ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1546.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1546/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: O. P. , bytem M., B., zastoupen JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 105.550,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 231/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 35 Cdo 506/2012-47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2012, č. j. 17 C 231/2010-17, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce má nárok na odškodnění podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a dále, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobce 105.550,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl, přičemž obdobně jako soud prvního stupně vycházel při právním posouzení věci z ustanovení §23 a §24 odst. 2 věta prvá zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dospěl přitom k závěru, že nárok žalobce zanikl uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, která počíná běžet nabytím právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. V projednávané věci nabyla příslušná rehabilitační rozhodnutí právní moci v roce 1991, aniž o nich měl žalobce vědomost; avšak i v takovém případě lhůta uplynula nejpozději v roce 2000, tj. prekluzivní lhůta by začala běžet doručením příslušného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že „se v tomto případě řeší závažná právní otázka, zasahující do základních práv a svobod člověka a občana, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak.“ V textu dovolání žalobce rekapituluje rozhodnutí soudů nižších instancí, přičemž v něm výslovně neuvádí, v čem spatřuje jeho důvodnost (§241a odst. 3 o. s. ř., ve znění novely zákona účinné od 1. 1. 2013) a současně žalobce ani neuvádí žádnou relevantní judikaturu k podepření svého nároku, ačkoliv bezpochyby existuje. Na závěr žalobce navrhl změnu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroku I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že bude určeno, že žalobce má nárok na odškodnění a bude mu přiznána požadovaná náhrada; popřípadě žalobce navrhuje zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod vychází z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud upozorňuje, že důvod k odmítnutí dovolání je možné spatřovat již v pochybení žalobce, neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a neobsahuje též ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Přesto Nejvyšší soud žalobci podává zdůvodnění svého rozhodnutí (srov. dále).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 674/2011, uvedl, že i podle jeho názoru zajisté existují situace, kdy je zapotřebí extenzivní interpretace textu zákona a v nichž je možné zohledňovat individuální okolnosti případu. V projednávané věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce uplatnil nárok v době, kdy tento nárok již byl více než deset let prekludován; z tohoto pohledu nárok žalobce po právní stránce neexistuje. I v případě, kdy by soud od této skutečnosti odhlédl, však při plném respektování principu materiálního právního státu musí zohledňovat existenci zásady vigilantibus iura . Mimo jiné i vzhledem k době, po jakou žalobce o výplatu odškodnění nežádal (od roku 1991, resp. 2000 při extenzivním výkladu počátku běhu promlčecí doby učiněné odvolacím soudem; žaloba byla podána až v roce 2010), je možné závěry shora citovaného usnesení vztáhnout i na projednávanou věc.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu