ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3015.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3015/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně BRITA TRADE, s. r. o., IČ: 25187295, se sídlem v Praze 5, Pod Viaduktem 857, zast. JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Beroun se sídlem v Berouně, Palackého 31/2, zast. JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 37, o zaplacení 15.911.923,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 323/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2011, č.j. 22 Co 337/2011-263, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání obou procesních stran potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2011, č. j. 41 C 323/2008-188, ve znění doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2011, č. j. 41 C 323/2008-240, ve výroku III., jímž byla žaloba v části o zaplacení 13.318.548,19 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta; současně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 601.738,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v závislých nákladových výrocích zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského pověřeného provedením exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2005, č.j. Nc 10964/2004-26, na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 33 Cm 172/98, kterým bylo povinnému Sklářskému ústavu, státnímu podniku, uloženo, aby do úschovy u tohoto soudu složil názvem, gramáží a složením specifikované předměty z platiny a rhodia. Soudní exekutor při realizaci exekuce dne 15. 2. 2005 neoprávněně vnikl do prostor užívaných žalobkyní, v nichž odebral víčko z ryzí platiny o hmotnosti 1,25928 kg, míchačku z ryzí platiny o hmotnosti 1,8957 kg, kelímek z ryzí platiny o hmotnosti 11,2387 kg, termočlánek tavící plynové pece z platiny a rhodia o hmotnosti 0,0042 kg a vytěžené rhodium o hmotnosti 0,1549 kg (dále jen – „předmětné věci“). Předmětné věci, jež měly být ve vlastnictví žalobkyně, přitom po pravomocném zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nebyly vráceny žalobkyni, nýbrž byly dne 2. 11. 2005 vydány oprávněné obchodní společnosti SVÚS Pharma, a.s. Žalobkyni tím měla vzniknout škoda ve výši 10.059.215,15 Kč spočívající v ceně odňatých věcí ke dni provedení exekuce, škoda ve výši 601.738,- Kč spočívající v nákladech vynaložených na výrobu nových předmětů nahrazujících odňaté věci sloužící k výrobě olovnatého skla provozované žalobkyní, škoda ve výši 2.438.766,85 Kč odpovídající rozdílu mezi cenou zabavených věcí v době jejich odnětí a cenou těchto věcí v roce 2008, kdy byly vyrobeny jejich náhrady, a škoda ve výši 820.566,19 Kč spočívající ve zvýšených nákladech vynaložených na pořízení platinového kelímku formou leasingu (leasingová smlouva uzavřena v roce 2007). Žalobkyně se tak vůči žalovanému státu (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora v celkové výši 13.920.286,19 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se pověřený soudní exekutor při provádění exekuce dopustil nesprávného úředního postupu, neboť v rozporu s ustanovením §346 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), odňal předmětné věci v prostorách náležejících žalobkyni a nikoliv povinnému. Za situace, kdy soudní exekutor odňaté věci odevzdal oprávněné obchodní společnosti SVÚS Pharma, a.s., však žalobkyni, uplatňující k těmto věcem vlastnické právo, škoda dle závěrů odvolacího soudu dosud nevznikla, neboť se měla domáhat jejich vydání, eventuelně náhrady škody, po uvedené obchodní společnosti s tím, že teprve v případě nevymahatelnosti uplatněného nároku by došlo ke vzniku škody, jejíž náhrady by se poškozená mohla subsidiárně domáhat vůči státu. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni pro předčasnost podané žaloby nárok na náhradu škody spočívající v ceně odňatých předmětů (10.059.215,15 Kč) nesvědčí. Přisvědčil též závěrům soudu prvního stupně, že škodu nepředstavuje ani rozdíl mezi cenou dotčených předmětů v době jejich odnětí (15. 2. 2005) a cenou, za níž byly pořízeny v roce 2008 (2.438.766,85 Kč), neboť se žalobkyni oproti zaplacení ceny dostalo nových předmětů o hodnotě odpovídající uhrazené ceně. Správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně mohla oprávněnou SVÚS Pharma, a.s. vyzvat k vydání odňatých věcí bezprostředně poté, co jí byly soudním exekutorem odevzdány (2. 11. 2005). V případě prodlení s vrácením věcí pak žalobkyně mohla vůči oprávněné uplatňovat též náhradu škody vzniklé v důsledku vynaložení zvýšených nákladů potřebných k pořízení náhradních předmětů sloužících k provozování její výroby prostřednictvím leasingového úvěru sjednaného v roce 2007. Škoda spočívající ve vícenákladech vynaložených na pořízení náhradních předmětů potřebných k provozování výroby formou leasingového úvěru (820.566,19 Kč), jejíž náhradu by bylo lze uplatňovat vůči státu, by tak žalobkyni mohla vzniknout teprve v případě nevymahatelnosti uvedeného nároku vůči oprávněné. Jelikož tedy žalobkyni škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla (§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), odvolací soud žalobě v části o zaplacení 13.318.548,19 Kč s příslušenstvím nevyhověl. V části, jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni nahradila škodu ve výši 601.738,- Kč s příslušenstvím, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že dosud nebylo prokázáno, že soudní exekutor zabavil věci označené žalobkyní a že tyto věci byly jejím vlastnictvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Brojila proti té části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Co do přípustnosti odkazovala na ustanovení §237odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že škoda byla způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora při následné dispozici s odebranými věcmi, během níž došlo k jejich zničení roztavením a roztříděním na drahé kovy, obecné kovy a další materiál dříve, než byly vydány oprávněné SVÚS Pharma, a.s. Předmětné individuálně určené movité věci, které byly soudním exekutorem zničeny, tak již žalobkyni nelze vrátit. Z uvedeného důvodu by nemohla být úspěšnou ani reivindikační žaloba směřující proti obchodní společnosti SVÚS Pharma, a.s. Dovolatelka rovněž namítala, že nebýt nesprávného úředního postupu, nebyla by nucena vynakládat peněžní prostředky na pořízení náhradního platinového kelímku formou leasingového úvěru. Uváděla rovněž, že za škodu je v posuzovaném případě třeba považovat výši prostředků vynaložených k obnovení funkčnosti tavícího výrobního zařízení, jež byla oddělením zabavených věcí znehodnocena. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník vystupující na straně žalované se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Poukázal na okolnost, že v řízení nebylo prokázáno ani vlastnické právo dovolatelky k předmětným movitým věcem. Uvedl, že i v případě zpracování odňatých věcí na věci nové by dovolatelka byla oprávněna domáhat se po jejich současnému držiteli jejich vydání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – “obč. zák.”). Škodou zákon (§442 odst. 1 obč. zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který měl vést ke zmaření uspokojení pohledávky poškozeného věřitele, pak může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012). Za nedobytnou lze přitom pohledávku považovat např. již ke dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení v konkurzním řízení, bez ohledu na to, zda došlo k vydání rozhodnutí o zrušení konkurzu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2011). Pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení uplatněného nároku dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) vymožení svých práv či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008).
V posuzovaném případě movité věci, jež soudní exekutor v důsledku svého nesprávného úředního postupu odňal v prostorách užívaných dovolatelkou, a nikoliv v prostorách náležejících povinnému subjektu, byly dne 2. 11. 2005 odevzdány oprávněné obchodní společnosti SVÚS Pharma, a.s. Ať již byly odevzdány ve stavu, v němž byly odňaty, nebo ve stavu po jejich roztavení a roztřídění na drahé kovy, obecné kovy a další materiál (jak se podává z dokazování provedeného soudem prvního stupně), byla je obchodní společnost SVÚS Pharma, a.s. (disponovala-li by s nimi neoprávněně) povinna vydat jejich vlastníku (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Na vlastnickém právu dovolatelky (bylo-li by prokázáno), potažmo též na jejím právu domáhat se vydání dotčených věcí, by přitom nemohla ničeho změnit okolnost, že tyto věci byly v rámci analýzy provedené na žádost soudního exekutora roztaveny a rozseparovány. Materiál získaný roztavením vlastníkovy věci zůstává totiž i nadále jeho vlastnictvím a vlastník může žádat o jeho vydání, eventuálně se vůči osobě, které byl odevzdán, domáhat náhrady škody (srov. též Komentář Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 788 s.). Dovolatelka, jíž dle obsahu žaloby ke dni zahájení soudního řízení (14. 8. 2008) bylo známo, že věci, k nimž tvrdí své vlastnické právo, byly odevzdány obchodní společnosti SVÚS Pharma, a.s., se tudíž vůči ní měla primárně domáhat jejich vydání, eventuálně náhrady škody. Teprve tehdy, ukázalo-li by se toto právo nevymahatelným, odpovídal by za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora subsidiárně stát. Jiné řešení by nepřípustně vedlo k tomu, že by osoba, jíž by věci byly soudním exekutorem neprávem odevzdány, získala jejich přijetím (aniž by je byla povinna komukoliv vracet) neoprávněný majetkový prospěch. Odvolací soud tudíž otázku vzniku škody způsobené odnětím předmětných movitých věcí a jejich odevzdáním třetí osobě vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Namítá-li dovolatelka, že jí vznikla škoda již tím, že odňaté věci byly v době jejich zajištění soudním exekutorem roztaveny a rozseparovány na jednotlivý materiál, dlužno uvést, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ač jí způsob, jakým soudní exekutor s věcmi naložil, byl z provedeného dokazování znám, uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody způsobené zničením či poškozením odňatých movitých věcí skutkově nevymezovala. Setrvávala na tvrzení, že škoda byla způsobena neoprávněným odnětím movitých věcí, které jí nebyly vráceny. Tvrdila-li pak dovolatelka v odvolacím řízení nově, že se domáhá náhrady škody způsobené zničením odňatých věcí za dobu jejich zajištění soudním exekutorem, vznášela tím nový nárok, který neměl skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem (dovolatelka uplatňovala náhradu škody z jiné škodné události – poškození věcí namísto dříve uplatňovaného neoprávněného odnětí věcí) a který by tak bylo nutno vymezit jiným okruhem rozhodných skutečností. Zatímco z hlediska výše škody způsobené neoprávněným odnětím věcí je rozhodující jejich obvyklá hodnota v okamžiku jejich odnětí, z hlediska výše škody způsobené jejich roztavením a rozseparováním by při zachování vlastnického práva dovolatelky k získanému materiálu značné hodnoty (drahé a obecné kovy) byly rozhodné toliko účelné náklady potřebné k navrácení věcí v předešlý stav (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odvolacím řízení tudíž nárok na náhradu škody způsobené neoprávněným roztavením a roztříděním odňatých věcí na získaný materiál ve smyslu ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř. již nebylo lze nově uplatnit (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, č. sešitu 9). Ze stejného důvodu dovolatelka uplatněný nárok na náhradu škody v odvolacím řízení nemohla nově skutkově vymezit ani jako nárok na náhradu prostředků vynaložených k obnovení funkčnosti tavícího výrobního zařízení, jež měla být oddělením zabavených věcí znehodnocena. Brojí-li dovolatelka též proti závěru odvolacího soudu, že jí újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. dosud nevznikla ani v důsledku úhrady vícenákladů vzniklých v souvislosti s pořízením nového platinového kelímku prostřednictvím leasingového úvěru sjednaného v roce 2007, sluší se uvést, že i v případě tohoto nároku se uplatní výše uvedené judikatorní závěry, dle nichž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku (škůdci), který je povinen mu plnit. Náklady spojené s pořízením náhradního platinového kelímku prostřednictvím leasingového úvěru, by tudíž dovolatelce primárně byla povinna hradit obchodní společnost SVÚS Pharma, a.s. (jíž byly předmětné movité věci dne 2. 11. 2005 odevzdány soudním exekutorem), disponovala-li s převzatými věcmi náležejícími dovolatelce neoprávněně (samozřejmě za splnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu), a teprve tehdy ukázala-li by se pohledávka z titulu náhrady škody vůči této společnosti nevymahatelnou, odpovídal by za škodu subsidiárně stát.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že řízení v části o zaplacení dalších 601.738,- Kč s příslušenstvím dosud není pravomocně skončeno, bude o nákladech vzniklých účastníkům v dovolacím řízení rozhodnuto až v souvislosti s rozhodnutím, jímž se bude řízení končit.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu