ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2206.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2206/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. V. , bytem M., zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 17, proti žalovanému O. M. , bytem M., o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 3/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2013, č. j. 18 Co 728/2012-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že ten je vlastníkem nemovitosti (domu), do jejíž rekonstrukce investovala ze svých výlučných prostředků žalovanou částku, přičemž žalovaný jí ji odmítá vydat.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 4 C 3/2010-159, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně prováděla rekonstrukci části domu vlastnicky náležejícího žalovanému a následně tuto část domu užívala k bydlení. Mezi účastníky však nebyla prokázána existence jakékoli dohody ohledně vrácení žalobkyní investovaných finančních prostředků, přičemž soud prvního stupně neopomněl zohlednit i vlastní tvrzení žalobkyně o uzavření takové dohody, jež neshledal v kontextu ostatních důkazů věrohodným. Soud proto dovodil, že na straně žalovaného mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), ten však úspěšně vznesl námitku promlčení uplatněného práva. Prostředky z úvěru na rekonstrukci domu byly žalobkyni poskytnuty naposledy dne 30. června 2004, zatímco žaloba byla u soudu podána dne 7. ledna 2010, tj. až po marném uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.), přičemž soud neshledal vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně nepřipustil ani změnu žaloby s odůvodněním, že výsledky provedeného dokazování by nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 18 Co 728/2012-174, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku II. o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je v projednávané věci promlčené, jakož i s tím, že nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že její doplnění skutkových tvrzení soudy nesprávně posoudily jako změnu žaloby, kterou nepřipustily. Nesouhlasí ani se závěrem, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Nadto namítá, že jí navržené důkazy nebyly provedeny, a i proto soudy nemohly dospět k závěru, že dosavadní výsledky řízení nemohou být použity pro řízení o změněné žalobě. Dále tvrdí, že z žaloby ani jiného podání nevyplývá, že by se domáhala vrácení investic z titulu bezdůvodného obohacení. Doplnění skutkových tvrzení (po vznesení námitky promlčení) v tom směru, že žalovaný se zavázal vrátit jí investice do konce roku 2009, pak nemůže představovat změnu žaloby. Soudům rovněž vytýká, že před rozhodnutím o nepřipuštění změny žaloby měla být poučena podle §118a odst. 1, 2 o. s. ř. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak stanoví §241a o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v jehož rámci dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Zmíněné obligatorní náležitosti však v dovolání uvedeny nejsou. Nejprve je třeba uvést, že žalobkyně dle obsahu svých námitek zpochybňuje především skutkové závěry soudů nižších stupňů, které uzavřely, že mezi účastníky nebyla prokázána existence dohody o financování zmíněné rekonstrukce či o vrácení vynaložených finančních prostředků, a to po provedení všech (žalobkyní navržených i po vznesení námitky promlčení) důkazů, jak se podává z odůvodnění na č. l. 4 rozsudku soudu prvého stupně.
K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka (dosud neřešená) hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Tomuto zákonnému požadavku dovolání žalobkyně nevyhovuje.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení důvodů dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§243b o. s. ř.). Protože žalobkyně nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání pro jeho vady odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243f odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu