ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.363.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 363/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: M. P. , bytem v P., zastoupena JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 2.568.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 193/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 16 Co 90/2011-150, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010, č. j. 18 C 193/2006-119, kterým bylo řízení zastaveno s tím, že věc bude po právní moci rozhodnutí postoupena Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve věci potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení zastavil s tím, že skutečnosti tvrzené žalobkyní jsou rozhodné pro posouzení uplatněného soukromoprávního nároku podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům ČR za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Uvedeným zákonem byla založena příslušnost Ministerstva vnitra ČR jako správního orgánu příslušného pro vydání rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi. Odvolací soud nadto uvedl, že při posuzování dané věci je třeba vycházet ze zásady „pořadu práva“ převzaté do právního řádu ze starších právních úprav, přičemž v daném případě je rozhodnou skutečností pro posouzení soukromoprávního nároku žalobkyně vydání zákona č. 212/2009 Sb. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobkyně, podle níž zákon č. 212/2009 Sb. neobsahuje přechodná, zrušovací nebo jiná ustanovení a že je třeba dokončit řízení s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v zák. č. 42/1958 Sb. a vyhlášce č. 159/1959 Ú. l., neboť žaloba byla podána za účinnosti této právní úpravy. Naopak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 202/2011 řešící obdobnou problematiku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Zrekapitulovala v něm dosavadní průběh řízení, jakož i své dřívější tvrzení a uvedla, že soud ve věci nesprávně aplikoval ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. Na závěr žalobkyně navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Ztotožnil se v něm s odůvodněním usnesení soudů obou instancí, jakož i s jejich závěry a navrhl dovolání žalobkyně zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě a naplnila též podmínku povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1 a 3, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že přípustnost dovolání je ex lege dána. Důvodnost podaného dovolání však neshledal.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu . Nedostatek pravomoci soudu přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze zhojit.
Nejvyšší soud podotýká, že v obdobné věci již rozhodoval, a to usnesením ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011. Dospěl v něm k závěru, že „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009, upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz §4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení – za současného zrušení prvostupňového rozsudku – zastavit a věc postoupit správnímu orgánu příslušnému (podrobněji viz odůvodnění napadeného usnesení). Na straně žalující lze pochopit procesní snahu o zachování kontinuity projednávání již uplatněného nároku, o němž bylo soudem prvního stupně navíc meritorně (byť zamítavě) rozhodnuto. Nelze však obejít pořad práva, nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost sice před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale poté, co bylo o nároku žalobce záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu §1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Nadto dovolací instance poukazuje na znění čl. II. zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Podle něj se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nárok podle zákona, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění čl. I tohoto zákona, je nutné uplatnit písemnou žádostí u Ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2013, jinak nárok zaniká.
Nejvyšší soud na své výše citované rozhodnutí pro stručnost odkazuje a uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu