ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3323.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3323/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9, nyní České republiky - Státního pozemkového úřadu, proti žalovanému Ing. G. V. , bytem ve V. M., zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení neplatnosti smluv o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 231/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 28 Co 304/2010-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 C 231/2005-37, zamítl ve výroku I., II. žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků, ve znění blíže uvedeném v daných výrocích. Současně ve výroku III. uložil žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce povinnost nahradit náklady řízení ve výši 13.625,50 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 3. 2009, č. j. 28 Co 587/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na předmětném určení, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy byla podána dříve, než byl na základě předmětné smlouvy proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že katastrální úřad zkoumá otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., avšak není oprávněn zabývat se platností předmětné smlouvy pro nedodržení zákonného postupu při jejím uzavírání, t. j. v daném případě, zda byla splněna nabídková povinnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. 5 C 231/2005-102, ve výroku I., II. určil, že smlouvy o převodu pozemků, blíže specifikované v uvedených výrocích, jsou neplatné. Současně ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. 28 Co 304/2010-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Vyšel ze zjištění, že vlastníkem sporné nemovitosti je nadále Česká republika, která je tak zapsána v katastru nemovitostí. Vzal za prokázané, že správcem sporných nemovitostí (pozemků) je Pozemkový fond České republiky, který smlouvami o převodech pozemků ze dne 24. 6. 2005 a ze dne 1. 7. 2005 převedl sporné nemovitosti na žalovaného. Dále zjistil, že ke vkladu vlastnického práva na základě těchto smluv dosud nedošlo. Odvolací soud dovodil, že nebylo možné žalovat na určení vlastnictví sporných nemovitostí a je tedy dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o převodu předmětných pozemků. Vyslovil, že bez požadovaného určení by žalobce nemohl zabránit vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kde je řízení již vedeno.
Zaujal proto závěr, že žalobce jako správce sporných pozemků je tak věcně aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smluv o převodu těchto pozemků. Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné posouzení, zda v době od 1. 1. 2003, tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. ze dne 14. 4. 2006, mohl žalobce sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti bez ohledu na jiné subjekty, neboť mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3024/2006 a sp. zn. 28 Cdo 3447/2009 dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že oba převody sporných pozemků byly absolutně neplatnými právními úkony podle ustanovení §39 o. z. pro rozpor se zákonem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatele řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a též rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v dané věci zásadně významné, jelikož je založeno na nesprávném předpokladu, že při řešení nároků na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě je třeba aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů, když nebyl dodržen postup podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejná nabídka pozemků .
Namítal, že jediným platným zákonným ustanovením týkajícím se převodu náhradních pozemků bylo v době uzavření předmětných smluv ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě a rovněž ani zákon č. 95/1999 Sb. neupravuje v ustanovení §2 až §7 při realizaci převodu pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě zásadu veřejné nabídky. Konstatoval, že úmysly a předpoklady zákonodárce ve vztahu k právním dopadům právní normy je nezbytné interpretovat v souladu s důvodovou zprávou, v níž je výslovně uvedeno, že návrh zákona předpokládá prodej půdy mimo pozemky, určené na restituce nebo náhrady. Podle dovolatele tedy zákonodárce zákon č. 95/1999 Sb. sám označuje jako normu privatizační, vycházející v podstatě z tržních principů, nikoliv jako normu restituční. Dále namítal, že v důvodové zprávě je k ustanovení §1 zákona č. 95/1999 Sb. výslovně uvedeno, že převody pozemků, na něž se tento zákon nevztahuje, jsou upraveny jinými právními předpisy, např. zákonem o půdě. Poukazoval na skutečnost, že princip dvou samostatných zákonů upravujících převod pozemků ve vlastnictví státu vyplývá tedy nejen z důvodové zprávy, nýbrž je výslovně zakotven v ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., kde je uvedeno, že zákonem č. 95/1999 Sb. nejsou dotčeny mimo jiné převody podle zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že právní úprava účinná v době uzavření předmětných smluv vycházela ohledně převodu vlastnictví státu z toho, že vedle sebe stojí dva samostatné zákony, vyplývá i z úpravy cenových záležitostí převáděných pozemků.
Tvrdil, že v době uzavření předmětných smluv bylo na projednávanou věc aplikovatelné pouze ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě s tím, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v jiné obci, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující nárokem souhlasí. Dovozoval, že až zákon č. 131/2006 Sb. stanovil mechanismus, který vymezil jednoznačný postup uspokojování nároků na náhradní pozemky. Pokud by takový postup vyplýval již ze zákona č. 95/1999 Sb., byla by úprava vyplývající ze zákona č. 131/2006 Sb. zcela nadbytečná. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, v němž vyslovil Ústavní soud jednoznačný závěr, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě.
Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 170/2008, v němž dovolací soud vyslovil, že zákon č. 95/1999 Sb. není normou speciální povahy ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb., přičemž ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb. nelze odsunout použitelnost zákona č. 229/1991 Sb. a tedy omezovat uspokojování restitučních nároků. Rovněž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž zaujal názor, že při řešení nároků na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě není přiléhavé aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že nebyl dodržen postup podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999, tedy veřejné nabídky pozemků. Dále zde dovolací soud vyslovil, že nároky podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem prodejem pozemku podle 95/1999 Sb., přičemž nepovažuje za udržitelné nadále vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR. Dovolatel tedy nepovažoval za nutný požadavek veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků se zdůrazněním, že v dané věci byla podána žaloba, kterou se žalovaný domáhal splnění svého nároku, a to uložením povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků. Tvrdil, že cesí učiněnou ve smyslu §524 odst. 1 o. z. nabývá postupník v plném rozsahu práva postupitele týkající se postoupené pohledávky. Podle dovolatele uzavřením předmětných smluv o převodu pozemků nedošlo bez právního důvodu k zásahu do rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů a postup žalobce neodporoval dobrým mravům podle §3 o. z., když uzavřením těchto smluv žalobce plnil zákonem stanovenou povinnost vypořádat uznané závazky státu. Uzavřením předmětné smlouvy nedošlo k omezení práv dalších osob disponujících nároky podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Pokud se žalovaný domáhal svého nároku, a to i soudní cestou a urychlil tím vypořádání a nejednal v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele jestliže stát prostřednictví žalobce neplnil řádně své zákonné povinnosti ohledně vypořádání nároků vyplývajících z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, zůstalo na věřitelích, aby se svých nároků domáhali a tím dosáhli včasnějšího uspokojení. Navíc osoby, které měly zájem, aby jejich nárok na převod náhradních pozemků byl naplněn, byly vystaveny nebezpečí prodlení, a to s ohledem na termín tzv. ,,restituční tečky“.
Dále dodolatel považoval za nutné uvést, že uzavírání smluv mimo systém veřejných nabídek bylo běžnou praxí žalobce. Poukazoval na skutečnost, že žaloby o nahrazení projevu vůle žalobce podle §11 odst. 2 zákona o půdě byly podávány stranami bez ohledu na období režimu usnesení prezidia ze dne 7. 6. 2006, uvedeném v dovolání či nikoliv. Namítal, že shora citované usnesení je výhradně interním předpisem žalobce s tím, že danou žalobou si žalobce řeší své interní problémy, když napadá své interní předpisy. V dovolání zdůrazňoval, že předmětné smlouvy o převodu pozemků ze dne 24. 6. 2005 a ze dne 1. 7. 2005 jsou platnými právními úkony a procesní soud pochybil, pokud svým rozhodnutím podané žalobě vyhověl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání s tím, že považoval dovolání za nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., t. j. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud podotýká, že dovolatel sice dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
O nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že převod náhradních pozemků je podle §39 o. z. neplatný, jestliže při něm nebyl dodržen postup stanovený v §7 zákona č. 95/1999 Sb., kterým byl postup Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradních pozemků v dané době regulován.
V posuzované věci Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2161/2008 vyložil, že podle konstantní judikatury (srov. například rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, č. C 5293) postup Pozemkového fondu ČR i po 1. 1. 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) při poskytování náhradních pozemků byl právně regulován též zákonem č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků začlenil do systému převodů v zákoně uvedených. Jedním z předpokladů pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v ustanovení §7 odst. 2 Pozemkovému fondu publikační povinnost záměru prodeje (převodu) konkrétních pozemků. Nedodržení zákonem stanoveného postupu při převodu pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle §39 o. z.
Řešenou otázkou se zabýval i Ústavní soud, který výklad právních předpisů podaný Nejvyšším soudem o této právní otázce shledal ústavně konformním (z mnohých rozhodnutí Ústavního soudu řešících uvedenou problematiku srov. například usnesení ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 606/08, ve kterém současně Ústavní soud označil odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05 za nepřípadné).
K odklonu od dosavadní judikatury, jde-li o řešení dovolatelem nastolené právní otázky platnosti smluvního převodu, nedošlo ani rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. V něm dovolací soud výjimečně – při liknavém a svévolném postupu Pozemkového fondu při uspokojování nároku původní oprávněné osoby – připustil realizaci práva žalobou na uložení povinnosti Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních (náhradních) pozemků i bez podmínky jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky. Zdůraznil ovšem, že tím neslevuje z požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu reflektujících označený rozsudek velkého senátu ve vazbě na požadavek podmínky publikace záměru převodu pozemku podle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., lze pak odkázat též na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3377/2008, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010 a sp. zn. 28 Cdo 623/2011 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od výše uvedeného, ustáleného právního názoru odchýlit právě v nyní posuzované věci. I v dané věci totiž došlo k uzavření převodních smluv za účelem uspokojení práva žalobce na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, aniž by při převodu byl dodržen postup stanovený §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., proto jde o převod neplatný (§39 o. z.).
Závěr odvolacího soudu, že z důvodu porušení ustanovení §39 o. z. je třeba považovat oba převody předmětných za neplatné pro rozpor se zákonem, je proto správný. Závěry odvolacího soudu tak odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací osud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. a ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v i řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu