ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2893.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2893/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce D. Z. , bytem B. 161, zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení částky 76.043,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 115/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 58 Co 224/2012-57, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 58 Co 224/2012-57, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 C 115/2011-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 C 115/2011-35, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o vrácení soudního poplatku (výrok III.). Žalobce v tomto řízení požadoval vrácení částky 76.043,- Kč, kterou žalovaná (respektive její právní předchůdce, dále též jen „žalovaná“) přijala na základě absolutní neplatností stižené kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 12. 3. 2004, jíž mělo dojít k prodeji pozemků ve vlastnictví žalované žalobci. Žalovaná se v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 domáhala po D. Z. jako žalovaném (v tomto řízení žalobci) vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy žalobou na určení vlastnictví a vyklizení předmětných pozemků oproti zaplacení částky 49.719,- Kč (kupní ceny), která se za každý započatý měsíc od listopadu 2009 do předání pozemků snižuje o 392,89 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 představuje v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. a §83 o. s. ř. překážku, jež brání věcnému rozhodnutí v tomto sporu. Žalobce se v nynějším řízení domáhá plnění – vrácení kupní ceny, o němž je rozhodováno již v řízení výše uvedeném. Požadované plnění se odvíjí od totožného skutkového základu, nehledě na odlišné procesní postavení účastníků v uvedeném sporu je tudíž zřejmé, že řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 180/2008 představuje překážku věci zahájené vůči projednávanému sporu, pročež soud rozhodl o zastavení tohoto řízení.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené usnesení Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 6. 6. 2012, č. j. 58 Co 224/2012-57, ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil je v nákladovém výroku II. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že o tentýž nárok jde tehdy, vyplývá-li ze stejných skutkových tvrzení. Ve zmíněné věci bylo v roce 2008 zahájeno řízení, v němž se žalobkyně (zde žalovaná) proti žalovanému (zde žalobci) domáhá určení vlastnictví a vyklizení pozemků oproti zaplacení částky 49.719,- Kč, přičemž určovací žalobě bylo již pravomocně vyhověno. Předmětem dříve zahájeného řízení je i po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem synallagmatický závazek z neplatné kupní smlouvy, jehož vypořádáním se má soud prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu zabývat, a řešit otázku vyklizení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, tedy i plnění požadovaného z téhož titulu v tomto řízení. S ohledem na uvedené tedy Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil správnost závěru soudů nižších stupňů, dle nichž obapolné žalobní žádání uplatněné žalovanou coby žalobkyní v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 představuje řízení o totožném předmětu. Dovolatel uvedl, že požadavek na vyklizení pozemku oproti vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy je dle judikatury i literatury stále jen žalobní žádání té procesní strany, která je u soudu uplatní, a že vykonatelnou částí rozhodnutí je pouze výrok o vyklizení, a nikoliv výrok o zaplacení, představující toliko podmínku výkonu rozhodnutí či exekuce. Zdůraznil dále, že ve zmíněném řízení nepodal protinávrh či vzájemný návrh, ale navrhuje pouze zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Odvolací soud dle dovolatele dále pochybil, nezabýval-li se právním názorem Nejvyššího soudu, dle nějž synallagmatický závazek z neplatné kupní smlouvy tvoří na jedné straně převod vlastnictví a na druhé straně zaplacení kupní ceny. Jelikož o vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto, má dovolatel za to, že svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy již splnil, a může se domáhat vrácení zaplacené kupní ceny bez obapolné vazby. I v případě, že by žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně neupravila tam projednávanou žalobu způsobem odpovídajícím výše předestřenému právnímu názoru tak, že se bude domáhat pouze vyklizení pozemků bez vazby na vrácení kupní ceny, nedojde k žádnému hmotněprávnímu či procesnímu spojení těchto dvou věcí. Dovolatel závěrem podotknul, že Obvodní soud pro Prahu 3 z totožných důvodů zastavil řízení mezi týmiž účastníky ve věci sp. zn. 6 C 214/2009, ovšem k odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím změněno a bylo rozhodnuto tak, že se řízení nezastavuje. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání přípustné dle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Úvaha odvolacího soudu, dle níž věcnému rozhodnutí projednávaného sporu brání překážka věci zahájené, přitom nemůže obstát jako správná. Ustanovení §83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se shodného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2011). Vymezení předmětu řízení je tedy dáno nejen právně relevantními skutkovými okolnostmi, ale i žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1103, svazek 15/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005).
V daném případě nelze ztrácet ze zřetele, že v dříve zahájeném řízení je na základě žalobního návrhu rozhodováno předně o povinnosti vyklidit nemovitosti, jež měly být na žalobce převedeny na základě neplatné kupní smlouvy. Povinnost vrátit kupní cenu zaplacenou za tyto pozemky žalobcem žalované je v dříve zahájeném řízení pojímána pouze jako podmínka, na níž je primární povinnost na základě žalobního návrhu žalující strany vázána. Je o ní tudíž rozhodováno pouze v intencích návrhu žalobkyně (zde žalované) na vyklizení předmětných nemovitostí. Bylo-li by v daném řízení žalobě vyhověno a povinnost vyklidit nemovitosti by byla podmíněna zaplacením kupní ceny, pak by takovéto rozhodnutí umožňovalo žalobkyni (v tomto řízení žalované) podat návrh na exekuci, jímž by se v souladu s §262 o. s. ř. mohla domáhat vyklizení nemovitostí, pokud by prokázala splnění (či připravenost ke splnění) povinnosti zaplatit příslušnou částku povinné osobě, neumožňovalo by však žalovanému (v tomto řízení žalobci) domáhat se návrhem na exekuci zaplacení dané částky, neboť s ohledem na možnost vymáhat pouze povinnost uloženou exekučním titulem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3730/2009), nepřicházelo by v úvahu daný výrok rozhodnutí v podstatě volně přeformulovat a vykládat jej nad rámec jeho dikce i jako exekuční titul prospívající druhé straně. Povinnost zaplatit částku vymezovanou jako kupní cenu se sice v obou případech bude odvíjet od shodných skutkových okolností, není však týmž žalobním žádáním, neboť v každém ze řízení směřuje k odlišnému stanovení práv a povinností výrokem soudního rozhodnutí. Skutkové prolnutí těchto sporů by zde našlo svůj odraz především až v řízení exekučním, eventuální zaplacení kupní ceny oproti vyklizení nemovitostí by bránilo v daném rozsahu domožení se téže částky na základě případného vyhovujícího rozsudku vyneseného v tomto řízení, neboť vrácení kupní ceny by představovalo splnění téže povinnosti (byť částečné), k níž směřuje i žalobní návrh projednávaný v přezkoumávaném řízení. S ohledem na naznačenou odlišnost způsobu, jak má být o dané povinnosti v tomto řízení a v řízení tvořícím dle závěru odvolacího soudu překážku litispendence rozhodováno, lze uzavřít, že závěr o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení nelze pokládat za správný, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu