ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2670.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2670/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Židovská obec Brno , se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, zastoupena JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované: Česká republika – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje , se sídlem v Brně, Kounicova 24, o uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k pozemkům, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalované proti výroku II. téhož rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 26 Co 444/2010-382, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu se zamítá .
II. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku téhož soudu se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byla ve výroku II. potvrzena část výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 47 C 31/2008-241, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2010, č. j. 47 C 31/2008-249, kterou byla žalovaná zavázána uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k „částem zemského povrchu“ – nově vytvořeným pozemkům v obci Brno, katastrálním území P., v geometrickém plánu vyhotoveném G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011, ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011, označeným čísly 933/25, 933/26, 937/3, 937/4, 937/6, 940/13 a k pozemkům p. č. 938, o. č. 941, p. č. 942 , zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území P. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byl zčásti změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud zamítl žalobu o uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví ve prospěch žalobkyně k pozemkům v obci Brno a katastrálním území P., v geometrickém plánu vyhotoveném G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011, ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011, označeným čísly 940/2, 940/3, 940/16, 940/17, 940/18 . Ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zrušení části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení o uzavření dohody o bezúplatném převodu vlastnictví ve prospěch žalobkyně k nově vytvořeným pozemkům v katastrálním území P., v geometrickém plánu vyhotoveném G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011, ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011, označeným čísly 933/6, 937/5, 940/1, 940/6, 940/14, 940/15 . Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované se ukládá povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8.525,- Kč. Ve výroku V. rozsudku odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 950,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k některým pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 345, pro obec Brno a kat. úz. P. Předmětné pozemky byly ve vlastnictví žalobkyně do doby, než jí byly v rozhodném období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 (zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem) odňaty. V roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v Brně k nemovitostem, které dříve vlastnil, a to v důsledku prohlášení neplatnosti příslušného právního jednání za okupace (viz dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb.).
Dne 13. 12. 1950 (dodatek ke kupní smlouvě, vztahující se k zaplacení kupní ceny, byl sepsán dne 29. 1. 1951) byla mezi spolkem Židovský dům v Brně (jako prodávajícím) a Československým státem (jako kupujícím) uzavřena kupní smlouva o převodu pozemků a budovy zapsaných v katastru nemovitosti na někdejším LV č. 345. Převod pozemků byl učiněn za účelem vybudování tělovýchovného a výcvikového střediska. Předmětem prodeje byly pozemky a budova, přičemž kupní cena byla stanovena na 520.000,- Kč (300.000,- Kč za pozemky a 220.000,- Kč za budovu).
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 , předchozí rozhodnutí odvolací instance (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2007, č. j. 26 Co 721/2006-98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. 8. 2007, č. j. 26 Co 721/2006-105) i rozsudek soudu prvního stupně jemu předcházející (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, č. j. 47 C 269/2004-76) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se v nyní posuzovaném řízení cítil vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve výše označeném rozsudku.
Soud prvního stupně tedy věc posoudil opětovně s tím, že prejudikoval právní závěr, zda předmětné pozemky vyhovují podmínkám §1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. Dospěl k tomu, že všechny pozemky lze bezúplatně převést, jelikož na žádném z nich nestojí neodstranitelná stavba - a námitku, že na pozemcích jsou tenisové kurty, hřiště, objekt zásahové jednotky a komunikace, které žalovaná potřebuje nezbytně k plnění svých funkcí, soud jako důvodnou neshledal.
Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil, částečně zrušil a řízení v této části zastavil, a ve zbylé části jej změnil (viz shora). Odkázal přitom rovněž na zmiňovaný rozsudek nejvyšší instance a neztotožnil se s názorem strany žalované, podle níž vyhovění žalobě a převodu pozemků brání závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení sp. zn. 28 Cdo 5405/2008 . Ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně a následnému zastavení řízení vedlo odvolací soud částečné zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila v návaznosti na důkazy provedené zpracovaným znaleckým posudkem (geometrickým plánem), upřesňujícím vyznačení pozemků (některé nebyly v rozhodné době ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně). Soudem ustanovený znalec dospěl totiž k závěru, že ne všechny nárokované pozemky se kryjí s pozemky zapsanými na LV č. 626 pro kat. úz. S. B. – V., tedy s pozemky dříve ve vlastnictví spolku Židovský dům Brno. Ke změně části rozsudku soudu prvního stupně vedly odvolací soud následující závěry: Nebylo možné pozemek parc. č. 940/3 hodnotit jako nezastavěný, protože je na něm umístěn objekt (tzv. likusák) – montovaná stavba umístěná na podestě – podezdívce. Nadto je objekt užíván jako ubytovna zásahové jednotky, tedy jde o objekt se zvláštním režimem; z tohoto důvodu je budova obehnána plotem, který odděluje od okolního prostoru nejen tuto stavbu, ale také plochu pozemků označených čísly 940/2, 940/16, 940/17, 940/18. Plocha těchto pozemků vytváří spolu s touto stavbou (zast. plocha p. č. 940/3) a stavbou sousední (p. č. 940/4) jeden funkční celek, sloužící žalované k plnění jejích úkolů. K potvrzení části rozsudku soudu prvního stupně vedl odvolací soud závěr, že pozemky byly právnímu předchůdci žalobkyně odňaty v rozhodné restituční době a v době účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byly a dosud jsou ve vlastnictví státu. Odvolací soud též dovodil, že není možné uzavřít, že by bylo převodem určených pozemků na žalobkyni znemožněno užívání dalších pozemků ve sportovním areálu, byť by bylo nutné provést jisté, nikoliv však zásadní úpravy. Podle soudu zbylé nemovitosti v areálu vytváří dostatečné zázemí k tomu, aby mohl jako doposud sloužit k plnění těch jeho funkcí, které jsou nezbytné k plnění úkolů policie.
Proti rozsudku podaly dovolání jak žalobkyně, tak i žalovaná, každá ve vztahu k jinému výroku rozsudku.
Žalobkyně podala prostřednictvím právního zástupce dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost odvozovala z diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího (v předmětné části) a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Brojila zejména proti posouzení objektu tzv. likusáku jako stavby trvalého charakteru, směřovala tedy k vyhovění žalobě v celém zbylém rozsahu a navrhla v této fázi řízení zrušení výroku III. rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V textu dovolání poukazovala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5405/2008 a jeho údajnou odlišnost od rozsudku téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, tedy rozsudku v této věci bezprostředně zavazujícího soudy právním názorem nejvyšší instance. Upozornila též na skutečnost, že stát pozemky nabyl na základě kupní smlouvy a proto se na ně nemůže vztahovat zákon č. 212/2000 Sb., když navíc právní předchůdce žalobkyně pozemky po jejich odnětí znovu v roce 1948 nabyl bezplatně zpět, čímž došlo k napravení dříve vzniklé křivdy. Jako otázku zásadního právního významu označila, zda se lze postupem podle zákona č. 212/2000 Sb. domáhat nápravy majetkových křivd způsobených holocaustem, jestliže nemovitosti byly vlastníku po skončení druhé světové války vráceny, následně byly úplatně převedeny na stát a tento převod nebyl posouzen jako neplatný . Dovolatelka navrhla zrušení příslušné části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se následně vyjádřila žalobkyně, která navrhla dovolání žalované zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že jak žalobkyně, tak i žalovaná podaly dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala žalobkyně z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Jako dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl shodně žalobkyní i žalovanou uplatněn důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) je dána v případě, kdy rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně. V projednávané věci je tak dána přípustnost dovolání žalobkyně , jelikož odvolací soud ve výroku III. rozsudku změnil příslušnou část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Dovolací soud zde shledal přípustnost dovolání žalované, neboť jí vymezená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v dosud zjištěných skutkových a následně i právních souvislostech řešena.
II.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. d) zákona č. 212/2000 Sb ., ke zmírnění některých majetkových křivd, které v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 utrpěly židovské obce, nadace a spolky odnětím jejich majetku v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb., převedou se bezúplatně do vlastnictví Federace židovských obcí v České republice nebo do vlastnictví židovských obcí v České republice věci ve vlastnictví státu ke dni účinnosti tohoto zákona, které před těmito převody nebo přechody prohlášenými za neplatné vlastnily židovské obce, nadace a spolky, nejde-li o pozemek, který je zastavěn stavbou, na kterou se vztahuje ustanovení písmene b) tamtéž, nebo s ní tvoří jeden funkční celek.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., Federace židovských obcí v České republice do 30. června 2002 předloží vládě seznam věcí podle §1 odst. 1 téhož zákona, ve kterém určí, komu mají být předmětné věci bezúplatně převedeny. Podle odst. 2 tamtéž vláda nařízením určí věci uvedené v §1 téhož zákona, které budou bezúplatně převedeny podle odstavce 1, a stanoví postup při jejich převodu.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5405/2008 , jestliže nemovitosti, které byly v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 odňaty židovské obci, jí byly bezprostředně po tomto období vráceny , pak ustanovení §1 a násl. zákona č. 212/2000 Sb. nebylo možné za daných skutkových okolností aplikovat. Bylo nutno vzít v úvahu, že následně, byť v době nesvobody (v roce 1957), došlo k úplatnému převodu těchto nemovitostí židovskou obcí na stát.
Podle nyní zavazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 , jsou-li splněny předpoklady pro zmírnění křivd způsobených holocaustem za podmínek uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. , lze soudem uložit povinnost vydat věc, a to aniž by tato věc byla individualizována ve vládním nařízení vydaném dle §2 odst. 2 citovaného zákona.
Odvolací instance si správně vyložila právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Dovodila v intencích těchto závěrů, že nárok na bezúplatný převod věcí dříve ve vlastnictví židovské obce podle §1 odst. 1 citovaného zákona může být dán bez ohledu na případnou nečinnost vlády (ve vládním nařízení nejsou nemovitosti uvedeny) a dokonce – i s tím lze souhlasit – také bez ohledu na skutečnost, že Federace židovských obcí v ČR věci nezahrnula do seznamu podle §2 odst. 1 zákona. Opačný výklad by žalujícímu členskému subjektu židovského náboženského sdružení odepíral právo na soudní ochranu. V zákoně č. 212/2000 Sb. se sice upravuje postup, jehož prostřednictvím má být dosaženo jeho účelu, tedy částečného zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, to však nevylučuje, aby byl oprávněnou osobou též přímo (bez použití tohoto postupu) uplatněn nárok na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k věcem, u nichž jsou splněny podmínky restituce podle §1 citovaného zákona; přisvědčuje tomu i §5 zákona č. 212/2000 Sb., podle něhož spory vzniklé při aplikaci zákona rozhodují soudy.
Je třeba podotknout, že v postupně vydaných čtyřech vládních nařízeních, jimiž byla realizována metoda zvolená ustanovením §2 zákona č. 212/2000 Sb., nejsou předmětné nemovitosti uvedeny (šlo o vládní nařízení č. 335/2001 Sb., č. 152/2002 Sb., č. 184/2003 Sb. a č. 123/2004 Sb.).
Odvolací soud přesvědčivě dovodil, proč nevyhověl návrhu bezplatně smluvně vydat (v rámci služebního a sportovního areálu policie) ubytovnu zásahové jednotky včetně přilehlých pozemků (ohrazeno plotem), dále konstrukci pro nácvik práce ve výškách, hřiště na kopanou a s nimi bezprostředně sousedící plochy. Všechny tyto věci lze oprávněně zahrnout mezi takové, které Česká republika nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí vyplývajících z právních předpisů a k plnění těchto funkcí nelze využít věci jiné (§1 odst. 1 písm. b/ zákona č. 212/2000 Sb.) . Stran těchto věcí byla žaloba po právu zamítnuta, jak se podrobněji podává ve výroku III. odvolací instance, a dovolání žalobkyně nemohlo uspět .
Naproti tomu ostatní věci, resp. pozemky – tenisové kurty, antuková hřiště pro kolektivní sporty, přilehlé travnaté plochy a zpevněné pozemky (průjezdní komunikace, parkoviště) – nepovažoval odvolací soud za takové nemovitosti, jejichž vydáním žalobkyni by došlo k „narušení celistvosti sportovního areálu“ a které by byly vzhledem ke svému účelovému určení nezbytné k plnění funkcí státu podle ustanovení citovaného v předchozím odstavci. Zjevně též přihlížeje ke znaleckému posudku (geometrickému plánu) soudního znalce Ing. V., jenž zohledňoval alespoň relativní celistvost a využitelnost „rozdělených“ částí areálu, dovodil odvolací soud potencialitu vydání (uzavření smlouvy o bezplatném převodu) těchto nemovitostí straně žalující, jak posléze uzavřel ve svém potvrzujícím výroku II.
Dlužno však dodat, že právní posouzení věci, jak vyplývá i z právní otázky položené žalovanou, není bez obtíží. Zákon č. 212/2000 Sb. totiž stanoví hmotněprávní podmínky pro vydání předmětných nemovitostí v §1 bez toho, že by vzal v úvahu mezidobí od roku 1945 do současnosti či (přesněji) restituční rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stručně řečeno, věci odňaté židovským subjektům od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, které zůstaly do účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. ve vlastnictví státu, by měly být vydány. Nelze však obejít, že primárním účelem citovaného zákona je „zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem“. Vzato striktně, byla křivda způsobená holocaustem napravena – ohledně předmětných nemovitostí – již bezprostředně po roce 1945 jejich vrácením židovské obci (text §1 zákona č. 212/2000 Sb. ab initio byl již tehdy realizován, naplněn). Při restriktivním výkladu zákona by tedy mohla být žaloba již z tohoto důvodu zamítnuta.
Nejvyšší instance však již v předchozím zrušujícím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 naznačila (tehdy bez bližšího rozvinutí svých tezí), že její výklad bude opačný. Je nutné výrazně akcentovat, že podstatná část židovského majetku prošla v poválečném období procesem obdobným tomu, který proběhl v nyní posuzované věci. Nemovitosti byly fakticky či jen formálně navráceny židovským subjektům podle presidentských dekretů a tehdejších zákonů (dekret č. 5/1945 Sb., zákon č. 128/1946 Sb.), aby poté po nastolení komunistického režimu, tedy po 25. 2. 1948, došlo k jejich odnětí nebo drtivě převažující měrou vynuceným převodům na stát. Při respektu k těmto okolnostem se Nejvyšší soud přiklání k interpretační extenzi posouzení vzniklé situace: je v souladu s výše zmíněným primárním účelem zákona – zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem -, aby byly do působnosti zákona č. 212/2000 Sb. zahrnuty též nemovitosti, jež sice byly židovským subjektům navráceny po roce 1945, ale poté jim byly v rozhodném restitučním období tehdejším režimem protiprávně (v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek) odňaty. Takto popsaný výklad je z metodologického hlediska dotvářením práva, resp. vyplněním mezery v právu, a to mezery nikoli pravé (její existence by bránila aplikaci zákona), ale mezery nepravé (teleologické). Odpověď na právně relevantní otázku (otázku položenou žalovanou jako dovolatelkou) bylo třeba hledat praeter verba legis a nalézt takovou odpověď, jež by nebyla v rozporu s principy účelnosti, rovnosti subjektů práva a bezrozpornosti právního řádu (podrobněji srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 225 – 227).
Premisu protiprávního odnětí věci skutkový i právní stav v nyní posuzovaném případě naplňuje. Jak již shora ad I. popsáno, došlo dne 13. 12. 1950 k převodu předmětných nemovitostí na stát za kupní cenu 520.000,- Kč. Tento převod byl realizován v období, v němž po vydání zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, byl zaveden státní dozor nad církvemi a české církve a náboženské společnosti byly vystaveny obecnému stavu bezpráví či přinejmenším tísně. Tento závěr můžeme označit za notorietu (blíže srov. popis vzniklého stavu v publikaci Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. /eds./ Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009, zejména str. 783 – 787, 797 – 799; kapitolu o právních poměrech církví zpracoval P. Jäger). Pokud jde o výši kupní ceny, je nutné vzít v úvahu, že brzy po převodu nemovitostí na stát došlo zákonem č. 41/1953 Sb. a prováděcími předpisy k československé měnové reformě, která znamenala krajně nevýhodné peněžní přepočty (u vkladů u peněžních ústavů nad 50.000,- Kč v poměru 30:1, výtěžek z převodu nemovitostí se tak snížil na částku těsně nad 17.000,- Kč). Odhlédneme-li od skutečnosti, že při standardních poměrech svobody vyznání by židovská obec (spolek) nemovitosti tehdejšího areálu M. v B.-P. zjevně nepřeváděla, lze tento převod i v důsledku posledně popsaných finančních „okolností“ (kupní cenu bylo přinejmenším obtížné využít, resp. zhodnotit) oprávněně charakterizovat jako odnětí nemovitostí za protiprávního stavu tehdejším komunistickým režimem.
Tento závěr, doplňující předchozí závěry nejvyšší instance i nynější přezkoumávané závěry odvolacího soudu, vedl k výroku II. odvolacího soudu; právní otázku formulovanou dovolatelem – žalovanou nelze zodpovědět v její prospěch, a proto bylo i její dovolání zamítnuto.
Sluší se dodat ještě dvojí argument. Za prvé, závazné právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 nelze klást do kontradikce s usnesením téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 5405/2008 , jak se zčásti v rámci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu děje. Nejde jen o odlišné skutkové okolnosti obou případů samy o sobě; konkrétněji je třeba zdůraznit, že dovolací soud v druhé označené věci (ústavní stížnost v ní později podaná byla pod sp. zn. III. ÚS 2629/2009 odmítnuta) přijal skutková zjištění nižších instancí, podle nichž došlo k prodeji domu se zahradou židovskou obcí státu v roce 1957 nikoli v tísni a za adekvátní kupní cenu 313.200,- Kč. Nedošlo tedy k protiprávnímu postupu ve „druhém“ (totalitním) rozhodném období, na rozdíl od nyní posuzované věci. A za druhé – jako obiter dictum je možné připustit, že v alternativní a restriktivní podobě výkladu (křivda způsobená holocaustem napravena) by nedošlo k zaplnění nepravé mezery v zákoně interpretací dovolacího soudu, ale věc by již spadala pod působnost zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Řešil-li tedy dovolací soud dovoláními nastolené právní aspekty věci již nyní, „předešel“ tak do jisté míry problematiku, jež bude předmětem rozhodování dle posledně citované zákonné úpravy.
Ze všech uvedených důvodů byla výroky I., II. rozsudku Nejvyššího soudu dovolání obou dovolatelek zamítnuta (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.), neboť odvolací soud rozhodl věcně správně, nepochybil spolu se soudem prvního stupně ani po procesní stránce (§242 odst. 3 o. s. ř.) a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci) nebyl naplněn.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první a §224 odst. 1 dosavadního textu o. s. ř.; žádné z dovolání nebylo úspěšné, nenáleží tedy ani jednomu z účastníků náhrada nákladů tohoto řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu