ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2344.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2344/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č. j. 70Co 68/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6C 25/2011 (žalobce Ing. J. Č., P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, 110 00 Praha 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkovému fondu České republiky), Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem, 171 00 Praha 7, Trojská 140/593, o zaplacení 988.500,- Kč s příslušenstvím, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 24. 2. 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobci 20.956,20 Kč s úrokem 7,75% od 4. 10. 2010 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80 Kč s úrokem z prodlení 7,75% z částky 988.500,- Kč od 2. 10. 2010 do 3. 10. 2010 z částky 967.543,80 Kč od 4. 10. 2010 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 70Co 68/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150, změněn tak, že nyní žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 67.469,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po částečném zopakování dokazování (podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu) listinnými důkazy (a to rozhodnutím o přípustnosti stavby, rozhodnutím o vyvlastnění a podrobným územním plánem) přezkoumal v mezích odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně i řízení předcházející jeho vyhlášení podle §212 a §212a občanského soudního řádu a shledal odvolání žalobce důvodným.
Odvolací soud uváděl, že žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky 967.543,80 Kč (se specifikovaným úrokem z prodlení) jako finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. za odňatou a nevydanou část pozemku parc. č. 4027 (o výměře 3 594 m2) v katastrálním území S. Žalobce uvedenou pohledávku nabyl postupným postoupením, když původními oprávněnými osobami tu byli V. K. a V. D. Ohledně uvedené části pozemku bylo dne 12. 7. 1965 vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – sídlištního celku N. S. v P., byl vyhotoven zastavovací plán, dne 9. 8. 1967 bylo rozhodnuto o přípustnosti stavby a rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 6. 9. 1967 (které nabylo právní moci 28. 9. 1967) byla předmětná část pozemku vyvlastněna k výstavbě sídliště N. S. (parcela nebyla určena k zástavbě rodinným domkem, garáží nebo ke zřízení zahrádky). Po vydání zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 4. 2005, č. j. PÚ 6273/91, rozhodnuto, že oprávněné osoby V. D. a V. K. nejsou vlastníky části pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S. a tuto část nelze vydat z důvodu její zastavěnosti a že oprávněným osobám přísluší za ni náhrada. V soudním řízení o této náhradě soud prvního stupně vycházel z toho, že sporná část odňatého pozemku byla označena při odnětí role a právní předchůdci žalobce tak přišli zásahem státu o možnost předmětný pozemek nadále zemědělsky obhospodařovat a peněžní náhrada byla soudem stanovena částkou 20.956,- Kč. Soud prvního stupně byl toho názoru, že je tu „podstatný dopad odnětí pozemku do sféry konkrétních osob, nikoli veřejný účel, pro který byl pozemek odňat a způsob, jakým se tento účel realizoval“. Co do částky 20.956,20 Kč bylo žalobě žalobce vyhověno (s úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení) a ve zbytku byla žaloba žalobce zamítnuta.
Odvolací soud poukazoval na to, že se touto právní věcí zabýval již svým předchozím kasačním usnesením ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 70Co 16/2012 Městského soudu v Praze). Shodně s tímto rozhodnutím odvolací soud měl za to, že žalobce je v této právní věci aktivně legitimován, když nárok na poskytnutí peněžní náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. získal smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 2. 11. 2010 mezi J. Š. a žalobcem Ing. J. Č., přičemž předmětem postoupení tu byl restituční nárok jako takový; finanční náhrada tu náleží ve výši ceny odňatého pozemku podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. (a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Odvolací soud byl toho názoru, že pro určení výše finanční náhrady je tu rozhodující, zda vyvlastněný pozemek (jeho část) byl v době rozhodnutí o vyvlastnění pozemkem určeným pro stavbu, tedy části území určenou územním rozhodnutím k zastavění a zda jde o pozemek, na němž stojí hlavní stavba (§14 odst. 1 zákona č. 85/1976 Sb.) Vyvlastněná část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním rozhodnutím určena k zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ve spojení s §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb.). Vyvlastněná část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním rozhodnutím určena k zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro stavbu ve smyslu §142 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a cena tohoto pozemku činí 250,- Kč za 1 m2, jak to také bylo uvedeno v tomto řízení ve vypracovaném posudku znalce Ing. H. ze dne 1. 6. 2006, v němž také nebyly žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly mít za následek úpravu ceny. Při výměře pozemku 3 954 m2 (když z původních 4 494 m2 odpadá 540 m2, které nebyly předmětem postoupení na žalobce Ing. J. Č. uzavřenou postupní smlouvou) činí tedy cena pozemku 988.500,- Kč, dovozoval odvolací soud. Odvolací soud ještě dodával, že žalovaný Pozemkový fond ČR se do prodlení dostal dne 4. 10. 2010, když podle výzvy k plnění ze dne 1. 10. 2007 měl ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. plnit do 3. 10. 2010 a od 4. 10. 2010 je tedy v prodlení s poskytnutím finanční náhrady.
Při posuzování námitky promlčení, uplatněné v tomto řízení původně žalovaným Pozemkovým fondem ČR byl odvolací soud toho názoru, že v daném případě právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 4. 2005 začala běžet lhůta dvou let k uplatnění práva na převod jiného pozemku podle §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.; po uplynutí této lhůty (t. j. 29. 4. 2007) bylo možno uplatnit právo na finanční náhradu v prekluzívní šestiměsíční lhůtě (§16 písm. b), zákona č. 229/1991 Sb.) do 29. 10. 2007. Toto právo bylo uplatněno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 1. 10. 2007, na jehož základě získal žalovaný tříletou lhůtu k plnění podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která marně uplynula dne 4. 10. 2010 a teprve tímto dnem začala běžet obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu, která tu marně uplynula az 4. 10. 2013. Odvolací soud tedy dovozoval, že „byla-li žaloba podána v této právní věci dne 24. 2. 2011, nemohlo tu k promlčení nároku dojít“.
Odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobce vyhověl i co do další částky 967.543,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení: v části zamítavého výroku získaný úrok z prodlení z částky 983.500,- Kč od 2. 10. 2010 do 3. 10. 2010 zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 21. 4. 2013 doručen žalované České republice – Státnímu úřadu pozemkovému a dovolání ze strany této nyní žalované bylo podáno dne 20. 6. 2013 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2013 (sp. zn. 70Co 68/2013 Městského soudu v Praze) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, když dovoláním „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a napadené rozhodnutí tak závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu“.
Dovolatelka zdůrazňovala, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na postup, jak má být v daném případě finanční náhrada určena.
Dovolatelka má za to, že je třeba, aby v tomto případě byla splněna u pozemku o náhradu, za nějž v tomto řízení jde, faktická podmínka (t. j. zda pozemek je nebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován) i podmínka právní (jak je pozemek veden v evidenci nemovitostí co do druhu kultury ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu). Podle názoru uvedeného dovolání však pozemek parc. č. 4027 (o výměře 3954 m2) v katastrálním území Strašnice byl ke dni účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) zastavěn (tvoří součást sídlištního celku N. S.) a jde o pozemek, který byl v době odnětí (t. j. v roce 1967) zemědělsky obhospodařován. Zákon č. 229/1991 Sb. pak nepředpokládá, podle názoru dovolatelky, poskytnutí náhrady za nezemědělsky užívaný pozemek, protože reguluje vztahy týkající se majetku zemědělského. Byl-li restituční nárok žalobce oceněn soudem prvního stupně tak, že se vycházelo z evidované (i faktické) zemědělské povahy pozemku, pak to nejvíce odpovídalo smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., když v daném případě spočívala újma oprávněných osob, jimž byl pozemek odňat, v tom, že přišli zásahem státu o možnost nadále zemědělsky obhospodařovat předmětný pozemek; od toho by se měla odvíjet i výše náhrady za pozemek. Změna charakteru pozemku na pozemek stavební se stala bez součinnosti s právními předchůdci žalobce a zcela nezávisle na jejich vůli, takže není důvod tuto změnu zohledňovat při stanovení výše náhrady za pozemek. Podstatný je tu dopad odnětí pozemků do sféry osob, jimž byl pozemek odňat, nikoli (veřejný) účel, pro který byl pozemek odňat a způsob, jakým se tento účel realizoval. Při postupu podle zákona o půdě se zásadně předpokládá zmírnění křivd spojených s odnětím pozemku určeného k zemědělskému užití a tomu by měl odpovídat i rozsah náhrady, ať již jde o náhradu naturální či finanční. Pokud byl odebrán zemědělský pozemek (pole, louka, pastvina apod.), náleží náhrada odpovídající jeho charakteru, který měl v době přechodu pozemku na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§28a zákona č. 229/1991 Sb.). Ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němu došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka. Může být cenově zohledněno i určení zemědělského pozemku pro stavbu, ovšem v souladu s tehdy platnými předpisy, na něž odkazuje vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Problematika oceňování nevydaných pozemků nebyla, podle názoru dovolatelky, dosud jednoznačně soudní judikaturou vyřešena.
Pokud jde konkrétně o daný případ, je, podle názoru dovolatelky, specifický v tom, že přecenění nároku se tu domáhá osoba, která není původní oprávněnou osobou, která získala nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky; žalobci tu tedy žádná „újma“ ani „křivda“ ve smyslu zákona o půdě přímo způsobem nebyla. Původní oprávněné osoby (V. D. a V. K.) také proti ocenění pozemku, které provedl Pozemkový fond ČR neměly námitky; původní oprávněné osoby tak mohly postoupit svůj restituční nárok pouze ve výši tohoto ocenění (t. j. 23.818,20 Kč).
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř., použitelným podle §243c odst. 1 téhož předpisu, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému, zemědělskému majetku (v souvislosti i s ustanovením §101 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 123/257/), že účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je v převážné většině případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž došlo k uplatnění restitučního nároku, a rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Tak tomu bylo i v daném případě při vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 4. 2005, č. j. PÚ 6273/91 (jímž bylo rozhodnuto, že původní oprávněné osoby V. D. a V. K. nejsou vlastníky části pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S., tuto část nelze vydat z důvodu její zastavěnosti a oprávněným osobám přísluší za ni náhrada).
Náhrady za pozemky v případech, kdy je v zákoně č. 229/1991 Sb. stanoveno, že nemovitosti nelze vydat (srov. §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), poskytuje stát (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III.ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr (na str. 319 – 320), že Pozemkový fond stíhá povinnost dbát o to, aby ohledně náhradního pozemku se cena, vyplývající z jeho velikosti, lokalizace a kvality, co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku“. Náhrada z pozemku musí mít takové parametry, aby šlo o náhradu přiznanou namísto uvedení v předešlý stav (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2010, I.ÚS 3169/07, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V návaznosti na někdejší právní závěr, vyjádřený ve stanovisku uveřejněném pod č. 17/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že při stanovení ceny pozemku se zásadně vychází z údaje o jeho kultuře v aparátech evidence nemovitostí a nebyla-li pozdější změna účelového určení pozemku v evidenci nemovitostí dosud vyznačena, je pro účely stanovení ceny pozemku nutno vycházet z platné územně plánované dokumentace (územního plánu zóny, územního projektu zóny, z územního rozhodnutí o umístnění stavby, popřípadě z územního rozhodnutí o využití území), dospěl např. dovolací soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, 28Cdo 2699/2008, k právnímu závěru, že jen byl-li odebrán zemědělský pozemek jako pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající tomuto jeho tehdejšímu charakteru, který pozemek měl v době přechodu pozemku na stát, s výpočtem ceny podle cenového předpisu platného ovšem ke dni účinnosti zákona o půdě (§28a zákona č. 229/1991 Sb.). Také v rozhodnutí dovolacího soudu 28Cdo 1013/2012 (Nejvyššího soudu), na který bylo poukázáno i v rozsudku soudu prvního stupně v této právní věci ze dne 7. 12. 2012 (č. j. 6C 25/2011-150 Obvodního soudu pro Prahu 3), byl zaujat právní názor, že pokud byl odnímaný pozemek v souladu s tehdy platným územním předpisem zařazen do stavebního obvodu, byl tím určen k zastavění a měl být pro účely restitučního předpisu o ceně jako pozemek stavební.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů, i vzhledem k citovaným právním závěrům ze soudní judikatury i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž vycházel i dovolací soud v této právní věci, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2013 (sp. zn. 70Co 68/2013 Městského soudu v Praze), jímž bylo odvolací řízení skončeno, se zabýval řešením otázky hmotného práva (o výši náhrady za pozemek na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v cenách platných ke dni 24. 6. 1991) a řešil uvedenou otázku hmotného práva s odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo otázku hmotného práva, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; zbývalo tedy jen posouzení té otázky, zda se dovolatelka svým dovoláním důvodně domáhala, aby v daném případě byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka v tomto konkrétním případě posouzena jinak (a jen v tomto posledně uváděném smyslu bylo možné posoudit dovolání dovolatelky jako dovolání přípustné).
Odvolací soud však ve svém výsledném závěru, že „nárok žalobce je důvodný v celé jím uplatněné výši“ dospěl až když měl doloženo, že k odnětí části pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S. rozhodnutím o vyvlastnění (jež nabylo právní moci dne 28. 9. 1967) došlo až poté, kdy dne 12. 7. 1965 bylo vydáno rozhodnutí o umístění na uvedeném pozemku sídlištního celku N. S., kdy byl o tom už vyhotoven zastavovací plán, kdy již dne 9. 8. 1967 bylo rozhodnuto o přípustnosti této stavby, a kdy s přihlížením k těmto okolnostem měl za to, že uvedenou část pozemku (odňatou jako pozemek stavební) bylo třeba ocenit pozemek i pro účely restitučního zákona jako pozemek stavební. nebylo tedy možné, podle názoru dovolacího soudu, přisvědčit názoru dovolatelky, že tu má být dovolacím soudem už v jiných případech vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 občanského soudního řádu in fine).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243d písm. a) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolatelky, jako nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu