ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1808.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1808/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. G., bytem v P., F. n. 45/10, zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalovanému F. S., bytem v S., K. 1164, zastoupenému JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1981/1, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC 323/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 13 Co 437/2011-169, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 EC 323/2010-111, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Jiřího Hřídele, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 300.000,- Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 26. 8. 2008 uzavřel s žalovaným ústní smlouvu o půjčce ohledně žalované částky, žalovaný mu však poskytnuté peníze po datu splatnosti (31. 12. 2008) nevrátil. Fakt, že žalovaný peníze převzal, nebyl mezi stranami sporný. Peníze žalovanému předala dne 26. 8. 2008 L. T., spolupracovnice žalobce, jelikož žalobce byl v tu dobu v zahraničí. Žalobce tvrdil, že ústní smlouvu uzavřel s žalovaným telefonicky, to však žalovaný popíral a uváděl, že peníze vyzvedával pro svého bratra, P. S., jehož údaje byly uvedeny na výdajovém pokladním dokladu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 EC 323/2010-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedení dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce dle ust. §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobce dle okresního soudu prokázal, že došlo k převzetí peněz žalovaným. Žalovaný však neprokázal, že peníze byly určeny společnosti GASTRO SPF s.r.o., jak tvrdil v podaném odporu, ani že je převzal pro svého bratra. Výslech svědkyně M. P., navržený žalovaným, nebyl v tomto směru průkazný a návrh na provedení důkazu výslechem P. S. soud zamítl, protože bylo místo jeho pobytu v době řízení již po delší dobu neznámé. Jelikož soud prvního stupně považoval existenci smlouvy o půjčce za prokázanou, rozhodl ve prospěch žalobce.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, č. j. 13 Co 437/2011-169, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný peníze převzal, ale o tom, komu byly půjčeny. I když se vysvětlení svědkyně T., proč uvedla na potvrzení o převzetí jméno bratra žalovaného, jevilo soudu logickým, tato skutečnost sama o sobě neprokazovala, že žalobce půjčku skutečně sjednal telefonicky s žalovaným. Prokázáno bylo pouze to, že F. S. peníze fyzicky převzal. Na žalovaném však bylo důkazní břemeno o tom, že byl k převzetí částky pověřen bratrem P., pro kterého měly být peníze určeny. Toto břemeno žalovaný neunesl. Daný skutkový stav tak bylo nutné posoudit dle ust. §451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovanému se na úkor žalobce dostalo majetkového prospěchu, který získal plněním bez právního důvodu, a je jeho povinností jej žalobci vydat. Rozhodnutí soudu prvního stupně měl tedy odvolací soud za věcně správné, a proto je potvrdil.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, stejně jako proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost pak dovozoval z ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje otázce, zda nesplnění důkazního břemene na straně žalobce ohledně tvrzené existence smlouvy o půjčce a nesplnění důkazního břemene na straně žalovaného o jeho pověření k převzetí peněz jsou okolnostmi prokazujícími naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle ust. §451 obč. zák. Dále se dovolatel táže, zda nesplnění důkazního břemene žalobcem odůvodňuje změnu právní kvalifikace v odvolacím řízení bez doplnění skutkových zjištění a při nerespektování zásady dvojinstančnosti. Dovolatel dále nastolil otázku, zda může soud tuto novou právní kvalifikaci uplatnit, aniž by možnost jejího použití v řízení byť jen naznačil. Výzvu odvolacího soudu před závěrečným vyjádřením, aby žalovaný navrhl „nějaký jiný další důkaz“ o tom, že peníze převzal pro svého bratra, s odkazem na ust. §118a o. s. ř. a bez podání informace o jejím významu z hlediska možné změny právní kvalifikace dovolatel nepovažuje za dostatečné poučení ve smyslu ust. §118a o. s. ř. Novou právní kvalifikaci se dozvěděl až z odůvodnění rozsudku, přičemž tato kvalifikace zhoršila jeho postavení, neboť se po celou dobu nebránil tvrzení o bezdůvodném obohacení, ale tvrzení o vzniku smlouvy o půjčce. Nepodal tak námitku promlčení, což by učinil, kdyby o změně právní kvalifikace věděl. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nedostatečném skutkovém podkladu, což mělo za následek i chybné právní posouzení věci. Toto rozhodnutí dovolatel považuje za nepředvídatelné, překvapivé a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Napadá též hodnocení důkazů a z něj plynoucí právní názory odvolacího soudu, které jsou podle něj nelogické a nenavazující na učiněná skutková zjištění. Aplikaci ust. §451 obč. zák. dovolatel považuje za výraz libovůle ze strany odvolacího soudu, zjištěný skutkový stav dle něj nelze takto kvalifikovat. Nakonec dovolatel poukazuje na pochybení odvolacího soudu, jenž se nezabýval vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek okresního soudu je totiž podle dovolatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Dovolatel tedy navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaného za nepřípustné. Dle jeho názoru je povinností žalující strany popsat v žalobě skutkové okolnosti případu a podle svých možností je právně kvalifikovat, touto kvalifikací však soud není při svém rozhodování vázán. Bez ohledu na právní kvalifikaci by žalovaný v obou případech prokázal neexistenci nároku tím, že by doložil převzetí peněz pro někoho jiného. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní stíhají v řízení i žalovaného. Žalobce dále cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, z nějž vyplývá, že při neprokázání tvrzené půjčky je možné věc hodnotit jako bezdůvodné obohacení. Žalobce se rovněž vyjadřuje k hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním. S ohledem na výše uvedené pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
K vyjádření žalobce podal dovolatel repliku, v níž částečně zopakoval svou argumentaci z dovolání. Na svých tvrzeních i nadále trvá, argumentaci žalobce považuje za zmatečnou, spekulativní a nesourodou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 30/94/Fa tvrdí, že žaloval-li žalobce o přiznání plnění na základě smlouvy, nemůže mu soud toto plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo ke změně žaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože odvolací soud v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, může být dovolání přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by mělo rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom ve smyslu citovaného ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázky položené dovolatelem nečiní napadený rozsudek zásadně právně významným, jelikož změna právní kvalifikace z plnění ze smlouvy o půjčce na vydání bezdůvodného obohacení (z iniciativy soudu) není nepřípustná. Smlouva o půjčce je považována za smlouvu reálnou, což znamená, že smlouva nevzniká jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Věřitel musí u soudu dokázat nejen to, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i to, že tyto peníze dlužníku skutečně předal. Prohlášení, že se věřitel domáhá příslušné částky z titulu smlouvy o půjčce, v sobě zahrnuje i tvrzení, že taková částka byla dlužníku též předána. Pro úvahy o bezdůvodném obohacení je tak dostatečnou oporou, totožnost skutkových okolností je zachována a o nepřípustnou změnu předmětu řízení (resp. právního důvodu pohledávky) proto nejde (srov. žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, jež reprezentují v tomto směru již zcela ustálenou judikaturu). Právní kvalifikace nároku uplatněného v žalobě je věcí soudu a právním hodnocením obsaženým v žalobě soud není vázán. Pokud nebylo sporné, že dovolatel od žalobce peníze obdržel, bylo na dovolateli, aby prokázal, že měl k převzetí peněz právní důvod. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009). Povinností soudu tedy nebylo zjišťovat, z jakého důvodu žalobce žalovanému peníze předal, jak tvrdí dovolatel. Stejně tak by žalovaný nesl důkazní břemeno ohledně případného „skrytého darování“, jež zmiňuje v rámci citace zprávy Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněné pod R 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979. Jinými slovy darování by mohlo představovat právní důvod, na jehož základě by si mohl žalovaný peníze ponechat, ale jeho existenci by opět musel tvrdit a prokázat právě žalovaný. Dovolatel se tak mýlí, předpokládá-li, že povinností soudu je zvažovat všechny možnosti, jež z hlediska případného právního důvodu přicházejí v úvahu, neboť takový postup by se ocitl zcela mimo rámec sporného řízení a nebylo by ani možné považovat jej za hospodárný.
Namítá-li dovolatel existenci vad řízení, uplatňuje tím dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je zásadně při absenci relevantní otázky zásadního právního významu z dovolacího přezkumu za dané procesní situace vyloučen (viz ust. §237 odst. 3 o. s. ř.). Nadto je však možné poznamenat, že pokud dovolatel shledává vadu řízení v tom, že odvolací soud neučinil směrem k němu řádné poučení a výzvu k doplnění rozhodných skutečností, resp. že dovolatel nebyl upozorněn na změnu právního názoru soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. Účastníky nevyzve, pokud mu pro novou právní kvalifikaci stačí již učiněná skutková zjištění. Ust. §118a o. s. ř. není možné interpretovat tak, že soud je povinen informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s ust. §5 o. s. ř., dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009). Námitku promlčení v daném dovolacím řízení vznést nelze, protože dovolací soud může přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím. Pokud tedy žalovaný uvedenou námitku v předchozím řízení neuplatnil, nemůže tak činit nyní. Z podání dovolatele navíc není ani zcela zřejmé, zda skutečně chtěl námitku promlčení uplatnit, neboť takový závěr se sice podává z jeho dovolání, avšak v replice k vyjádření žalobce uvádí opak. Nad rámec dovolacího přezkumu je však možné uvést, že žalobce svůj nárok u soudu uplatnil dne 26. 8. 2010, a promlčecí doby ve smyslu ust. §107 obč. zák. tak zjevně zůstaly zachovány.
Z dovolacího přezkumu v rámci ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou rovněž vyloučeny způsob hodnocení důkazů a na něj navazující skutková zjištění (§237 odst. 3 o. s. ř.). Převzetí peněz dovolatelem navíc nebylo spornou skutečností a okresní soud dostatečně zdůvodnil, proč odmítl jeho tvrzení, že peníze vyzvedl pro někoho jiného. Odvolací soud pak skutková zjištění soudu prvního stupně převzal. Nejedná se tedy o případ, kdy nesprávné právní posouzení vyplývá z chybějících skutkových zjištění, jak tvrdí dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Rozhodnutí soudů předchozích stupňů jsou srozumitelná, řádně odůvodněná a plně vyhovující požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelem položené právní otázky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a odvolací soud věc rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů není dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto rovněž dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 EC 323/2010-111, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 8., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu