ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2946.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2946/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. V. , a b) V. V. , zastoupených Mgr. Hanou Vincourkovou, advokátkou se sídlem ve Svinařově, Družstevní 227, proti žalovanému JUDr. O. K. , zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 14, o zaplacení částky 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 224/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 13 Co 348/2008-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.540,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Anny Jirotkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Slezská 14.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se domáhali po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86.000,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 86.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze následně – přes stanovisko žalovaného, jenž mimo jiné uvedl, že pokládá za hospodárnější rozhodnout o věci v tomto řízení, že žalobu považuje za nedůvodnou a že žalobcům plnil jen proto, aby se vyhnul exekuci a nákladům s ní spojeným – usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že „vzal-li žalobce [resp. vzali-li žalobci] žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.“
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalovaným nálezem ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, usnesení odvolacího soudu zrušil, což odůvodnil tím, že odvolací soud „nepřihlédl ke skutečnému a vážnému zájmu na straně stěžovatele [žalovaného] a jeho skutečnými důvody na neúčinnosti zpětvzetí žaloby se fakticky nezabýval.“
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2012, č. j. 13 Co 348/2008-143, rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 13 Co 348/2008-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49) a rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady dosavadního řízení.
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále také „dovolatelé“ ) řádně zastoupení advokátem dne 11. 4. 2013 tzv. blanketní dovolání , které odůvodnili podáním ze dne 1. 5. 2013; obě podání byla učiněna ve dvouměsíční lhůtě stanovené v §240 o. s. ř. Dovolatelé ve svém dovolání (resp. v jeho odůvodnění) pod bodem I. namítli, že Městský soud v Praze nebyl pro rozhodnutí ve věci věcně příslušný, k čemuž uvedli, že pokud byl rozsudek soudu prvního stupně (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49) odvolacím soudem (tj. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119) zrušen, nemohl v důsledku nálezu Ústavního soudu (kterým bylo zrušeno zrušovací usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119) znovu nabýt platnosti; ve věci měl tedy rozhodovat soud prvního stupně. Pod bodem II. svého dovolání dovolatelé namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že v řízení nebyly provedeny všechny dostupné relevantní důkazy; konkrétně dovolatelé v rámci tohoto bodu poukázali např. na skutečnost, že žalovaný a svědek Č. v průběhu řízení změnili svou výpověď a že lze předpokládat jejich společný zájem na výsledku řízení, a dále na skutečnost, že žalovaný existenci půjčky nedoložil ničím jiným než výslechem svědka Č., jakož i na to, že odvolací soud nezopakoval výslechy ostatních svědků, nepřipustil důkaz znaleckým posudkem a v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu se nevypořádal logickými nesrovnalostmi, které doposud v řízení vyšly najevo.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z dovolání není zřejmé, v čem dovolatelé spatřují jeho přípustnost, a že dovolání ani neobsahuje žádný důvod, pro který může být podáno.
Jelikož dovolatelé svým dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu vydané 30. 1. 2013, tedy až po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro dovolací řízení (v posuzované věci tedy především pro posouzení obligatorních náležitosti dovolání a jeho přípustnosti) rozhodné znění dále uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve znění tohoto zákona (srov. body 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být tedy dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jelikož však dovolatelé ve svém dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v dovolacím řízení pro tuto vadu nemohlo být pokračováno (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 105/2013 a další, jež jsou – stejně jako další níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) a Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jejich dovolání odmítl.
Jen zcela nad rámec výše uvedeného lze k námitce dovolatelů uvedené pod bodem I. dovolání uvést, že dovolateli podaný výklad je zjevně absurdní – v praxi by vedl mimo jiné k tomu, že řízení před soudem prvního stupně by muselo být opakováno i v případě, že tento soud rozhodl zcela v souladu se zákonem a řízení před ním není postiženo žádnou vadou; je přitom zřejmé, že takovýto postup by nebyl v souladu ani se zásadou hospodárnosti řízení, ani s oprávněnými zájmy účastníků řízení. Lze ostatně v této souvislosti odkázat i na závěry právní doktríny: „Bylo-li nálezem zrušeno napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, věc se přirozeně vrací orgánu veřejné moci k dalšímu řízení a novému rozhodnutí , přestože to Ústavní soud výslovně ve výroku nekonstatuje a ani zákon o Ústavním soudu nic takového výslovně nestanoví […]. Věc se vrátí do stadia řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí […]“. (srov. Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem . Praha: ASPI, 2007, s. 455) Obdobně se ostatně postupuje např. i v případě, že dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího sudu (srov. §243g odst. 1 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelé pod bodem II. svého dovolání namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tuto námitku dále rozvíjejí s poukazem na pochybení při provádění dokazování, jakož i další údajné vady řízení, zjevně přehlížejí, že proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1. 1. 2013 lze v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb. (k dispozici též na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ), stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“ ); k aplikaci advokátního tarifu při stanovení náhrady nákladů řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), přičemž sazba mimosmluvní odměny za tento úkon právní služby činí v souladu s §7 bodem 5 advokátního tarifu 4.540,- Kč (1.500,- Kč + 76,- x 40,- Kč). S paušální náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč pak jde celkem o částku 4.840,- Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelů. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu