ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3540.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3540/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) Z. M. a b) L. M. , obou bytem v N. L., pošta V. n. V., zastoupených Mgr. Miroslavem Kovářem, advokátem se sídlem v Provodově 118, proti žalovanému V. V. , bytem v T., zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 136/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. října 2011, č. j. 59 Co 270/2011-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 2.480,- Kč k rukám Mgr. Miroslava Kováře, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 14. 4. 2011, č. j. 19 C 136/2005-121, zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 136/2005 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V uvedeném řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, č. j. 19 C 136/2005-72, rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 843.543,- Kč s přísl., tak, že žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky 780.000,- Kč s přísl. žalobcům, ve zbylém příslušenství žalobu zamítl, zatímco v části nároku pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Důvody, které žalovaný pro obnovu řízení uvedl, dle soudu prvního stupně nesplňovaly předpoklady stanovené ustanovením §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Soud konstatoval, že námitka týkající se nesprávného zadání znaleckého posudku a jeho hodnocení jako důkazu není důvodná, neboť toto mohl žalovaný namítat již v odvolání. Tvrzené odepření možnosti získat obhájce také nelze považovat za důvod obnovy, protože by nešlo o skutkové vady řízení, a navíc žalovaný sám u jednání uvedl, že o ustanovení zástupce již nežádá. Nevzetí údajných pohledávek žalovaného vůči žalobcům v úvahu rovněž není důvodem obnovy, neboť toto bylo obecně řešeno již před soudem prvního stupně. Ovlivnitelnost a špatný psychický stav žalovaného také nemůže založit důvod obnovy řízení, protože se nejedná o skutkové vady řízení. Ani poslední námitku týkající se údajného vyhrožování ze strany žalobce a bratra žalobkyně soud neshledal důvodnou. Nadto všechny důvody byly uplatněny po uplynutí subjektivní lhůty stanovené v ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř. Žádný z důvodů, které žalovaný uvedl, tedy nemohl vyvolat obnovu řízení.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jenž je usnesením ze dne 12. 10. 2011, č. j. 59 Co 270/2011-147, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dále se vyjádřil k důkazu předloženému k prokázání tvrzení žalovaného ohledně jeho psychického stavu (potvrzení psychiatrické léčebny o ambulantní léčbě), který označil za nepřípustný vzhledem k principu tzv. neúplné apelace ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., a dále uvedl, že důvod týkající se neschopnosti vnímat jednání před soudem prvního stupně v původním řízení nemůže být důvodem pro obnovu řízení, nýbrž pouze důvodem zmatečnostním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž zásadní právní význam napadeného usnesení spatřuje ve třech otázkách. V první řadě se jedná o posouzení otázky, zda jde v případě, kdy žalovaný neměl v době původního řízení procesní způsobilost, o důvod podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost. Odkazuje přitom na rozdílné řešení předmětné otázky v praxi soudů nižších stupňů, což demonstruje usneseními v této věci a rozhodovací praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kupříkladu rozhodnutím pod sp. zn. 22 Co 1427/2003. Dále jde o otázku, jak má žalobce postupovat v případě, že jsou dány důvody jak pro obnovu řízení, tak důvody zmatečnostní. Právní řád totiž neupravuje, který z mimořádných opravných prostředků má být upřednostněn. Poslední otázku formuluje dovolatel jako posouzení toho, zda se při opravách domu bez souhlasu jeho vlastníka jedná o institut bezdůvodného obohacení nebo jednatelství bez příkazu. Důvodnost dovolání tak spatřuje jak v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., poukazujíc na skutečnost, že soudy nižších stupňů se nezabývaly jím navrženými důkazy. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 19 C 136/2005-72. Dovolatel podal po dovolání rovněž stížnost spojenou s námitkou podjatosti soudce Okresního soudu ve Zlíně, odůvodněnou jeho nečinností.
Žalobci ve společném vyjádření zdůraznili, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat vydání rozhodnutí na základě případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad. Současně doplnili, že občanský soudní řád srozumitelně popisuje a vymezuje právní instituty mimořádných opravných prostředků a je na účastníkovi řízení, jak svou věc posoudí a který z prostředků se rozhodne použít. S poukazem na výše uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (viz §238 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (viz §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání však přípustné není.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu důvodem obnovy řízení nemůže být nesprávný procesní postup soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1363/2006, nebo ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4893/2008). Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, vyjádřil přímo k otázce procesní způsobilosti a konstatoval, že námitka týkající se nezpůsobilosti hájit své zájmy pro zdravotní stav, případně zpochybnění schopnosti samostatně jednat před soudem je uplatněním vady řízení, která dle ustanovení §229 odst. 3, popřípadě §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může založit důvod žaloby pro zmatečnost. Obnova řízení však není určena k nápravě zmatečnostních vad, k tomu slouží právě žaloba pro zmatečnost (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 290/2005). Soudy nižších stupňů tak řešily otázku procesní způsobilosti v souladu s konstantní judikaturou. Dovolatel sice poukazuje na údajný rozpor v praxi soudů nižších stupňů, dovolacímu soudu ale není zřejmé, v čem konkrétně rozpor spatřuje. Krajský soud v Brně v projednávané věci poukázal na skutečnost, že dovolatelem uplatňovaný důvod nemůže být důvodem pro obnovu řízení, nýbrž důvodem žaloby pro zmatečnost, shodně jako tomu bylo v dovolatelem uvedeném příkladu rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Zásadní právní význam nelze přiznat ani druhé otázce týkající se postupu v případě, že jsou dány jak důvody pro obnovu řízení, tak důvody žaloby pro zmatečnost. Dovolatel tvrdí, že není stanoveno, který z mimořádných opravných prostředků upřednostnit. Ze žádného ustanovení o. s. ř. ale nevyplývá nutnost výběru jediného mimořádného opravného prostředku. Naopak ustanovení §235b odst. 1 o. s. ř. přímo předpokládá možnost současného podání obou opravných prostředků, když uvádí, že byla-li proti stejnému rozhodnutí podána jak žaloba na obnovu řízení, tak i pro zmatečnost, spojí soud věci ke společnému řízení. Dovolateli proto v situaci, kdy se domníval, že jsou dány důvody pro podání obou typů žalob, nic nebránilo podat současně se žalobou na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost, což však neučinil.
Ani třetí dovolatelem vyslovená otázka nemá v posuzované věci zásadní právní význam. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí k právnímu posouzení, zda se při opravách domu bez souhlasu jeho vlastníka jedná o institut bezdůvodného obohacení nebo jednatelství bez příkazu, vůbec nevyjadřoval. Jestliže tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil právní otázku, kterou dovolatel považuje za zásadně významnou, pak nemůže představovat skutečnost, jež by dovolání činila přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011). Navíc, tato otázka souvisí spíše s právním posouzením původního rozhodnutí ve věci samé, nikoliv s rozhodnutím o obnově řízení, přičemž takové právní posouzení nemůže být důvodem obnovy řízení. Poslední výtku dovolatele, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy k prokázání jeho tvrzení, což představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (dovolatel ji pravděpodobně omylem spojil s důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za relevantní, neboť v tomto případě se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k námitce podjatosti s odůvodněním, že námitka podjatosti vznesená až poté, kdy bylo řízení pravomocně skončeno, je zjevně opožděná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 4 Nd 303/2009). Navíc, námitka směřovala vůči postupu soudce, avšak podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, nemohou být důvodem k jeho vyloučení.
V neposlední řadě je nutné konstatovat, že dovolatel ponechal zcela stranou dovolacích námitek závěr soudů nižších stupňů o marném uplynutí subjektivní lhůty k podání žaloby dle §233 odst. 1 o. s. ř., jenž by sám o sobě k zamítnutí žaloby v tomto případě postačoval.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (sazba odměny ve výši 1.750,- Kč podle ustanovení §10 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., paušální částka náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., a obojí navýšené o DPH podle ustanovení §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 2.480,- Kč).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu