ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.172.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 172/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. L. , bytem v P. 2, K. 3, zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované A. F., dříve L. , bytem v P. 5, K. V. 1237, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, o zaplacení částky 57.810,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 470/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 53 Co 561/2011-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 21 C 470/2005-60, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci celkem 100.389,70 Kč s příslušenstvím (částka 49.046,- Kč zaplacená na základě řádného exekučního titulu, i když již byla předtím uhrazena dalším povinným, částka 8.764,50 Kč zaplacená jako příslušenství z částek 49.046,- Kč i 22.273,- Kč a částka 42.579,20 Kč zaplacená na nákladech exekuce) ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal finanční prospěch žalované na jeho úkor. Žalobci (v postavení žalovaného, spolu s dalšími dvěma žalovanými) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 337/99 uloženo zaplatit žalované částku 107.695,30 Kč s příslušenstvím, avšak pouze v tomto sporu první žalovaný (dále jen „první žalovaný“) uhradil část uvedené sumy a k úhradě zbyla částka 42.695,30 Kč. Obvodní soud nařídil exekuci na majetek v uvedeném sporu druhého žalovaného (dále též „druhý žalovaný“) M. L. (nyní žalobce), který dne 2. prosince 2002 zaplatil vymáhanou částku exekutorovi. Jelikož žalobce byl již 2. prosince 2002 informován, že částka byla uhrazena také prvním žalovaným a kdo se na jeho úkor i v jaké výši obohatil, došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Žalobce dne 27. října 2005, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaná však vznesla námitku promlčení práva, jež soud uznal za opodstatněnou ve vztahu k částkám 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím (§107 odst. 1 obč. zák.). Zamítnutí žaloby ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím pak bylo odůvodněno tím, že tyto náklady exekuce byly zaplaceny důvodně s ohledem na neuhrazení vymáhané částky ke dni podání návrhu na nařízení exekuce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a uzavřel, že uplatněním nároku v exekučním řízení nedošlo k stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák., navíc odvolání podané žalobcem v rámci exekučního řízení ze dne 16. prosince 2002 nebylo dostatečně určité. K řádnému uplatnění nároku došlo až podáním žaloby dne 27. října 2005 u soudu v řízení nalézacím a to po uplynutí promlčecí doby, načež žalovaná uplatnila námitku promlčení. Žalobce dále namítal, že k promlčení jeho práva vůči žalované dojde až uplynutím desetileté promlčecí doby, jelikož šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. Na to odvolací soud uvedl, že postačí uplynutí buď objektivní, nebo subjektivní doby k tomu, aby v případě dlužníkem vznesené námitky promlčení nebylo možné promlčené právo věřiteli přiznat. V tomto případě došlo k marnému uplynutí doby subjektivní. Rovněž odvolací soud nepřijal ani námitku žalobce o rozporu rozsudku či výkonu práva žalovanou s dobrými mravy, neboť rozsudek soudu v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. být nemůže a v postupu či postoji žalované, jež uplatnila námitku promlčení, takový rozpor shledán nebyl.
K dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž svým rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 86/2010, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. ledna 2008, č. j. 21 C 470/2005-60, ve výroku I. ohledně částek 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím i v nákladovém výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím téhož výroku I. bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud shledal opodstatněné výtky dovolatele směřující proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §107 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem. Zdůraznil, že běh této lhůty nelze vázat k okamžiku předání částky exekutorovi. Podal-li dovolatel v rámci exekučního řízení odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, mohl tímto zabránit vydání předmětné částky žalované. Je přitom třeba vycházet z toho, že v takovýchto případech se povinný zpravidla může dozvědět o tom, kdo získal na jeho úkor majetkový prospěch, až po ukončení řízení o odvolání proti nařízení exekuce. Vědomost o této skutečnosti přitom podmiňuje počátek běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nesprávnost úvah soudů nižších stupňů v uvedeném směru tedy vedla dovolací soud ke zrušení jejich rozhodnutí v odpovídajícím rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 21 C 470/2005-123, uložil žalované zaplatit žalobci částku 49.046,- Kč a částku 8.764,50 Kč s úrokem z prodlení od 16. 6. 2006 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroků z prodlení z uvedených částek od 2. 12. 2002 do 15. 6. 2006 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud, vycházeje z právního názoru soudu dovolacího, konstatoval, že subjektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet ode dne doručení rozhodnutí soudu o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, tj. ode dne 22. 12. 2003, a byla tak ke dni podání žaloby dne 27. 10. 2005 zachována. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze vázat na den předání plnění exekutorovi, a není třeba ani zkoumat, kdy exekutor předal plnění oprávněné (žalované). K vyplacení vymoženého plnění mělo dle exekučního řádu dojít až po rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání, a tedy až od okamžiku, kdy se odvolatel (žalobce) dozvěděl o výsledku odvolacího řízení, lze mít za prokázanou jeho vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud přitom vzal za zjištěné, že žalobce zaplatil žalované bez právního důvodu celkem 57.810,50 Kč (a to dvěma platbami, jednou ve výši 49.046,- Kč a druhou ve výši 8.764,50 Kč), pročež žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 53 Co 561/2011-164, ve vyhovujícím výroku I. potvrdil, změnil je ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal na správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že v řízení nedošlo k žádnému posunu ve skutkových zjištěních, jenž by odůvodňoval odklon od závazného právního názoru vysloveného soudem dovolacím, a rozhodnutí soudu prvního stupně na tomto názoru spočívající tudíž jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení zdůraznila význam konkrétních skutkových okolností pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. V projednávané věci přitom skutkové okolnosti neumožňují závěr, že by se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že se na jeho úkor obohatila, až z rozhodnutí odvolacího soudu o jím podaném odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce. Žalobce v odvolání proti nařízení exekuce nenamítal skutečnosti, které jsou pro nařízení exekuce rozhodné - nezpochybňoval svou věcnou legitimaci jako povinného a věcnou legitimaci žalované jako oprávněné, ani exekuční titul z hlediska jeho formální či materiální vykonatelnosti. Již v odvolání žalobce namítal, že po nařízení exekuce zaplatil částku 49.046,- Kč duplicitně, neboť již byla zaplacená jinou osobou, a tato skutečnost nikdy nebyla mezi účastníky sporná. Za těchto okolností je dle dovolatelky zřejmé, že již předáním žalované částky exekutorovi žalobce věděl, že se na jeho úkor obohatila žalovaná, a doručením rozhodnutí, jímž bylo jeho odvolání jako nepřípustné odmítnuto, k žádnému posunu v jeho vědomostní sféře nedošlo. Dovolatelka má za to, že vázat počátek běhu promlčecí doby na rozhodnutí soudu o odvolání by bylo možné pouze v případě, byly-li by v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce uplatněny námitky rozhodné pro nařízení exekuce. Vyslovila dále názor, že lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobce zaplatil na pohledávku, která v mezidobí zanikla, je vázána na den, kdy se žalobce dozvěděl, že plnění na neexistující pohledávku poskytl. Neměl-li žalobce při předání částky exekutorovi pochybnosti o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, měl dle dovolatelky již v tento den k dispozici veškeré údaje potřebné k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka vyzdvihla skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že podáním odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nebylo zabráněno vydání částky exekutorem. Dobrovolné zaplacení částky povinným mělo za následek, že exekutor vyplatil tuto žalované částku v lednu 2003 před tím, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, přičemž exekutorovi ze žádného právního ustanovení neplynulo oprávnění toto plnění zadržovat. Dle dovolatelky je tedy zřejmé, že odvolání proti rozhodnutí nařízení exekuce nebylo v daném případě významné, pročež by Nejvyšší soud měl dle jejího návrhu zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Takovou otázku přitom Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. K dané problematice se vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 86/2010 (na nějž lze v bližším odkázat), a dovolatelka v posuzovaném dovolání nepřináší argumenty, jež by byly způsobilé Nejvyšším soudem již dříve vyslovené závěry relevantním způsobem zpochybnit. Je třeba zdůraznit, že okolnost, zda jsou v účastníkem podaném opravném prostředku obsaženy námitky, jež mohou vést ke změně či zrušení napadeného rozhodnutí, přitom není rozhodná pro posouzení dopadu podaného odvolání na odložení právní moci rozhodnutí, a tím i jeho závaznosti pro povinného. Právní moc usnesení o nařízení exekuce přitom byla v souladu s §47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v znění účinném v době provádění předmětné exekuce, předpokladem provedení exekuce. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí o nařízení exekuce, jsou najisto postaveny práva a povinnosti účastníků, v daném případě pak především určení osoby, jíž má povinný poskytnout plnění. Až od tohoto okamžiku je tak povinný obeznámen se všemi skutečnostmi, které v případě, že toto plnění je možné pokládat z hlediska hmotného práva za bezdůvodné obohacení, jsou rozhodné pro uplatnění nároku na jeho vydání (tj. s tím, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal). V posuzované věci přitom nebyly shledány zvláštní důvody umožňující odchýlení se od shora předestřené argumentace.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu, plně respektujícímu předestřené úvahy, není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, PhD.
předseda senátu