ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3388.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3388/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalované M. H. , o zaplacení částky 352.415,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 92/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 18 C 92/2011-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 18 C 92/2011-46, zamítl žalobu, jíž se Pozemkový fond České republiky coby právní předchůdce žalobkyně (dále též jen „žalobkyně“) domáhal po žalované zaplacení částky 352.415,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka byla žalobkyní vymezena jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované tím, že jí byla poskytnuta náhrada za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve výši, na níž žalovaná dle posléze učiněných zjištění žalobkyně neměla nárok. Žalované byla na základě dohody ze dne 10. 1. 2008 vyplacena náhrada ve výši 355.347,- Kč, následně se však žalobkyně v roce 2009 dozvěděla, že ocenění nevydaných pozemků, na základě nějž byla tato částka stanovena, bylo chybné, neboť nevydané pozemky nebyly v době přechodu na stát pozemky stavebními, ale jednalo se o tzv. role, pročež žalované měla být vyplacena pouze částka 2.931,95 Kč. Soud ovšem přihlédl k tomu, že žalované byla náhrada za nevydané pozemky vyplacena na základě platně uzavřené a nikterak nezrušené dohody o poskytnutí peněžité náhrady, z čehož dovodil, že plnění poskytnuté žalované nemůže představovat bezdůvodné obohacení. Nesrovnalosti vzniklé chybným oceněním restitučním nároků jsou interní záležitostí žalobkyně. Tyto úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil nutnost zohledňovat specifika restitučních sporů, což podpořil i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06. Připomenul dále, že podkladem pro vyplacení náhrady za nevydané pozemky dle účastníky uzavřené dohody byly znalecké posudky, jež nechala vypracovat žalobkyně. Z hlediska principů obecné spravedlnosti je nepřijatelné, aby se žalobkyně domáhala plnění, jehož výši sama stanovila a jehož účelem bylo naplnění záměru restitučního zákona, tedy zmírnění následků majetkových křivd nastalých v minulosti vůči žalované. K poskytnutí předmětné náhrady došlo na základě svobodného a určitého projevu vůle obou smluvních stran, tedy platného právního úkonu. Existence právního důvodu pro přijetí plnění žalovanou tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na její straně. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou v souladu s §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury soudu Nejvyššího, a to konkrétně závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Dovolatelka odmítla názor odvolacího soudu, dle nějž bylo plnění poskytnuto na základě svobodného a určitého projevu vůle vtěleného do dohody představující právní titul přijetí plnění žalovanou. Zdůraznila, že restituční nárok žalované je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona, a nevzniká tak na základě jakékoliv dohody žalobkyně (respektive jejího právního předchůdce) s oprávněnými osobami. Případná dohoda je pouze deklaratorním potvrzením existujícího nároku, rozhodné však je, zda byl restituční nárok plněn ve výši, na níž měla žalovaná nárok. Jelikož v daném případě tomu tak nebylo, obohatila se žalovaná o plnění její zákonný nárok přesahující. Okolnost, kdo byl objednatelem posudku stěžejního pro vyčíslení nároku, v tomto směru není rozhodující. Dovolatelka má za to, že právním důvodem poskytnutí peněžité náhrady je ustanovení §16 zákona č. 229/1991 Sb., dle nějž náleží oprávněné osobě pouze peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku, a dohodou je sjednán pouze způsob vypořádání zákonného nároku oprávněné osoby, nikoliv tedy základ nároku a jeho výše. Závazkový právní vztah vzniká přímo ze zákona dříve, než je uzavřena dohoda o poskytnutí peněžité náhrady, jež je pouze plněním zákonné povinnosti žalobkyně odpovídající zákonnému nároku oprávněné osoby. Dovolatelka dále připomněla, že dle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, je plnění poskytnuté nad rámec zákonem daného nároku oprávněné osoby plněním bez právního důvodu. Nepřiléhavou je dle dovolatelky argumentace odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06, neboť v tomto nálezu se Ústavní soud zabýval zákonným nárokem oprávněného, v projednávaném případě však plnění poskytnuté žalované žádnou oporu v zákoně nemá. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původní žalobce) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě lze v souladu s tvrzeními dovolatelky na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat z odchylnosti závěrů odvolacího soudu od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, zabýval specifiky dohody, jíž jsou vypořádávány restituční nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb., jimž nebylo možno vydat pozemek odňatý způsobem vymezeným tímto zákonem. Zdůraznil, že výše nároku na náhradu je dána zákonem a musí odpovídat hodnotě odňatých pozemků určené dle jejich stavu v době přechodu na stát (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Smlouva, jíž se tento nárok vypořádává, pak není odrazem svobodné vůle účastníků, ale především nástrojem, jehož prostřednictvím je realizována zákonná povinnost uspokojit restituční nárok oprávněné osoby. Dojde-li k poskytnutí hodnoty přesahující zákonem určenou výši, pak se v rozsahu, v němž takovéto plnění přesahuje zákonný nárok oprávněné osoby, jedná o bezdůvodné obohacení na její straně. Tento závěr přitom neodporuje argumentaci předestřené v odvolacím soudem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, jenž zdůrazňuje specifika restitučních předpisů, směřujících ke zmírnění následků v minulosti vzniklých majetkových a jiných křivd, jež je třeba zohlednit i při posuzování sporných úkonů činěných v rámci vypořádání restitučních nároků. V daném případě nejsou tato specifika opomíjena, nárok oprávněné osoby není předestřenými úvahami jakkoliv popírán, jen je akcentována nutnost jeho vyčíslení dle stejných zákonných kritérií jako nárok jiných oprávněných osob.
S ohledem na uvedené tedy závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným pochybením v právním posouzení věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu