ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3086.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3086/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Ing. R. J., bytem v Š., D. 2642/7, a b) K. J. , bytem v N. M. 19, zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované S. S., bytem v Š., L. 1399/7, o zaplacení částky 866.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 491/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. února 2011, č. j. 12 Co 397/2010-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 491/2009 se žalobci domáhali toho, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jim částku 866.000,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud učinil závěr, že žalovaná skutečně tuto částku žalobcům dlužila, jelikož její část byla povinna vrátit právnímu předchůdci žalobců I. T. z titulu bezdůvodného obohacení (částka 600.000,- Kč) a zčásti se jednalo o dluh vůči žalobci (částka 266.000,- Kč). Bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy o prodeji její nemovitosti I. T. dne 11. 12. 2006 a následným odstoupením od této smlouvy dne 20. 12. 2006. I. T. později smluvně postoupil zmíněnou pohledávku (právo na vrácení zaplacené kupní ceny) žalobcům. Okresní soud přesto žalobu zamítl, neboť akceptoval námitku promlčení žalovaného práva, kterou uplatnila žalovaná a kterou shledal souladnou s dobrými mravy. Dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet ode dne následujícího po odstoupení od kupní smlouvy a uplynula dne 20. 12. 2008, přičemž žaloba byla podána dne 18. 9. 2009. Okresní soud neakceptoval právní názor žalobců, že je nutné daný případ posuzovat podle ust. §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), tedy jako synallagmatický závazek ve smyslu ust. §457 obč. zák. Důvodem byl fakt, že vlastnické právo k nemovitosti na I. T. nikdy nepřešlo. Dle okresního soudu se tedy o synallagmatické plnění spadající pod ust. §107 odst. 3 obč. zák. nejednalo, neboť kupující neměl prodávající co vracet. Okresní soud tedy rozhodl ve prospěch žalované a žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 16 C 491/2009-90.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 12 Co 397/2010-114, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění okresního soudu za správná, jeho právní závěry plně akceptoval a ztotožnil se s jeho argumentací. Dle jeho názoru v tomto případě kritéria ust. §107 odst. 3 obč. zák. aplikovat nešlo, protože vůbec nenastaly podmínky pro podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru. Ke zrušení kupní smlouvy došlo dříve, než mohl být návrh na vklad podán. Pro danou věc bylo dle odvolacího soudu rozhodné, co bylo podle kupní smlouvy plněno a o co se každý z účastníků smlouvy obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po zrušení kupní smlouvy odstoupením. Povinnost vzájemného plnění absentuje, protože se právní předchůdce žalobců o nic neobohatil. Rozsudek soudu prvního stupně měl tedy odvolací soud za věcně správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, proto jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež označují za přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost pak dovozují z ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolatelé přisuzují otázce, zda je možné aplikovat ust. §107 odst. 3 obč. zák. na případy, v nichž byla uzavřená kupní smlouva o prodeji nemovitosti zrušena odstoupením účastníků od této kupní smlouvy dříve, než došlo k podání návrhu na vklad vlastnického práva ke kupujícím nabývané nemovitosti u příslušného katastrálního úřadu. Dle dovolatelů není k uplatnění tohoto ustanovení nezbytné, aby proběhl vklad vlastnického práva do katastru. Synallagmatičnost je podle nich dána již vzájemností plnění obou účastníků obsaženou v kupní smlouvě, přičemž není rozhodující, zda nastanou či nenastanou věcněprávní účinky smlouvy ve vkladovém řízení. Dovolatelé dále uvádějí, že judikatura citovaná odvolacím soudem na danou věc přímo nedopadá, protože jde o případy, kdy byly uzavřené smlouvy neplatné, ale ke vkladu do katastru došlo. V žádném z citovaných rozhodnutí se soudy nezabývaly případem vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě platně uzavřené, ale později zrušené kupní smlouvy. Následně dovolatelé podrobně rozebírají odvolacím soudem citovaný sjednocující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009. Dle tohoto rozsudku si mají účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy vrátit vzájemné plnění, které si na základě oboustranně zavazující smlouvy poskytli. Tímto plněním dovolatelé rozumí samotný závazek obsažený v kupní smlouvě, tedy převést vlastnické právo k nemovitosti oproti zaplacení kupní ceny. Podle dovolatelů je rozhodující, že je zde dána povinnost vrátit přijaté plnění, nikoliv však již to, zda a v jaké výši bylo smluvené plnění reálně přijato nebo zda plnění obdrželi oba účastníci, či jen jeden z nich. Jelikož je zde vzájemná povinnost vrátit si přijaté plnění, ust. §107 odst. 3 obč. zák. na daný případ dle dovolatelů dopadá, a promlčení jejich práva tedy nelze namítat. Dovolatelé považují výklad daného ustanovení soudy nižších stupňů za restriktivní a kladení podmínky v zákoně nevyjádřené (realizace vkladového řízení) za narušení rovnováhy práv smluvních stran. S ohledem na výše uvedené tedy dovolatelé navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože odvolací soud v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci potvrdil, může být dovolání přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by mělo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom ve smyslu citovaného ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání však v této věci přípustné není.
Předně je nutné uvést, že sjednocující rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, na který odkazují odvolací soud i dovolatelé a jenž dovolatelé podrobně rozebírají, se týká nejen absolutně neplatných smluv, ale i smluv zrušených, jelikož se vyjadřuje obecně k ustanovením §457 a §107 obč. zák., dopadajícím na oba případy. Dovolateli předloženou otázku podle něj tedy můžeme posuzovat, což činí i sami dovolatelé, přestože v dovolání uvádějí, že tento rozsudek na jejich případ přímo nedopadá.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, předchůdce žalobců (kupující) poskytl žalované (prodávající) plnění odpovídající smluvené kupní ceně za nemovitost ve vlastnictví žalované. K převodu vlastnického práva z prodávající na kupujícího dle ust. §133 odst. 2 obč. zák. však nikdy nedošlo, jelikož obě strany od kupní smlouvy odstoupily dříve, než bylo zahájeno řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dle ust. §457 obč. zák. „ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal “. Plnění obdržené z neplatné či zrušené smlouvy je bezdůvodným obohacením. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se obecně promlčuje v dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, avšak „ jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat “ (§107 odst. 3 obč. zák). Námitka promlčení tedy není přípustná v případě bezdůvodného obohacení vzniklého ze zákona dle ust. §457 obč. zák., pokud je druhý z nároků nepromlčitelný (vlastnické právo). Dovolatelé tvrdí, že se uvedená ustanovení vztahují i na jejich případ, zaměňují však vzájemné závazky plnit obsažené ve smlouvě a skutečné plnění poskytnuté na základě této smlouvy.
Jak konstatoval velký senát Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozsudku, „ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily“ . K uplatnění ust. §457 obč. zák. tedy nestačí jen existence oboustranně zavazující smlouvy, obě strany si musí na základě této smlouvy také plnit, k čemuž ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Velký senát dále uvádí ke kupní smlouvě: „Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva...“ V posuzovaném případě však žalobci, resp. jejich právní předchůdce, nikdy povinnými nebyli, protože na základě smlouvy nic nenabyli a neměli povinnost nic vracet. Synallagmatický závazek ve smyslu ust. §457 obč. zák. tedy mezi nimi a žalovanou nemohl vzniknout, na rozdíl od případu, který řešil velký senát a ve kterém tento závazek vznikl, „neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzal kupní cenu a vlastnické právo kupující bylo zapsáno), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle §457 obč. zák. vzájemně vrátit“ . Jak uvedl v citovaném rozhodnutí velký senát Nejvyššího soudu (a podobně argumentoval i soud odvolací v tomto případě), „rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno, a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo“ . V posuzované věci vzniklo bezdůvodné obohacení okamžikem odstoupení od kupní smlouvy, a to pouze na straně žalované. Předchůdce dovolatelů se ničím neobohatil, neboť od okamžiku uzavření smlouvy až do jejího zrušení podle ní nic nedostal. Nemohlo tedy dojít ke vzniku synallagmatického závazku dle ust. §457 obč. zák., a tak se na daný případ neaplikuje ani ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Námitka promlčení vznesená žalovanou v řízení před okresním soudem je tedy opodstatněná a soud prvního stupně k ní správně přihlédl.
Dovolateli položená otázka nemá zásadní právní význam, jelikož soudy obou stupňů rozhodly věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů je dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení, dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla na jejich náhradu právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu