ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3631.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3631/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalovaným 1) MUDr. M. G., 2) Mgr.V. S., 3) V. S., 4) J. L., všem zastoupeným JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12a 5) právním nástupcům původního žalovaného Ladislava Strojila, nar. 12. 2. 1947, zemřelého 10. 10. 2009, a to MUDr. H. S., Bc. B. K., MUDr. J. S., a L. S., o zaplacení částky 6.287.397,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 18/2003, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2012, č. j. 51 Co 644/2009-447, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaných úhrady společně a nerozdílně částky ve výši 7.037.397 Kč spolu s 10,5 % úrokem z prodlení, který ke dni 30. 11. 1996 činil 2.070.966 Kč. Podle tvrzení žalobkyně dne 1. 5. 1993 uzavřela se žalovanými dohodu o vydání a převodu majetku a následně dnem 1. 10. 1993 dodatek k dohodě o vydání a převodu majetku. Podle článku I. dohody o vydání a převodu ve znění dodatku k dohodě byl žalobkyní vypořádán nárok oprávněných osob vydáním nemovitého majetku v souladu s privatizačním projektem. Uvedenou dohodou žalobkyně úplatně převedla na žalované souhrn movitých věcí, práva a závazky určené privatizačním projektem č. 3420 k přímému prodeji, přičemž kupní cena uvedeného majetku činila 6.836.000 Kč a tato kupní cena byla v souladu s článkem VI. dohody o vydání a převodu majetku a zápisem o předání majetku upřesněna na částku 7.583.742 Kč.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 16 C 18/2003-362, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 2.891.585 Kč spolu s příslušenstvím blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 747.741,91 Kč s příslušenstvím ve znění blíže uvedeným ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve výroku III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 5. 2012, č. j. 51 Co 644/2009-447, ve výroku I. rozhodl, že v odvolacím řízení se pokračuje a ve výroku II. rozhodl, že na místě 5) žalovaného L. S., zemřelého, bude v řízení pokračováno s jeho dědici blíže uvedenými ve výroku II. usnesení odvolacího soudu. V dané věci bylo podáno odvolání všemi účastníky řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v průběhu odvolacího řízení, avšak před rozhodnutím o odvolání, zemřel sub 5) žalovaný L. S. Usnesením ze dne 12. 1. 2010, č. j. 51 Co 644/2009-396, přerušil odvolací soud odvolací řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř. do doby stanovení okruhu dědiců po 5) žalovaném.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2011, č. j. 10 Co 272/2011-257, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2012, a kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, č. j. 66D 1429/2009-225, v dědické věci po zůstaviteli L. S. odvolací soud dále zjistil, že žádná z osob vyjmenovaných ve výroku II. usnesení odvolacího soudu, jakožto dědiců po zůstaviteli, t. j. po žalovaném uvedeném sub 5), dědictví neodmítla. Dále zjistil, že čistá hodnota dědictví po zůstaviteli byla určena částkou 1.548.766,70 Kč. Vyšel rovněž ze zjištění, že dědicové nabyli dědictví podle dědických podílů rovným dílem, tedy každý ¼ dědictví, a že předmětnou pohledávku žalobkyně České republiky - Ministerstva financí sestávající z jistiny 6.287.397,91 Kč a úroků z prodlení ve výši 9.769.227,88 Kč dědicové neuznali, neboť jde o pohledávku spornou, a proto nebyla zahrnuta do dědictví.
Odvolací soud věc posoudil podle §107 odst. 1, 2 o. s. ř. a §470 odst. 1 o. z. Zaujal názor, že okruh dědiců žalovaného sub 5) je již ustálen a současně, že předmětná povinnost nebyla převzata žádným z dědiců, kteří dědictví neodmítli a každý z nich nabyl dědictví v rozsahu ¼. Vyslovil závěr, že odpadla tedy překážka, pro kterou bylo odvolací řízení přerušeno, a proto bylo rozhodnuto, že v odvolacím řízení se pokračuje, a to na místě původně žalovaného L. S., zemřelého, se všemi jeho ve výroku II. uvedenými dědici. Uzavřel, že otázku, zda žalovaní včetně dědiců po 5) žalovaném mají povinnost k plnění vůči žalobkyni, případně v jakém rozsahu, je třeba řešit po provedení odvolacího přezkumu meritorního rozhodnutí nalézacího soudu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a odst. 3 o. s. ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelů byl předmětný spis nezákonně manipulován, neboť ačkoli odvolání obou účastníků v této věci napadlo odvolacímu senátu 57 Co, který opakovaně o odvoláních v této věci rozhodoval, dodatečně byla věc odňata zákonným soudcům, kterým věc napadla a kteří jsou součástí senátu 57 Co a zcela účelově byla věc přidělena senátu 51 Co, který v minulosti nikdy jako senát odvolací v této věci nerozhodoval a ani v této věci rozhodovat nemůže. Namítali, že mají právo na spravedlivý soudní proces, jehož základní zásadou je, aby věc rozhodoval soudce, kterému podle rozvrhu práce rozhodovat náleží. Dovolatelé proto považovali rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 51 Co 644/2009 za rozhodnutí zcela vadné, neboť v této věci měl rozhodovat i o pokračování v odvolacím řízení i o právním nástupnictví nikoli senát 51 Co, nýbrž senát 57 Co, který opakovaně jako senát odvolací již v této věci rozhodoval. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, t. j. účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z porovnání možností plynoucích ze shora uvedené platné právní úpravy a výslovného znění dovolání dovolatelů v této věci je předně patrno, že dovolací soud nemůže přihlížet k tvrzením dovolatelů, jak byla v dovolání vylíčena, neboť je to výslovným zněním ustanovení §237 odst. 3, poslední větě za středníkem, vyloučeno.
Při vázanosti obsahovým vymezením dovolání ve smyslu §242 odst. 3 věty první o.s.ř., neshledal pak dovolací soud, že by z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího bylo rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
P odle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2).
Ztratí-li původní žalovaný po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), nastává situace předvídaná ustanovením §107 o. s. ř. a povinností soudu je posoudit, zda v řízení může pokračovat, a pokud ano, rozhodnout o tom, s kým bude v řízení pokračováno. K objasnění otázky, kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka ohledně práv a povinností, o něž v řízení jde, soud provede, a to z úřední povinnosti, potřebná šetření; protože jde o postup soudu v řízení (a nikoli o dokazování o skutkovém stavu věci), soud přitom není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 376). Přitom o tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
V dané věci lze souhlasit s odvolacím soudem, že povaha dané věci, t. j. povaha práv a povinností, o které v tomto řízení jde, umožňuje, aby v řízení bylo pokračováno s dědici L. S., zemřelého. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení otázky nástupnictví podle ustanovení §107 o. s. ř., pokud vyslovil závěr, že v dědické věci po zůstaviteli L. S. je již okruh dědiců ustálen, přičemž současně vyslovil, že předmětná povinnost nebyla převzata žádným z dědiců, kteří dědictví neodmítli a každý z nich nabyl dědictví v rozsahu ¼.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud rozhodl o procesním nástupnictví v souladu s právem (§107 o. s. ř.), není dovolání žalovaných podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu