ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2281.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2281/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce L. L. , bytem v K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, nyní – ČR - Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 4579 7072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 119/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 12. 4. 2012, č. j. 54 Co 1161/2011-323, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 13 C 119/2005-298, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud za žalovaného udělil souhlas s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalobce má právo na převod náhradních pozemků, z něhož doposud zůstala nevypořádána část ve výši 32.430,50 Kč. Vyslovil, že jednou z příčin, pro které nebyl nárok žalobce zcela uspokojen, je i chování žalovaného, který po dobu téměř 20 let nebyl schopen nárok žalobce uspokojit. Zaujal názor, že pokud žalobce nesouhlasil s převodem jakéhokoliv jiného pozemku než parcely č. 2029 v k. ú. K., nelze jeho žalobnímu návrhu vyhovět, neboť se jedná o pozemek, který byl vyřazen z veřejné nabídky a je třeba na něj pohlížet jako by do veřejné nabídky zahrnut nebyl.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 54 Co 1161/2011-323, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že za žalovaného udělil souhlas s uzavřením smlouvy o převodu pozemku ve znění blíže uvedeném ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tedy závětní dědic původního vlastníka pozemků. Dále vzal za prokázané, že jeho právo na vydání části pozemku, které v minulosti přešly na stát podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě nebylo možno realizovat, a to z důvodu částečného zastavění předmětných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále zjistil, že o nevydání některých pozemků bylo rozhodnuto rozhodnutím někdejšího Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. PÚ 1647/91. Žalobce tak měl právo na vydání náhradních pozemků, jeho právo bylo doposud uspokojeno z necelé poloviny, zůstalo neuspokojeno ve výši 32.430,50 Kč. Odvolací soud vyslovil, že nebylo možno přehlédnout vývoj judikatury, k němuž v otázce vydávání náhradních pozemků dochází. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/10, podle kterého závěr, že právo na vydání konkrétního pozemku lze realizovat pouze tehdy, jedná-li se o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce, může platit jen tehdy, jestliže Pozemkový fond ČR své povinnosti řádně plnil. Podle odvolacího soudu bylo třeba se nejprve zabývat otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky, za kterých by se žalobce mohl výjimečně domáhat vydání konkrétního pozemku. Zaujal názor, že po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si za účelem náhrady zvolil pozemek třeba i výrazně vzdálený od jeho bydliště, resp. lokality, ve které se nachází pozemky, které mu nebyly vydány. Vyslovil proto, že v konkrétním případě se žalobce za účelem uspokojení svého nároku mohl v soudním řízení domáhat i převodu konkrétního pozemku. Podle odvolacího soudu pozemek určený pro komerční aktivity nelze bez dalšího považovat za určený pro veřejně prospěšné stavby ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 136/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. Navíc určení pozemku k zastavění veřejně prospěšnými stavbami brání jejich převodu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., nikoli však zákon o půdě. Zaujal názor, že dřívější vyřazení uvedeného pozemku z nabídky tak nemůže představovat překážku, která by bránila žalobci požadovat v soudním řízení převod právě tohoto pozemku.
Dále podle odvolacího soudu bylo nutné se zabývat otázkou, jakým způsobem měl být předmětný pozemek oceněn. Dospěl k závěru, že jsou zde naplněny podmínky, za kterých je třeba odchýlit se při ocenění pozemků pro účely poskytnutí náhrady žalobci od ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě. Vyslovil závěr, že za účelem poskytnutí předmětného pozemku žalobci jako náhradního pozemku za pozemky dříve nevydané, nemůže být pozemek oceněn jako stavení, nýbrž jako zemědělský (orná půda), a to v cenách platných k 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (§28a zákona o půdě). Odvolací soud zde vycházel z ceny stanovené posudkem znalce Ing. F. T., a to částky 46.286,50 Kč. Odvolací soud konstatoval, že domáhá-li se oprávněná osoba uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku prostřednictvím soudu za situace, kdy její oprávněný nárok nebyl žalovanou dlouhodobě uspokojen, pak ve výjimečných případech lze v soudním řízení nárok oprávněného uspokojit i postupem, který zcela nekoresponduje s postupem podle §11a zákona o půdě či §7 zákona č. 95/1999 Sb. Dospěl k závěru, že poskytnutí náhrady ve formě převodu pozemku p. č. 2029 v k. ú. K. nebrání ani skutečnost, že cena tohoto pozemku přesahuje zbývající, dosud neuspokojenou výši nároku žalobce. Poukazoval na skutečnost, že dosud neuspokojený nárok žalobce dosahuje hodnoty 70 % ceny pozemku p. č. 2029, což by žalobci v případě převodu podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. zajišťovalo přednostní prodej. Převod, jímž dojde k uspokojení zbývající části nároku žalobce na poskytnutí náhrady, tak nebude převodem bezúplatným. Dodal, že přípustnost žaloby na nahrazení projevu vůle jako způsobu soudního uplatnění nároku na náhradu za nevydané pozemky, akceptoval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1938/2009. Uzavřel, že požadavek žalobce na převod pozemku p. č. 2029 v k. ú. K. je třeba mít v současné době za legitimní způsob uspokojení jeho zbývající části nároku na vydání náhradního pozemku. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu tohoto pozemku, je tedy důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítal, že se vůči žalobci nechoval liknavě či diskriminačně ve srovnání s ostatními oprávněnými osobami, t. j. způsobem, pro který by se žalobce mohl domáhat převodu konkrétního pozemku soudní cestou. Podle dovolatele nelze považovat za správné závěry odvolacího soudu, které se týkají převodu pozemku parcely č. 2029 v k. ú. K. na žalobce, resp. tyto závěry se jeví v rozporu s právními předpisy. Poukazoval na skutečnost, že podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. Pozemkový fond ČR zemědělské pozemky osobám uvedeným v ustanovení 1 může prodat, avšak uložit povinnost Pozemkovému fondu ČR převést oprávněné osobě pozemek podle citovaného ustanovení by bylo v rozporu se zákonem. Vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně dovodil s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, že je třeba se odchýlit při ocenění náhradního pozemku od ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě s tím, že toto ustanovení bylo včleněno do zákona o půdě až zákonem č. 131/2006 Sb. s účinností od 14. 4. 2006 a podle citovaného ustanovení je nutno ocenit jako stavební ty pozemky, které jsou určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění. Dovolatel dovozoval, že ani za situace, kdy by nárok oprávněné osoby nebyl dlouhodobě uspokojen, nemůže být ignorována platná právní úprava týkající se ocenění náhradního pozemku obsažená v ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě a rozhodnutí nemůže být v rozporu s ustanovením §154 o. s. ř., podle kterého je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Podle dovolatele stanovení ceny pozemku parcely č. 2029 v k. ú. K. jako pozemku zemědělského, ačkoli by měl být podle platného právního předpisu oceněn jako stavební, je v rozporu s platnou právní úpravou. Namítal, že podle rozhodnutí odvolacího soudu žalobce by měl nabýt pozemek parcelu č. 2029 v k. ú. K., jehož hodnota jako pozemku stavebního je více jak 4x vyšší při ocenění pro převod podle zákona o půdě, resp. 6,5x vyšší při ocenění pro převod podle zákona č. 95/1999 Sb. než jeho nárok jako oprávněné osoby. Podle dovolatele tyto závěry odvolacího soudu nejsou ani v souladu se shora uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle kterého má být oprávněné osobě převeden pozemek, jehož hodnota vyplývající z jeho velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce blíží současné hodnotě původního pozemku. Dovozoval, že převod pozemku parcely č. 2029 v k. ú. K. na žalobce za cenu pozemku zemědělského bezdůvodně zvýhodňuje žalobce jako oprávněnou osobu a ve vztahu k ostatním oprávněným osobám se jeví jako diskriminační, nespravedlivý a nepřípustný. Považoval rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s účelem zákona o půdě, neboť se dostává žalobci náhrady několikanásobně vyšší, než byla dříve vzniklá majetková křivda. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že dovolání považoval za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání. Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) pokud oprávněným osobám nelze vydat odňatý pozemek způsobem stanoveným v zákoně o půdě, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek.
Oproti v minulosti projevenému názoru (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008), zastává nyní dovolací soud právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky; tím se nic nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud jej přijal s vědomím, že zákon zásadně předpokládá jinou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý či dokonce svévolný. Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Obtíže při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.
Dovolací soud připomíná, že k postavení Pozemkového fondu ČR (vztahující se nyní k ČR- Státnímu pozemkovému úřadu) při převádění pozemků na oprávněné osoby byl v nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zaujat právní názor: „I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto zcela abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“.
Rovněž v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2010, I. ÚS 3169/07 (uveřejněném pod č. 5 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k otázce legitimního očekávání oprávněných osob na vydání náhradních pozemků Pozemkovým fondem ČR zaujaty tyto právní závěry: „Pozemkový fond České republiky se nemůže zbavovat své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků oprávněným osobám. Nesmí upřednostňovat ani mezi skupinami subjektů, které mají nárok na tento převod. Obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu.“
V ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. se ohledně stanovení ceny pozemků poukazuje na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž je tu uvedeno, že pozemky určené schválenou územní plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební.
Dovolací soud plně sdílí názor odvolacího soudu, podle něhož v dané věci je třeba při posouzení ocenění pozemků pro poskytnutí náhrady zohlednit tu skutečnost, že nárok na vydání náhradního pozemku žalobci vznikl již v roce 1992, zatímco předmětný pozemek byl zahrnut do prostor určených pro komerční aktivity územním plánem až v roce 2006. Dovolací soud zastává shodný názor s odvolacím soudem, že nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo v důsledku dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním jeho závazku vůči žalobci, neboť bezmála 14 let mohl být pozemek převeden v ceně pozemku zemědělského a nikoli stavebního. Námitky uplatněné v dovolání tedy nelze považovat za případné. Dovolací soud proto shledal, že právní závěr, obsažený v rozsudku odvolacího soudu je správný.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu