ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2638.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2638/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Ing. M. M. a b) J. M., obou bytem v P., zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1. Z. H. a 2. V. H., oběma bytem v P., zastoupeným Mgr. Zorou Martinovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1055/18, o zaplacení 686.454,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 250/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 11 Co 289/2011-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 11 Co 289/2011-216, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. března 2012, č. j. 11 Co 289/2011-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 11 C 250/2001-182, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1.152.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu ohledně příslušenství pohledávky od 23. 11. 2001 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalovanou částku žalobci vymezili jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), které žalovaní na jejich úkor získali tím, že užívali bez právního důvodu nemovitosti ve vlastnictví žalobců (rodinný dům včetně nebytových prostor a zahradu) a ničeho jim za užívání nemovitostí neplatili. Původně žalobci vymezili rozsah bezdůvodného obohacení jako částku 10.000,- Kč/měsíc za dobu 24 měsíců před podáním žaloby. Po následném dvojím rozšíření žaloby žalobci učinili předmětem řízení nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od listopadu 1999 do 31. října 2005 v celkové výši 1.152.000,- Kč.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobci jsou vlastníky domu na p. č. 2399, pozemků p. č. 2399 – zastavěná plocha o výměře 66 m2 a p. č. 2400 – zahrada o výměře 1.156 m2 vše zapsané na LV pro obec P. a k. ú. K. (dále jen „nemovitosti“), které žalovaní užívali od listopadu 1995 bez právního důvodu. Z v řízení vypracovaného znaleckého posudku ze dne 13. září 2005 vzal soud prvního stupně za prokázané, že k září 2005 bylo v místě a čase obvyklé nájemné za shora označené nemovitosti 22.000,- Kč měsíčně. Dále měl soud za prokázané, že žalovaní zaplatili žalobcům do roku 2006 celkem částku 70.585,- Kč a v roce 2007 částky 236.868,- Kč a 45.000,- Kč. Ohledně výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobci se původně domáhali zaplacení částky 240.000,- Kč (za období od listopadu 1999 do října 2001 – měsíčně po 10.000,- Kč), dne 27. listopadu 2003 žalobu rozšířili o částku 120.000,- Kč (za období od listopadu 2001 do října 2002 – měsíčně po 10.000,- Kč) a dne 25. 10. 2005 žalobu rozšířili opět, tentokrát již o částku 792.000,- Kč (za období od listopadu 2002 do října 2005 – měsíčně po 22.000,- Kč). Žalobci se tedy výsledně po žalovaných domáhali za období od listopadu 1999 do 31. října 2005 zaplacení celkové částky 1.152.000,- Kč.
Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobců jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), jež žalovaným vzniklo tím, že užívali nemovitosti ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Za žalobci vymezené období (od listopadu 1999 do 31. října 2005) tak činilo bezdůvodné obohacení žalovaných částku 1.804.000,- Kč (82 měsíců x 22.000,- Kč), oproti této částce soud započetl částku 402.454,- Kč, kterou žalovaní již žalobcům zaplatili, byť dvě platby žalovaných (v celkové výši 281.868,- Kč) byly provedeny až v průběhu roku 2007, neboť soud i tyto platby posoudil jako úhradu předmětného dluhu. Oproti zbývající částce (po započtení) 1.401.546,- Kč soud prvního stupně žalobcům přiznal toliko částku 1.152.000,- Kč, kterou žalobci po posledním rozšíření žaloby žádali (§153 odst. 2 o. s. ř.). Právo žalobců neshledal soud prvního stupně promlčeným podle §107 obč. zák., neboť žalobou podanou dne 23. listopadu 2001 bylo nejprve žádáno vydání bezdůvodného obohacení za dva předcházející roky (od listopadu 1999), dne 27. listopadu 2003 pak byla žaloba rozšířena o období od listopadu 2001 do října 2002 a naposledy došlo k rozšíření žaloby dne 25. října 2005, a to o období od listopadu 2002 do října 2005, přičemž toto rozšíření bylo učiněno v návaznosti na znalecký posudek, jenž byl žalobcům doručen až dne 19. října 2005. Příslušenství pohledávky soud prvního stupně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu žalobcům nepřiznal, maje zato, že jeho přiznání by odporovalo i dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 11 Co 289/2011-216, ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 686.454,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) i státu (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Za správné považoval odvolací soud i posouzení nároku žalobců jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.) za užívání nemovitostí bez právního důvodu. Neztotožnil se však zcela s posouzením promlčení (části) žalobci uplatněného práva. Právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od listopadu 1999 do října 2002 v žalobci uplatněné (celkové) výši 360.000,- Kč (36 měsíců x 10.000,- Kč) ve shodě se soudem prvního stupně promlčené neshledal. Ohledně nároku uplatněného v rozšíření žaloby ze dne 25. října 2005 za období od listopadu 2002 do října 2005 ve výši 22.000,- Kč měsíčně (celkem tedy 792.000,- Kč), tj. rozšíření žaloby o tři roky zpětně, odvolací soud dovodil, že s ohledem na to, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv nárok ze smluvního vztahu, je jejich právo za dobu od listopadu 2002 do října 2003 promlčené (podle §107 odst. 1 obč. zák.), tj. nárok sahající za dva roky zpětně od okamžiku posledního rozšíření žaloby žalobcům přiznat nelze. S přihlédnutím k tomu, že žalobci se původně domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10.000,- Kč měsíčně, a i k tomu, že znalecký posudek při stanovení výše bezdůvodného obohacení ve výši 22.000,- Kč měsíčně vycházel ze stavu k září 2005 z naprosto ideální situace při pronájmu nemovitostí, stanovil odvolací soud postupem podle §136 o. s. ř. výši bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005 částkou 17.000,- Kč měsíčně, za dané (nepromlčené) období tedy celkem 408.000,- Kč (24 měsíců x 17.000,- Kč). Nárok žalobců proto odvolací soud shledal důvodným ve výši 768.000,- Kč, jelikož však žalovaní žalobcům již zaplatili částku 402.453,- Kč a odvoláním nebyl napaden rozsudek soudu prvního stupně co do částky 485.546,- Kč (pokud tomu tak skutečně bylo, předmětem odvolacího řízení se měla stát pouze částka 666.454,- Kč), uzavřel odvolací soud, že žalovaní ve svém součtu zaplatili žalobcům částku 887.999,- Kč oproti jejich nároku 768.000,- Kč. Žalobu tedy ohledně částky 686.454,- Kč zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich právo za období od listopadu 2002 do října 2003 je promlčené, a namítají, že k poslednímu rozšíření žaloby došlo dne 25. října 2005 (o období od listopadu 2002 do října 2005), a to poté, co se dne 19. října 2005 dozvěděli ze znaleckého posudku o výši bezdůvodného obohacení. Jsou proto přesvědčeni, že jim byla zachována objektivní promlčecí doba, zatímco subjektivní jim začala běžet až doručením znaleckého posudku (tj. dne 19. října 2005). Mají za to, že uplatněný nárok jim měl být přiznán v plném tříletém rozšíření i v plné výši, tj. v částce 792.000,- Kč. Žalobci tím nesouhlasí i se způsobem určení výše bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005, a zdůrazňují, že odvolací soud se v tomto směru dopustil „neuvěřitelného pochybení“, když aplikoval ustanovení §136 o. s. ř. a nevyšel ze v řízení vypracovaného znaleckého posudku. Zdůrazňují, že pokud by žalovaní v odvolání namítali nesprávnost znaleckého posudku (což však neučinili) a odvolací soud měl o jeho správnosti pochybnosti, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neměl však postupovat podle ustanovení §136 o. s. ř., protože pro jeho aplikaci nebyly splněny podmínky. Aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu pokládají navíc za nedostatečně odůvodněnou, což podle nich činí v této části rozsudek nepřezkoumatelným. Trvají na tom, že pokud odvolací soud takto postupoval, fakticky tím uplatnil moderační právo podle §450 obč. zák., jež však u nároku na vydání bezdůvodného obohacení aplikovat nelze. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že oproti jejich nároku započetl částky uhrazené žalovanými až v roce 2006 a 2007. Tvrdí, že tyto platby nebyly nijak označeny, a proto je nezapočetli na dluh žalovaných vzniklý před 31. říjnem 2005, ale použili je k úhradě dluhů vzniklých po tomto období, a také z tohoto důvodu žalobu dále nerozšiřovali, nesouhlasí proto se závěrem, že by jim žalovaní uhradili celkem 887.999,- Kč, ale připouští, toliko částku 47.905,- Kč. I v této části pak žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu konečně vytýkají i nesprávné hodnocení provedených důkazů (znaleckého posudku, jakož i závěr, že žalovaní provedli investice do nemovitostí), což podle nich mělo vliv na správnost skutkových zjištění. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s §120 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření uvádějí, že soud hodnotil v řízení provedené důkazy řádně. Zdůrazňují, že znalecký posudek není pro soud závazný, ale je toliko jen vodítkem, z něhož soud vychází, a proto jsou přesvědčeni, že v těchto intencích je třeba vykládat i ustanovení §136 o. s. ř., přičemž na podporu svých tvrzení odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. Cdon 24/94. Postup odvolacího soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení za dobu od listopadu 2003 do října 2005 tedy považují za správný. Z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přičemž se zabýval jeho důvodností.
Za skutkové zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jež žalobci rovněž uplatňují), lze pak ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jenž neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/1994, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, o jehož revizi žalobci očividně usilují (jak již ve vztahu k plnění na dluh ze strany žalovaných, tak k provedení investic žalovaných do nemovitostí, přičemž zmíněné investice se navíc v závěrech odvolacího soudu ani nijak neodrazily), dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a v tomto směru (ve vztahu k uplatněným námitkám žalobců) je nutné odvolacímu soudu vytknout pochybení stran hodnocení znaleckého posudku, jak bude uvedeno níže.
Po právní stránce je pak rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že část práva žalobců uplatněného v rozšíření žaloby ze dne 25. října 2005 je promlčená - konkrétně tedy za období od listopadu 2002 do října 2003 - podle §107 odst. 1 obč. zák., přičemž výše bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005, za něž právo promlčeno není, činí částku 17.000,- Kč měsíčně, již odvolací soud stanovil postupem podle §136 o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle jeho odstavce 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Důvodnost dovolání nemůže být založena námitkami žalobců vztahujícími se k nesprávnému posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy kdy jsou mu známy skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009). Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku by jen stěží bylo možno považovat za takovouto okolnost, neboť znalecký posudek slouží především k zpřesnění výše peněžitého ocenění majetkového prospěchu, jenž byl v tomto případě nabyt užíváním nemovitostí bez právního důvodu, aniž by však měl vliv na samotnou existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze tedy přisvědčit tvrzení dovolatelů, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastal až v okamžiku, kdy byli prostřednictvím znaleckého posudku seznámeni s částkou, jež měla představovat výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných.
S posledně citovanými závěry je proto zcela v souladu závěr odvolacího soudu, že pokud žalobci dne 25. října 2005 rozšířili svoji žalobu o nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2002 do října 2005 (tj. o tři roky předcházející tomuto rozšíření), je jejich právo pro období od listopadu 2002 do října 2003 (tj. za období přesahující dva roky zpětně od takto učiněného rozšíření žaloby) promlčené, jelikož žalobcům pro toto období již marně uběhla dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., neboť není pochyb o tom, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv nárok ze smluvního vztahu (žalobci tento závěr ani nezpochybňují) a žalobci, kteří dne 23. listopadu 2001 podali žalobu, jíž se po žalovaných domáhali vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního důvodu, kterou následně rozšířili dne 27. listopadu 2003, již v této době věděli o tom, že došlo na jejich úkor k získání bezdůvodného obohacení i to, kdo je získal.
V části, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaní platbami v souhrnné výši 402.453,- Kč provedenými v letech 2006 a 2007 plnili žalobcům na dluh, jehož zaplacení se žalobci nyní domáhají, nelze závěrům městského soudu rovněž ničeho vytknout.
V případě, že plnění nestačí na úhradu všech dluhů u téhož věřitele a neurčí-li dlužník, který z těchto více dluhů uhrazuje, je třeba nejprve uvést, že právo určit, který dluh je plněn, tím nepřechází na věřitele. Při úvaze, který z více dluhů bude za uvedené situace uhrazen, lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z dluhů, např. s ohledem na jejich splatnost) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Pokud se nemůže uplatnit zásada priority, protože pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání se vztahují zároveň na více dluhů (které nebudou všechny platbou vyrovnány), je třeba postupovat podle zásady proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004). V posuzovaném případě se přitom uplatní zásada priority, podle níž platí, že je plněn závazek (dluh) nejdříve splatný. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že platby žalovaných v celkové výši 402.453,- Kč byly započteny na nejdříve splatný dluh (žalované plnění), je tento právní názor odvolacího soudu správný.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, jsou zřejmé. Jiná je situace tam, kde plnění nelze vydat (ustanovení §458 odst. 1, věta druhá, obč. zák. příkladmo zmiňuje plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně uvádí, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za její užívání. Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, je proto povinen vydat bezdůvodné obohacení (v peněžité formě), určení, jehož výše se může při splnění zákonných předpokladů opírat o volnou úvahu dle ustanovení §136 o. s. ř. Tato úvaha musí vycházet z ocenění prospěchu, který obohacenému užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních §451 a §454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal (§451 odst. 1, §456, věta první, a §458 odst. 1 obč. zák.).
Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
V rozsudku ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, jenž je uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5987, Nejvyšší soud vyjádřil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, že při určení výše nároku podle ustanovení §136 o. s. ř. jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu bez jakýchkoli podkladů (srov. shodně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 627 s.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku jím ustanoveného znalce Ing. Vladimíra Váchy, jenž stanovil obvyklou cenu nájemného za užívání nemovitostí v září 2005 ve výši 22.000,- Kč měsíčně, odvolací soud přihlédl k tomu, že v řízení zpracovaný znalecký posudek při určení obvyklé ceny nájemného vycházel z naprosto ideální situace při pronájmu nemovitostí a nezohlednil, že nemovitosti by mohly být i po určitou dobu nepronajaty, a rovněž k tomu, že žalobci pro předchozí dobu žalovali na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10.000,- Kč měsíčně, závěry znaleckého posudku o výši bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu a jeho výši stanovil podle §136 o. s. ř. částkou 17.000,- Kč měsíčně. Z odvolacím soudem citovaných skutečností, jež jej vedly ke stanovení výše bezdůvodného obohacení podle §136 o. s. ř., však skutkové zjištění o obvyklé výši nájemného v daném místě a čase, které by žalovaní za užívání nemovitostí byli nuceni za normálních okolností platit, dovodit nelze. V posuzované věci bylo třeba zjistit výši nájemného v podmínkách srovnatelných s užíváním předmětných nemovitostí, popř. výši peněžité náhrady určit úvahou podle §136 o. s. ř., která však musí být podložena zjištěním konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a čase, na jejichž posouzení lze úvahu soudu podle §136 o. s. ř. založit. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009).
Nadto se jeví jako vhodné ještě uvést, že podle §136 o. s. ř. může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány např. nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Důvod nepoměrných obtíží ve smyslu §136 o. s. ř. a nepřiměřenost takových nákladů však soud nijak v dané věci nezmiňuje, a tím spíše ani neodůvodňuje, a nelze proto dovodit, že by v posuzované věci mohly být splněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení.
Dovolávají-li se žalovaní závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 16. února 1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaném pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je třeba uvést, že dovolací soud v tomto rozhodnutí dovodil, že závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího vždy přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu například tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění sám znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec při zpracování znaleckého posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že citované závěry na nyní projednávanou věc nedopadají.
Protože posouzení věci – v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005 – provedené odvolacím soudem nepovažuje Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu