ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2528.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2528/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: městys Kamenice , se sídlem Kamenice u Jihlavy 481, zastoupen Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace , se sídlem v Praze, Na Pankráci 546/56, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 312/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 54 Co 505/2010-100, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky Mgr. Dobroslavy Pezlarové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 2. 2010, č. j. 22 C 312/2009-83, bylo ve výroku I. určeno, že žalobce není vlastníkem stavby mostu přes dálnici D1, evidenční číslo D1-161.1, v km 126,3, propojujícího veřejně přístupovou účelovou komunikaci po tomto mostu vedenou, situovanou na pozemcích parc. č. 22/16, 22/8, 22/14, 22/15, 914/15, 914/16, 1192/2, 914/14, 914/13, 914/10, 914/12, 914/11, 1162/11, 1162/10 a 1162/3, vše v obci Kamenice a kat. úz. Ř.; ve výroku II. rozsudku bylo rozhodnuto, že vzájemný návrh žalovaného, aby bylo určeno, že městys Kamenice je vlastníkem mostu – dálničního nadjezdu evidenční čísl o“D1-161.1, v km 126,329“ přes dálnici D1, původně označeného jako stavební objekt C 217, se zamítá. Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě tak, že se z něho vypouští slova „propojujícího veřejně přístupovou účelovou komunikaci po tomto mostu vedenou, situovanou na pozemcích parc. č. 22/16, 22/8, 22/14, 22/15, 914/15, 914/16, 1192/2, 914/14, 914/13, 914/10, 914/12, 914/11, 1162/11, 1162/10 a 1162/3, vše v obci Kamenice a kat. úz. Ř“. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jakož i ve výrocích II. a III. potvrzen. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20.600,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že není vlastníkem stavby mostu přes dálnici D1, ev. č. D1-161.1, v km 126,3, jež není zapsána v evidenci katastru nemovitostí. Ve věci jde přitom o spor účastníků o právní posouzení vztahu účelové komunikace a mostní konstrukce v tom smyslu, zda je konstrukce součástí účelové komunikace či zda se jedná o samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu. Rozhodné aspekty věci jsou vedle ostatních skutkových zjištění a včetně stavu na místě samém následující:
- dne 24. 11. 1982 byla mezi Ředitelstvím silnic a dálnic Praha (jako předávajícím) a Místním národním výborem Řehořov (jako organizací přejímající) uzavřena hospodářská smlouva č. HS 014A-110/82, které neobsahovala schvalovací doložku příslušných orgánů s poznámkou, že u předávající organizace odpadá dle směrnice FMD 21/76;
- otázka hospodaření s nemovitostí v souvislosti s alternativou přechodu nemovitosti na obec podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem předmětného mostu. Podle soudu není most součástí pozemku podle §120 odst. 2 obč. zák. a neuplatní se tedy ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ačkoliv z logiky věci vyplývá, že jde o stavbu pevně spojenou se zemí. Přechod předmětného mostu na obec v režimu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. soud nedovodil, jelikož ve věci nebyly splněny tři zákonné podmínky pro takový postup, zejména výkon práva hospodaření s nemovitostí v rozhodné době. Žalobce most jako svůj majetek neeviduje; žalovaný netvrdil, že by jej žalobce fakticky obhospodařoval, staral se o jeho údržbu či jej jinak chránil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvedl, že soud nedostatečně posoudil celkovou situaci ve všech souvislostech, zejména, že předmětná mostní konstrukce zůstává bez majitele. Žalovaný pak takovým majitelem být nemůže. V souladu se svým posláním mu daným zřizovací listinou, svého druhu svépomocí opravuje mostní komunikaci, která se nachází v havarijním stavu, aby tak zajistil elementární bezpečnost provozu na D1. Na závěr navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaný dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se skutkově i právně analogickou věcí zabýval v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007, přičemž závěry v něm učiněné lze použít bez dalšího i na projednávanou věc. Z předchozího rozhodnutí plyne, že i v nyní projednávané věci nemůže vlastnictví obce Kamenice vyplývat z restitučního předpisu . Ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. předpokládá v souvislosti s restituční podmínkou práva hospodaření ke dni 23. 11. 1990, že šlo o faktické hospodaření (viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 185/96 a bohatá konformní judikatura senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu). V projednávané věci je to však žalovaný, kdo uvádí, že o most sám pečuje a provádí nezbytné opravy. Most (nadjezd) propojuje účelovou komunikaci, jejímž účelem bylo (je) zajišťovat přístup na zemědělské pozemky. Už samotné zajištění přístupu napovídá, že je splněn zákonný znak §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a že tedy, v daných místních podmínkách, o účelovou komunikaci jde. Tento závěr implikuje i další právní závěr, totiž že most je v posuzované věci způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu (věcí) ve smyslu §118 odst. 1 a násl. obč. zák. Právní úpravou rozhodnou pro určení vlastnictví k předmětnému mostu je v první řadě úprava občanského zákoníku a návazně předpisů o hospodaření se státním majetkem, jak dovolací soud již podrobněji dovodil ve věci sp. zn. 28 Cdo 1927/2007. Nadto není žádoucí, aby v případě trvajícího špatného stavu nadjezdu a nevyřešené otázky vlastnictví došlo k ohrožení silničního provozu na dálniční vozovce, kterou most překlenuje.
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a v souladu s konstantní judikaturou. Proto dovolací soud v souladu s ustanovením §243b odst. 5 věty první a §218 o. s. ř. dovolání odmítl.
Úspěšnému žalobci vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů (vyjádření k dovolání doručeno soudu prvního stupně 29. 5. 2012, tudíž ještě před zrušením předmětné vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb.). Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč.
Podle stanoviska Nejvyššího soudu, uveřejněného pod R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je výrok soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pouze určením platebního místa; osobou, jíž byla náhrada nákladů řízení přiznána, je účastník řízení (§142, §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu