ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1508.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1508/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: 1. České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, územní pracoviště Brno, 604 47 Brno, Příkop 11, a 2. Moning Ecology, s.r.o., IČ 49287737, Brno, Cejl 76, zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, 602 00 Brno, Pellicova 2c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Co 555/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 321/95 /žalobců : a/ H. D. K., a b/ MUDr. R. B., zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, 370 01 České Budějovice, Kasárenská 1574/4, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu, územní pracoviště Brno, 604 47 Brno, Příkop 11, a 2. Moning Ecology, s. r.o., Brno, Cejl 76, zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, 602 00 Brno, Pellicova 2c, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 6. listopadu 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č.j. 32 C 321/95-194. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že do neodevzdané pozůstalosti po J. Z., zemřelému, patří ideální polovina nemovitostí: průmyslového objektu čp. 29 na pozemku parc. č. 924/1, průmyslového objetu bez čp. na pozemku parc. č. 942/2, dále objektu bez čp. na pozemku parc. č. 942/3 a pozemku parc. č. 452/2 v katastrálním území Z. /obec Brno/, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrální úřadem pro Jihomoravský kraj /katastrální pracoviště Brno – město/. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo také určeno, že R. K., zemřelý byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny týchž nemovitostí v katastrálním území Z. /obec Brno/. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 37.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Co 555/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č.j. 32 C 321/95-194, potvrzen ve výroku /označeném II./ o nákladech řízení byl tento rozsudek změněn tak, že se žalobcům vůči žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že se žalobcům nepřiznává náhrada nákladů řízení odvolacího řízení, ale i dosavadního řízení dovolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soud bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že „jsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci předcházelo již rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 20 Co 555/2008 Krajského soudu v Brně, jímž byl určovací rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č.j. 32 C 321/95-194, změněn tak, že určovací žaloba žalobců byla zamítnuta, přičemž dovolání dovolávajících se žalobců proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. listopadu 2009, 28 Cdo 4000/2009 Nejvyššího soudu. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 3. srpna 2011, I. ÚS 894/10, byly však rozsudek odvolacího soudu i rozsudek dovolacího soudu zrušeny a ve věci znovu jednal odvolací soud.
Odvolací soud, vázán právními závěry Ústavního soudu ČR, vycházel z toho, že je tu dán naléhavý právní zájem na žalobci požadovaném určení, když nemovitosti, které nepochybně patřily jejich právním předchůdcům, „měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát“. Žalobci se nadále domáhali určení, že do neodevzdané pozůstalosti po J. Z., zemřelému, patří ideální polovina nemovitostí v katastrálním území Z., a dále pak určení, že R. K. byl ke dni své smrti vlastníkem další ideální poloviny týchž nemovitostí. Odvolací soud s poukazem na dosavadní zjištění v tomto soudním řízení uváděl, že tyto předmětné nemovitosti byly ke dni nacistické okupace ze dne 15. března 1939 zapsány v pozemkové knize jako nemovitosti ve vlastnictví firmy Himmelreich a Zwicker, jež byla veřejnou obchodní společností; fakticky běželo o nemovitosti, jejichž podílovými spoluvlastníky byly jednotliví společníci firmy, a to J. Z. a Dr. R. K. Poněvadž šlo o židovské osoby, byl jejich majetek tzv. arizován na základě příkazu říšského protektora pro Čechy a Moravu ze dne 22. listopadu 1939; byl ustanoven důvěrník vlády, který převedl nemovitosti na právnickou osobu – Zbrojovku Brno, akciovou společnost. Po roce 1945 byly nemovitosti jako německý majetek zahrnuty do právního režimu dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a bylo zahájeno konfiskační řízení. J. Z. v řízení prokázal, že nešlo o majetek německý, ale o majetek osob, které byly za války vězněny v nacistických koncentračních táborech; dne 6. listopadu 1947 bylo proto konfiskační řízení zastaveno, neboť tu nebyly dány předpoklady k provedení konfiskace, a bylo také rozhodnuto o zrušení národní správy ohledně uvedeného majetku. Ve vztahu k J. Z., který zemřel, nastal předpoklad, aby uvedené nemovitosti byly zahrnuty do neodevzdané pozůstalosti po něm. Odvolací soud dovozoval, že na tomto závěru nic nemění ani to, že v pozemkové knize zůstal i po rozhodnutí o zrušení národní správy zachován zápis vlastnického práva na Zbrojovku Brno, ani to, že s nemovitostmi bylo později nakládáno jako s nemovitostmi ve vlastnictví Čs. státu. Odvolací soud měl za to, že tu nelze dovodit, že by R. K., zemřelý, nebyl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Nelze tu rovněž dovodit, uváděl odvolací soud /s poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 894/10/, že by za situace, kdy stát neumožnil J. Z. a R. K. /respektive jejich právním nástupců/ s nemovitostmi nakládat, ač mu to bylo výměrem ze dne 6. listopadu 1947 uloženo, byla další formální dispozice s nemovitostmi způsobilým a legitimním zásahem do jejich vlastnického práva; nelze tedy vycházet, dovozoval odvolací soud, z předpokladu, že by majetek, který měl stát za konfiskát, podléhal znárodňovacímu procesu /kupř. podle zákona č. 114/1948 Sb./. Je pak pojmově vyloučeno, měl za to, odvolací soud, že by tento majetek podléhal znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
Odvolací soud byl ohledně žalovanými uplatněné námitky vydržení pak toho názoru, že pokud jde o ideální polovinu nemovitosti J. Z., ta se stala součástí ležící pozůstalosti v roce 1947 a „vznést vůči ležící pozůstalosti /ve stavu platném ke dni 31. 12. 1947/ námitku vydržení úspěšně uplatnit nelze“ Pokud šlo o další ideální polovinu nemovitostí, odvolací soud dovozoval (s poukazem na již citovaný nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 894/10), že v daném případě nelze dovodit dobrou víru držitelů nemovitostí; stát, který se sám zmocnil předmětných nemovitostí a nakládal s nimi jako s vlastními v důsledku porušení platných právních předpisů, nebyl v dobré víře, že mu nemovitosti patří; vzhledem k zákonem požadované délce běhu vydržecí doby a vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení v dané věci pak nemohla vydržet vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení ani žalovaná společnost s ručením omezeným Moning Ecology.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný, ale změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení /i předchozího dovolacího řízení/ bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §150, §224 odst. 1 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovaným ve dnech 2. 12. 2011 a 7. 12. 2011 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u soudu prvního stupně ve dnech 2. 2. 2012 a 7. 2. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém dovolání ze dne 2. února 2012 navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Co 555/2008, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č.j. 32 C 321/95-194, a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu /ale také podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu/. Jako dovolací důvody uvedená dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§241a odst. 3 občanského soudního řádu/ a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu/.
Uvedená dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala názor, že nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. srpna 2011, I. ÚS 894/10, ze kterého odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. listopadu 2011 vyházel, „je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR“. Dovolatelka poukazovala zejména na usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1.ÚS 21/05 /uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb./, podle něhož se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nápravy této majetkové újmy. Určovací žalobou se tedy nelze úspěšně domáhat určení vlastnického práva podle obecných předpisů v těchto případech; stát tu mohl napravovat dřívější protiprávní akty jen prostřednictvím restitucí. Podle názoru uvedené dovolatelky nelze tu přijmout závěr odvolacího soudu, že jeho vázanost nálezem Ústavního soudu ČR brání dospět k revizi rozsudku soudu prvního stupně; takto by se rozhodnutí soudu prvního stupně stalo fakticky nepřezkoumatelným, dovozovala dovolatelka.
Uvedená dovolatelka poukazovala zejména na to, že pokud byla dne 21. ledna 1946 zavedena do firmy Himmelreich a Zwicker /továrny na vlněné zboží/ národní správa, ve smyslu ustanovení §4 dekretu č. 5/1945 Sb., nešlo tu o zavedení národní správy na majetek z této firmy vyvedený kupní smlouvou; předmětné nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, již totiž netvořily majetkovou podstatu uvedené firmy; národní správa tu nebyla zavedena na majetek, který je nyní předmětem tohoto soudního sporu /respektive provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by tomu tak bylo/. Konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. tu sice bylo zahájeno, ale pouze se zbylou majetkovou podstatou obchodní společnosti Himmelreich a Zwicker; na sporný majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, národní správa zavedena nebyla a národní správce jej tudíž nemohl vydat. Žalovaná ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v tomto řízení neuváděla, že by předmětný majetek podléhal konfiskaci podle dekretu č. 100/1945 Sb., což prokazuje i zápis v pozemkové knize; uvedený majetek přešel na stát již 27. října 1945 jako součást znárodnění obchodní akciové společnosti Zbrojovka Brno. Právní předchůdci žalobců také nikdy nevznesli nárok ohledně neplatnosti zavedení národní správy na firmu Himmelreich a Zwicker ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb.
Žalovaná Moning Ecology, s. r. o., ve svém dovolání ze dne 7. února 2012 navrhovala rovněž, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2011 i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. února 2008 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nedostatečně zjištěných skutkových okolností a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedená dovolatelka ve svém dovolání ze dne 7. února 2012 se domnívá, že nález Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011, I. ÚS 894/10, ze kterého odvolací soud vychází ve svém rozsudku ze dne 15. listopadu 2011, je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i samotného Ústavního soudu ČR.
Žalobou o určení vlastního práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takto vzniklé majetkové újmy /viz závěry pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004, P1.ÚS 21/05 zveřejněné sdělením č. 477/200 Sb./.
Uvedená dovolatelka je přesvědčena, že vlastnické právo žalobců /jejich právních předchůdců/ zaniklo ze zákona, a to vyhlášením dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a to dne 24. října 1945. To bylo také následně stvrzeno zápisem vlastnického práva v pozemkové knize ze dne 2. února 1947, a to ve prospěch Zbrojovky, národního podniku; tento zápis zůstal zachován i po rozhodnutí o zrušení národní správy a konfiskace firmy Himmelreich a Zwicker. Nelze tudíž dospět, podle názoru dovolatelky, k takovému závěru, k jakému dospěl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. listopadu 2011, že by tu bylo vyloučeno, aby majetek, který měl stát za konfiskát, podléhal znárodňovacímu procesu. Ve skutečnosti tu však došlo k tomu, že předmětný majetek byl znárodněn podle dekretu č. 100/1945 Sb.; došlo tu tedy k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem znárodněním uvedené obchodní společnosti a stal se součástí majetku Zbrojovky Brno, a.s. Ze strany právních předchůdců žalobců nedošlo k uplatnění jimi tvrzené neplatnosti uvedeného postupu při zavedení národní správy a ke konfiskaci uvedené obchodní společnosti Himmelreich a Zwicker /ve smyslu ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. ve spojení s ustanoveními zákona č. 128/1946 Sb./.
Uvedená dovolatelka ještě dodávala, že je přesvědčena i o tom, že tu byl a stále je relevantní i předpoklad nabytí vlastnictví žalovanými ke sporným nemovitostem vydržením /na rozdíl od názoru soudů obou stupňů, zaujatému v jejich rozsudcích v této právní věci ze dne 6. února 2008 a z 15. listopadu 2011/.
Přípustnost dovolání obou dovolávajících se žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2011 (sp. zn. 20 Co 555/2008 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř., zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu); podle těchto ustanovení bylo dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nešlo tu o přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (jak bylo uváděno v dovolání ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 2. února 2012), neboť tu nešlo o případ zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 6. února 2008, č.j. 32 C 321/95-194 Městského soudu v Brně) odvolacím soudem, nýbrž o pokračování v odvolacím řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. srpna 2011, I. ÚS 894/10.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v dalším řízení před odvolacím soudem zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb. (především §26 odst. 3 tohoto dekretu), jakož i v souvislosti s ustanovením §116 zákona č. 141/1950 Sb. a ustanovením §134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.).
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení restitučních předpisů může soud posuzovat v případech konfiskace majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. jen tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb. Z tohoto právního závěru se dovozovalo, že v opačném případě bylo nutno z rozhodnutí správního orgánu podle dekretu č. 108/1945 Sb. bez dalšího vycházet.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, jde-li o movitost, má-li ji v držbě v dobré víře po dobu tří let, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Také podle ustanovení dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) bylo v §16 odst. 1 stanoveno, že vlastnické právo k movité věci nabyl ten, kdo ji držel oprávněně a nepřetržitě tři roky a šlo-li o nemovitost, byla potřebná vydržecí doba desetiletá.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. února 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (a viz také publikování tohoto nálezu pro potřebu informování obecných soudů na str. 149-151 /259-261/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byl zaujat právní závěr: „Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 5 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle §226 občanského soudního řádu.“
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ani vadná či nesprávná zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaní Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by i dovolání obou dovolávajících se žalovaných byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu u rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2011 (sp. zn. 20 Co 555/2008 Krajského soudu v Brně) o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo o řešení zcela totožné právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně v rozhodnutích odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, a nešlo tu rovněž o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (ale i s procesním právem). Nebylo tu možné zejména přisvědčit názoru, vyjádřenému v obou podaných dovoláních, že tu bylo na místě, aby zejména odvolací soud posoudil projednávanou právní věc bez přihlížení k právním závěrům konkrétního nálezu Ústavního soudu ČR (vydaného ohledně téže právní věci se závěrem, že v této konkrétní právní věci je dán, podle nálezu Ústavního soudu, naléhavý právní zájem u žalujících na požadovaném určení, zda tu právo žalobců je či není); při tomto přípustném (ve smyslu závěru nálezu Ústavního soudu ČR) posouzení existence práva (právního vztahu) na straně žalobců pak nebylo možné hodnotit jako konkrétně odporující hmotnému právu výsledným právní závěr odvolacího soudu, že „za situace, kdy stát neumožnil právním předchůdcům žalobců s nemovitostmi (o něž jde v tomto soudním řízení) nakládat a nepropustil nemovitosti z konfiskačního řízení a národní správy, ač mu to bylo výměrem ze dne 6. listopadu 1947 uloženo, nelze dovodit, že další dispozice s nemovitostmi jinými subjekty byla způsobilým a legitimním zásahem do vlastnického práva předchůdce žalobců“, k němuž by zejména došlo v rozhodné době podle restitučních předpisů (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Přikročil proto dovolací soud podle dříve platného (do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání obou žalovaných, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli se svými dovoláními v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu