše částku vyšší, než kterou po žalovaném požaduje. Odvolací soud tedy přitakal závěru soudu prvního stupně, na základě nějž byla žalobkyni přiznána požadovaná jistina. Odmítl přitom námitku žalovaného o rozporu požadavku žalobkyně s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. Za mimořádné okolnosti, pro něž by bylo možno uvažovat o aplikovatelnosti tohoto ustanovení, totiž nelze pokládat, že žalovaný nerušeně užíval pozemek po dobu téměř 40 let a vinu za vzniklý stav přisuzuje žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci. Skutečnost, že na základě dříve platné právní úpravy nedošlo ke zřízení práva trvalého užívání pro žalovaného, nemůže vést k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaný měl možnost užívání předmětného pozemku zlegalizovat, neučinil-li tak, nelze to klást k tíži žalobkyni. Zcela irelevantní je pak žalovaným uváděné nevyužíváním způsobené chátrání stavby na předmětném pozemku. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pouze nesprávné stanovení výše úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2012 do zaplacení, jež neodpovídalo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Tímto způsobem tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil, jinak jej jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání proti jeho potvrzující části) podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, respektive mohla by být s ohledem na okolnosti věci posouzena jinak. Na rekapitulaci závěrů soudů nižších stupňů dovolatel navázal zdůrazněním specifičnosti pronájmu pozemků zastavěných cizími stavbami. Připomněl, že vznik takovýchto situací je reliktem minulé doby, v níž nebyl umožněn převod vlastnictví pozemku a pozemky zastavěné stavbami občanské vybavenosti byly předávány vlastníku stavby do dlouhodobého či trvalého bezplatného užívání. Žalovaný získal předmětnou stavbu za úplatu na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku v roce 1970, tedy v době, kdy byla výrazně narušena stabilita vlastnických vztahů, nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva a právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná. Má tak za to, že v naznačeném případě nelze na uživatele zastavěného pozemku klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva. Vznik bezdůvodného obohacení v předmětné věci pak vylučuje, že se právní předchůdce žalobkyně, za nějž jednal Okresní národní výbor v Teplicích, náhrady za užívání pozemku po dobu užívání stavby k určenému účelu vzdal. Žalovaný tedy pozemek užíval bezplatně se souhlasem jeho vlastníka, pouze tomuto vztahu nebyla poskytnuta potřebná právní forma. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila případnost námitek dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však dovolatel nepředestírá žádnou otázku, v jejímž světle by se podané dovolání mohlo jevit přípustným ve smyslu uvedeného ustanovení. Argumenty dovolatele se ubírají poněkud odlišným směrem než závěry, na nichž spočívají rozhodnutí soudů nižších stupňů. Naznačuje-li snad dovolatel existenci určitého právního úkonu, jímž mu bylo umožněno bezplatné užívání pozemků, nezpochybňuje tím právní úvahy odvolacího soudu, nýbrž brojí především proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, dle jejichž zjištění ze strany žalobkyně či jejího právního předchůdce nebyl učiněn žádný právní úkon, jenž by představoval titul umožňující bezplatné užívání pozemku. Správností skutkových zjištění se ovšem dovolací soud za dané procesní situace zabývat nemůže. Již z výše citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že v případě zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolacímu soudu k dispozici důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., v jehož rámci je mu umožněno přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dovolatel ostatně své výtky v tomto směru ani nijak blíže nevymezuje a nepoukazuje na konkrétní skutečnosti, pro něž by snad závěry soudů nižších stupňů nemohly obstát a jež by se mohly stát podkladem pro dovolací přezkum, který se dle dikce zákona může ubírat (vyjma vad řízení v případě přípustného dovolání) pouze směrem naznačeným dovolacími důvody (srov. §242 o. s. ř.).
Zdůrazňuje-li dovolatel, že v době, v níž nabyl stavbu na pozemku žalobkyně do svého vlastnictví, byla narušena stabilita vlastnických vztahů, nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva a právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná, pak je třeba uvést, že právě charakter současného právního řádu založeného na respektování vlastnických práv si žádá důsledné poskytování ochrany právům vlastníka, a tedy i právu na vydání toho, oč se jiný obohatil užíváním jeho věci bez právního důvodu, což zjevně při svém rozhodování zohlednily soudy obou stupňů. Případné nesrovnalosti, jež v dřívější době vznikly ve vlastnických a užívacích vztazích k nemovitostem, je třeba odstraňovat pomocí nástrojů poskytovaných k tomu právním řádem, není zde však jakékoliv právní opory pro jejich „nápravu“ popíráním či modifikací dopadů stávající právní úpravy.
V daném případě tedy dovolání neposkytuje pražádný podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu