ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3526.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3526/2012-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2012, sp. zn. 5Co 1696/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4C 16/2007 (žalobkyně A. (E.) P., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovaným: 1. Bohemia Regent, a. s., IČ 2602 6350, 379 01 Třeboň, Trocnovské náměstí 124, a 2. Ing. F. S., 387 06 S., zastoupeným JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Mánesova 88, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4C 16/2007, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 16. 5. 2012, č. j. 4C 16/2007-492. Tímto usnesením byla zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu řízení, vedeného u uvedeného soudu, a to řízení o určení vlastnického práva JUDr. A. S., zemřelého, v době jeho smrti k budově a pozemkům v katastrálním území T., jakož i budově bez čísla popisného na pozemku a budovy na pozemku parc. v katastrálním území T. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště T.). K zamítnutí žaloby na obnovu řízení přikročil soud podle §235 občanského soudního řádu pro opožděné podání žaloby ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na úhradu nákladů řízení částku 15.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2012, sp. zn. 5Co 1696/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 16. 5. 2012, č. j. 4C 16/2007-492, potvrzeno ve výroku (označeném I.) o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Ve výroku označeném II. bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně jen 13.600,- Kč (nikoliv 15.000,- Kč) do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu těchto nákladů 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 5Co 2245/2007 (vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci) nabyl právní moci 14. 1. 2008. Od tohoto dne počala běžet tříletá lhůta, v níž bylo možno žalobu na obnovu řízení podat; tato lhůta uplynula 14. 1. 2011; žaloba na obnovu řízení byla podána až 30. 3. 2012. Odvolací soud proto dovozoval, že soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení správně zamítl a že odvolacímu soudu nezbylo než podle §219 občanského soudního řádu věcně správné usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení potvrdit.
Pochybení bylo však shledáno ve výroku o nákladech řízení, jejichž vyčíslení co do odměny advokáta za zastupování neodpovídalo ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb.; byl proto tento výrok usnesení soudu prvního stupně změněn za použití ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni 31. 7. 2012 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo v pondělí dne 1. 10. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatelka byla při podání dovolání zastoupena advokátem.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 12. 7. 2012 (sp. zn. 5Co 1696/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení o její žalobě na obnovu řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu).
Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl bez nařízení ústního jednání a „toliko na základě tzv. blanketního odvolání, které pouze jako úkon podle §20 zákona č. 85/1996 Sb. (tedy jako nezbytný úkon související s ukončením právního zastoupení) podal právní zástupce dovolatelky“. Dovolatelka je toho názoru, že takový postup je v rozporu se zákonem.
Dovolatelka má za to, že by rozhodně v daném případě mělo dojít k meritornímu přezkoumání usnesení odvolacího soudu, napadeného jejím dovoláním; „dovolatelka je přesvědčena, že v případě meritorního projednání jejího dovolání by napadené usnesení muselo být pro své vady minimálně podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu zrušeno a věc by měla být vrácena k dalšímu řízení“.
Dovolatelka je dále toho názoru, že v rozhodování soudů není dosud postaveno najisto, zda rozhodnutí soudů o žalobách na obnovu řízení jsou či nejsou rozhodnutími o věci samé, třebaže z ustanovení §238 občanského soudního řádu vyplývá, jak má dovolatelka za to, že jde o rozhodnutí meritorní.
Dovolatelka má také za to, že právní posouzení běhu lhůt k podání žaloby na obnovu řízení bylo i v daném případě provedeno soudem v rozporu se zněním ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelka je toho názoru, že toto ustanovení se uplatní i v případě žaloby na obnovu řízení. Je proto dovolatelka přesvědčena, že vycházel-li odvolací soud z odlišného právního názoru, je tu dán i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolatelka má za to, že jestliže odvolací soud vycházel z právního názoru, že tu nejde o rozhodnutí ve věci samé, že si rovněž nesprávně vyložil ustanovení §209 a §212a občanského soudního řádu, když v odvolacím řízení rozhodl pouze na základě tzv. blanketního odvolání a nevyzval odvolatelku k doplnění jejího odvolání, čímž tu došlo v řízení o odvolání i k porušení ustanovení §212a odst. 2 a §209 občanského soudního řádu.
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že v celém postupu státních orgánů, rozhodujících o jejich restitučních nárocích, je vystavena absolutnímu nedostatku součinnosti ze strany státních orgánů, jakož i k zatajování stěžejních listinných důkazů a formalistickému přístupu k posouzení nároků dovolatelky; došlo tu také k nesprávně dovozenému závěru ze zákona č. 143/1947 Sb., který měl vytvářet klamný dojem, že k odnětí majetku tu došlo už před restituční hranicí, t. j. před 25. 2. 1948. Dokonce v nálezu Výboru pro lidská práva OSN z 29. 11. 2002 č. 757/1997 bylo uvedeno, že žalobkyně (dovolatelka) byla opakovaně diskriminována, když jí byl zejména odepřen přístup k příslušným dokumentům, které mohly prokázat její nároky. Vůbec nebylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně (dovolatelka) již ve svém návrhu na obnovu řízení se domáhala, aby bylo přistoupeno k zohlednění jejího uplatněného návrhu, a to „o návrhu stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb.“.
Ve vyjádření žalovaných Bohemia Regent, a. s., a Ing. F. S. k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Soudy obou stupňů při svém rozhodování o žalobě na obnovu řízení se plně zabývaly tím, zda byla žaloba žalobkyně na obnovu řízení podána ve stanovené lhůtě podle ustanovení §233 odst. 1 a 2 a §235 občanského soudního; o žalobě žalobkyně A. P. o určení vlastnického práva bylo pravomocně rozhodnuto již 14. 1. 2008 a i usnesení dovolacího soudu z 1. 7. 2008 (28Cdo 1767/2008 Nejvyššího soudu) bylo žalobkyni doručeno 31. 7. 2008. Uváděné usnesení dovolacího soudu také reagovalo i na další znovu nyní dovolatelkou opakované výtky a údaje v jejím dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání dovolatelky je třeba podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 občanského soudního řádu tu platí jen obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 12. 7. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení §233 odst. 1 a 2, §235 odst. 2 a §235f občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však nekončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.
Podle ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobou o obnovu napadeného rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty podle §234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jež tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 občanského soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení z 12. 7. 2012 (sp. zn. 5Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ale ani s procesním právem.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů žalovaných, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání proti rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu