ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2409.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2409/2012-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Mgr. J. R. , bytem P., b) Mgr. H. P. , bytem P., c) E. Ž. , bytem P., všichni zastoupeni JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem v Praze 1, Valentínská 92/3, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o částku 762.951,70 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 175/2010, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, č. j. 21 Co 479/2011-91, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2011, č. j. 20 C 175/2010-72, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku ve výši 762.951,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 12. 8. 2010 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co jej shledal věcně správným. Uvedl, že žalobci vymezili předmět řízení jako náhradu škody - ušlého zisku a požadovali nájemné za dobu od 1. 8. 2007 do 5. 2. 2008 ve výši ušlého tržního nájemného podle odhadu renomované realitní kanceláře. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se zabýval nejprve tím, zda byl ve věci naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu, tj. nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, pokud šlo o průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 62/2005. Soud dospěl k závěru, že restituční řízení trvající po dobu 35 měsíců průtahy trpělo. Žalobcům se však nepodařilo prokázat, že by za žalovanou cenu nemovitosti skutečně pronajali. Odhad realitní kanceláře tržního nájemného nepovažovaly soudy za důkaz, který by výši škody prokazoval a výslech navrženého svědka nemohl být (pro překážky na straně žalobců) proveden. Jediným předloženým důkazem byla v tomto ohledu nájemní smlouva zaslaná soudu faxem, a to bez podpisů účastníků a bez uvedení data. Přestože tedy nepřiměřené délka řízení byla podle soudu v tomto případě zcela zřejmá, žalobci se nedomáhali z tohoto titulu náhrady imateriální újmy. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně dospěly k závěru, že žalobci neprokázali vznik skutečné škody v podobě ušlého zisku, ačkoli byli soudem řádně poučeni podle §118a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozovali ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Otázku zásadního právního významu žalobci spatřovali „v potřebě změnit/překonat stávající judikaturní výklad existence ušlého zisku“. Otázka vzniku škody byla podle žalobců soudy posouzena v rozporu se smyslem náhrady vzniklé škody, přičemž sami žalobci v dovolání uvedli, že nemohou prokázat, že by nemovitosti byly pronajaty, tj. doložit vznik konkrétní nájemní smlouvy. Jediné, co žalobci mohli podle svých slov prokázat, bylo dojednání finální podoby nájemní smlouvy. Na závěr proto navrhli zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, ukládá-li ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb., není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. Proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě.
Dovolací soud poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci se jedná o právně obdobný případ, přičemž soudy nižších instancí nepochybily, když uzavřely, že žalobci v průběhu řízení neprokázali vznik skutečné škody v podobě ušlého zisku (nájemné nebytových prostor, jež byly předmětem restituce). Proto Nejvyšší soud odkazuje na závěry citovaného rozhodnutí velkého senátu, mj. s ohledem na posouzení odpovědnostního vztahu v příslušné problematice.
Nejvyšší soud poté, co posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, dovolání žalobce podle ustanovení §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšné žalované vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalované však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by jí bylo možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu