ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2789.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2789/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. P. a b) V. P. , v dovolacím řízení zastoupených Mgr. Petrem Čechurou, advokátem v Plzni, Palackého tř. 1, v řízení před nižšími instancemi zastoupených JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem v Rokycanech, Čechova 951/II, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 17, a 2) městu Rokycany , se sídlem v Rokycanech, Masarykovo nám. 1, o zaplacení částky 1.810.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 244/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 56 Co 150/2012-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 56 Co 150/2012-222, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 11. 2011, č. j. 6 C 244/2006-201, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 11. 2011, č. j. 6 C 244/2006-201, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky ve výši 1.810.320,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (viz měnící výrok II., výrok III.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského národního výboru Rokycany, který v roce 1986 schválil prodej domu č. p. 368 se souvisejícími pozemky (st. parc. č. 1235 a parc. č. 981/8) v kat. úz. R. do vlastnictví žalobců v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Žalobcům bylo z uvedeného důvodu v roce 2004 v restitučním řízení – vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 257/2003 – jakožto osobám povinným pravomocně uloženo vydat dotčené nemovitosti restituentům ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Materiální újma, kterou žalobci nyní požadují v řízení o náhradu škody, představuje rozdíl jim vrácené kupní ceny, kterou za sporné nemovitosti v roce 1986 uhradili (189.680,- Kč), a obvyklé ceny tohoto majetku, stanovené znaleckým posudkem částkou 2.000.000,- Kč ke dni 23. 12. 2004 (tj. k datu vydání nemovitostí oprávněným osobám, manželům M.).
Nižší instance ve věci shodně uzavřely, že nárok žalobců na náhradu škody není důvodný. Odvolací soud na tento závěr usuzoval pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované (prodej předmětných nemovitostí uskutečněný v roce 1986 nebyl postupem úředním ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., ani podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž výkonem vlastnického práva státu, a žalovaný ad 2/ není právním nástupcem státu jako subjektu kupní smlouvy z tohoto roku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Přípustnost dovolání opírali o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Namítali, že kvalifikace právního titulu požadovaného plnění byla ponechána na úvaze soudu, který měl věc po právní stránce posoudit a zjistit, zdali a z jakého důvodu žalovaní za škodu odpovídají, a tedy i to, zda je namístě aplikovat zákon speciální či obecnou úpravu. Pasivní legitimaci druhého žalovaného dovozovali žalobci z přechodných ustanovení zákona o obcích č. 367/1990 Sb. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu naznačená kritéria přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. splňuje.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že na danou věc není možno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (ani zákon č. 82/1998 Sb.). Ačkoli byl postup státních orgánů z období před 90. lety i ze současného pohledu protiprávní (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), není směrodatné s ním spojovat škodní účinky in favorem osob, jež z něho tehdy měly prospěch; brání tomu také hodnotový předěl režimů. Po demokratickém právním státu v zásadě nelze požadovat, aby reparoval důsledky pochybení minulého režimu – mimo ty speciální případy, k nimž se sám zavázal.
Přestože žalobci v průběhu řízení chybně argumentovali tvrzením o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem (a nižší instance také žalobu z tohoto titulu posuzovaly), je nutno se jejich nárokem dále zabývat z hlediska možného užití jiných právních předpisů. Bylo by porušením zásady tzv. legitimního očekávání, postupoval-li by soud v rozporu se zásadou „iura novit curia“ a zamítl žalobu pouze s ohledem na uvedení nesprávného právního důvodu požadovaného plnění. Pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, je třeba věc z tohoto hlediska náležitě posoudit a o takovém nároku řádně rozhodnout (k tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, roč. 2009, sv. 55, č. 259). Prezentované závěry jsou podstatnou částí odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno mj. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 966/2008; v této věci byly skutkové okolnosti a právní aspekty velmi blízké těm, jež jsou posuzovány nyní. Dovolací soud se cítí závěry ústavního přezkumu vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu je patrno, že žalobcům byla po nuceném vydání nemovitostí v restitučním řízení (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) státem navrácena kupní cena, kterou za ně v roce 1986 uhradili, tj. 189.680,- Kč. Celková uplatněná částka ale představuje obvyklou (tržní) hodnotu nemovitostí v době jejich vydání. Ta byla stanovena znaleckým posudkem ke dni 23. 12. 2004 na 2.000.000,- Kč (rozdíl tedy činí 1.810.320,- Kč – předmět řízení).
Podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. platí, že vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci.
Pro zodpovězení otázky o výši částky, jež by mohla být žalobcům případně uhrazena, není pouhá gramatická interpretace citovaného ustanovení postačující. V tomto směru lze odkázat na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, které jsou také níže citovány.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, se podává, že výklad předmětného zákonného ustanovení nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti (v zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva) . Aplikaci zákona, tj. výslovné dikci §11 zákona č. 87/1991 Sb., je nutné nadřadit interpretaci vycházející z ústavněprávních měřítek, jež jsou dány zejména článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která má podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před vnitrostátní zákonnou úpravou; v tuzemské rovině je třeba akcentovat čl. 11 Listiny základních práv a svobod, deklarující ochranu vlastnického práva každého vlastníka. Byla-li žalobcům vyplacena pouze kupní cena uhrazená v 80. letech, a nikoli zároveň částka, o kterou se tržní hodnota nemovitostí navýšila k pravomocnému skončení restitučního sporu (2004), může takový postup vůči žalobcům porušit spravedlivou rovnováhu jednotlivých plnění . Nelze pomíjet, že hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které žalobci vynaložili na koupi nemovitostí v roce 1986, by v současnosti k zajištění bytového zázemí a potřeb zjevně nepostačovaly. V této souvislosti je třeba v dalším řízení například osvětlit, jaká je stávající bytová situace žalobců – jinými slovy, zdali u jmenovaných po vydání sporných nemovitostí nedošlo navíc ke zhoršení životních (rozuměno především bytových) podmínek.
Shora řečené teze mají oporu v precedentech Evropského soudu pro lidská práva. V případu Pešková vs. Česká republika (stížnost č. 22186/03, rozsudek ze dne 26. 11. 2009) dovolací soud spatřuje též blízkost k okolnostem nyní projednávané věci. Štrasburský soud se zde (opětovně) vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví. Dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k ceně zemědělské usedlosti v době jejího odnětí (2001) . Dále uzavřel, že vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla tohoto majetku zbavena, neměla jmenovaná možnost požadovat za tuto nemovitost přiměřenou náhradu. Dodal rovněž, že stěžovatelce nebylo možno vytýkat nevyužití všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, pro účely poskytnutí náhrady neumožňoval vzít v úvahu cenu nemovitosti v době vydání majetku.
Také v posuzované věci poskytoval právní řád dovolatelům – kromě požadavku vrácení kupní ceny – pouze možnost uplatnit nárok na zhodnocení předmětných nemovitostí podle ustanovení §7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde užitý pojem („zhodnocení“) ovšem nezahrnoval rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a tržní (obvyklou) cenou vydávaných nemovitostí, jehož se žalobci domáhají v tomto řízení. Účinný prostředek nápravy tedy v platné právní úpravě výslovně obsažen není. Přesto lze však zdůraznit, že v zájmu spravedlivého řešení dané věci není vyloučeno žalobcům přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době jejich odnětí soudem a byla tak přiměřená dobové ekonomické situaci v naší zemi, jež se v průběhu let markantním způsobem změnila.
Jak ostatně vyplývá mj. z výše citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. vs. Česká republika, opačný postup by mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakýkoli zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Ta je ovšem narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést „nepřiměřené břemeno“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, věc P. a P. proti České republice ). Aby k takové situaci nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i to, že je (zásadně) třeba poskytnout vyvlastněnému, který majetek v minulosti nabyl v dobré víře, přiměřenou náhradu, a to v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena (pozn. NS: bude-li například zjištěno a prokázáno, že nebyl využit opodstatněný nárok na zhodnocení nemovitostí podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jenž je zákonem směřován vůči oprávněným osobám, bude při rozhodování o přiměřené restituční náhradě možno toto plnění odečíst od obvyklé ceny dotčeného majetku, určené znalecky k době jeho vydání).
Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci nelze vyloučit týž závěr. Nechť se tedy nižší instance dále zabývají tím, zda existují důvody pro to, aby bylo žalobcům požadované plnění (či jeho přiměřená část) přiznáno. Je však otázkou, nakolik poskytují dosavadní žalobní tvrzení podklad pro takové řešení. Strana žalující, jak patrno z dovolání, přesouvá veškerou procesní odpovědnost na soud, aniž by k výsledkům řízení jakkoli dále přispěla. Navíc je třeba zdůraznit v úvahu přicházející skutečnost, že povinné osoby mohly uplatnit též nárok na zhodnocení vydávaných nemovitostí podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Zbývá dodat, že z hlediska výše prezentovaného právního titulu (náhrady podle §11 zákona č. 87/1991 Sb.) bude pasivně věcně legitimována pouze žalovaná ad 1), žalovaný ad 2) nikoli.
Poněvadž se ústavně ne zcela konformního postupu dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu