ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2897.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2897/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. L. U., zastoupeného Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Kollárova 447, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o náhradu majetkové újmy ve výši 490.661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 206/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 15 Co 554/2011-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. srpna 2011, č. j. 15 C 206/2010-89, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 490.661,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Takto rozhodl poté, co jeho dřívější (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 15 C 206/2010-49, k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2011, č. j. 15 Co 102/2011-69, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při posouzení věci vyšel soud prvního stupně ze žalobních tvrzení žalobce, který uplatňuje náhradu škody, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) a posudkové komise MPSV spočívajícím ve špatném výpočtu a posouzení předpokladů přiznání invalidního důchodu (příslušné orgány rozhodly na základě nepřesně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci), v jejichž důsledku mu nebyl přiznán nárok na výplatu plného invalidního důchodu za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 v celkové výši 490.661,- Kč. S ohledem na takto vymezený nárok soud dovodil, že mu nepřísluší přezkumná činnost právních názorů a rozhodovací praxe ostatních orgánů státu (zde posudkové komise MPSV a ČSSZ) z hlediska věcné a faktické správnosti, neboť k tomu jsou povolány orgány posuzující opravné a přezkumné prostředky v rámci zmíněného řízení. Pokud by byl soud oprávněn přezkoumávat postup posudkové komise MPSV a dospěl by k závěru, že ta porušila své povinnosti, potom by musel ve věci sám konstitutivně rozhodnout, avšak takové pravomoci mu zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nedává. Dále připomněl, že podle ustálené judikatury nemůže být nesprávným úředním postupem (ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.) postup orgánu státu, který koná činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, neboť vady tohoto postupu se projeví v následném rozhodnutí a dají se zvažovat pouze z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (podle §8 zákona č. 82/1998 Sb.), avšak z tohoto titulu žalobce náhradu škody neuplatňuje. Nesprávným úředním postupem by tak mohla být v projednávané věci jen nepřiměřená délka řízení, kterou však žalobce nenamítá. Dále soud zdůraznil, že samotným zrušením rozhodnutí ČSSZ v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 481204105 (a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 22 Ad 38/2010-87), se na posouzení věci nic nemění, neboť toto zrušené rozhodnutí by bylo podmínkou náhrady škody z nezákonného rozhodnutí (§8 zákona č. 82/1998 Sb.) nikoliv za nesprávný úřední postup (§13 zákona č. 82/1998 Sb.). Soud přitom podotknul, že ve věci neexistuje žádné (jiné) platné rozhodnutí ČSSZ, na jehož základě by se žalobce mohl domáhat úhrady dávek, přičemž teprve až poté, co bude vydáno nové rozhodnutí ve věci samé, bude najisto postaveno, jaká výše dávek žalobci náleží, a bude zřejmá i výše škody, proto byla žaloba podána předčasně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 15 Co 554/2011-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 4 Ads 104/2011-136, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 22 Ad 38/2010-87, se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Navíc uvedl, že pokud soud prvního stupně při svém rozhodování o věci zohlednil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 22 Ad 38/2010-87, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ČSSZ v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 481204105, a tento byl v průběhu odvolacího řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, nemění to nic na správnosti jeho závěrů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Po obsáhlé rekapitulaci průběhu celé věci připomněl, že jeho zdravotní stav byl opakovaně nesprávně zjištěn, a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu mu nebyl přiznán nárok na výplatu plného invalidního důchodu za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 v souhrnné výši 490.661,- Kč, což podle něj představuje škodu, kterou vypočetl na základě rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 11. 2009. Chybnou shledává argumentaci soudu, že pokud by přezkoumával postup, právní názory a rozhodovací praxi posudkové komise MPSV, musel by i konstitutivně rozhodnout, a namítá, že v tomto řízení nic takového nežádá, ale domáhá se náhrady škody, je proto přesvědčen, že soud je oprávněn věc posoudit a rozhodnout o jím uplatněném nároku. Výši škody pak dovozuje z rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 11. 2009 i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 4 Ads 104/2011-136, v jehož odůvodnění je uvedeno, že v případě žalobce se jednalo o dávku neprávem odepřenou. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, současně namítá, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v rozporu s ústavněprávní interpretací zákona č. 82/1998 Sb. Ze závěrů v tomto nálezu obsažených pak dovozuje, že stát je absolutně, objektivně a neomezeně odpovědný za škodu, která mu vznikla tím, že byl opakovaně nesprávně zjištěn jeho zdravotní stav, a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu mu byla neprávem odepřena dávka plného invalidního důchodu. Dále je přesvědčen o tom, že se nemůže domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tvrdí, že soudy zaujaly nepřiměřeně zužující výklad ustanovení §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na specifickou situaci proto trvá na tom, aby jeho nárok byl posouzen podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., a má zato, že jsou naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný a proto navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ předvídaný ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť žaloba byla zamítnuta i dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. května 2011, č. j. 15 Co 102/2011-69), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Hned v úvodu je třeba uvést, že odvolací soud správně dovodil, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobce odvíjí od postupu orgánů ČSSZ v souvislosti s nepřiznáním plného invalidního důchodu, se řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., a uplatněný nárok podle tohoto zákona i posoudil. Jestliže odvolací soud dále uzavřel, že bylo-li v řízení k žádosti žalobce o přiznání plného invalidního důchodu vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel, spatřovat nesprávný úřední postup (ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.), protože shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s posuzování podmínek významných pro přiznání invalidního důchodu se projeví právě v samotném rozhodnutí o přiznání (či nepřiznání) plného invalidního důchodu, je tak zřejmé, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 5, sešit 1, ročník 2000, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. III. ÚS 2565/2010, odmítnuta). Jinými slovy řečeno, vyústil-li žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup správního orgánu v posuzované věci ve vydání rozhodnutí, přichází v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (§8 zákona č. 82/1998 Sb.).
Setrvává-li pak žalobce i nadále na tvrzení, že jím uplatněná škoda mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu (§13 zákona č. 82/1998 Sb.), resp. trvá na tom, aby byla podle citovaného ustanovení posouzena, je vhodné uvést, že tím by v projednávané věci mohla být především nepřiměřená délka řízení, kterou však žalobce v řízení netvrdí a ani neprokazuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí rovněž podpůrně na závěru, že i pro případ posouzení odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (§8 zákona č. 82/1998 Sb.) by v projednávané věci nebyly splněny všechny kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti, neboť žalobci doposud nevznikla škoda, a jím podaná žaloba je proto předčasná, přičemž nedošlo, jak vyplynulo ze závěrů soudů nižších stupňů, ani ke zrušení původního chybného rozhodnutí s tím, že o tvrzeném nároku se stále jedná. Tento závěr odvolacího soudu žalovaný relevantními argumenty v dovolání nijak nezpochybňuje, když proti němu nevznáší žádné námitky (domáhaje se toliko posouzení uplatněného nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu), a Nejvyšší soud proto nemůže tyto úvahy odvolacího soudu podrobit přezkumu.
Dále je nutno uvést, že výklad (ustanovení) zákona č. 82/1998 Sb. provedený odvolacím soudem nelze považovat za nepřiměřeně zužující, jelikož byl učiněn v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou i rozhodnutím soudu Ústavního, přičemž nelze dovodit, že by se tento výklad dostal do rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09.
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu (podrobené přezkumu dovolacím soudem) shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu