ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3692.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3692/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Mgr. P. K., bytem H., zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Radětice - Hvožďany, IČ 71163832, se sídlem v Raděticích, zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, o určení neplatnosti rozhodnutí honebního výboru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 75/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 6. 2012, č. j. 15 Co 371/2012-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 11 C 75/2011-140, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí honebního výboru žalovaného ze dne 13. 2. 2011 o pronájmu honitby Mgr. L. F., je neplatné. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce spatřoval neplatnost shora uvedeného rozhodnutí honebního výboru v tom, že jím došlo k pronájmu honitby Radětice - Hvožďany Mgr. F., ačkoli ji měl s účinností od 1. 4. 2010 na dobu 10 let pronajatu on sám, a že honební výbor porušil ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, když upřednostnil při pronájmu honitby Mgr. F., který není členem žalovaného. Vyšel ze zjištění, že valná hromada rozhodla usnesením ze dne 23. 11. 2002 o přenesení působnosti podle §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, t. j. rozhodování o způsobu využití honitby včetně uzavření, změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby v souladu s ustanovením §21 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti na honební výbor. Dále zjistil, že dne 18. 2. 2010 přijal honební výbor, jehož členem byl i otec žalobce, JUDr. P. K., usnesení, kterým byl schválen pronájem honitby Mgr. P. K. na dobu 10 let s nájemným 10,- Kč/1 ha ročně. Též vzal za prokázané, že dne 11. 3. 2010 se uskutečnilo nové zasedání honebního výboru k opětovnému projednání záležitostí řešených již na jednání honebního výboru dne 18. 2. 2010, nově byl svolán honební výbor z důvodu procesní opatrnosti, když jeden ze členů honebního společenstva namítl neplatnost usnesení honebního výboru ze dne 18. 2. 2010 z formálních důvodů. Opětovně byl projednán návrh smlouvy o pronájmu honitby Mgr. P. K., a to ve stejném znění jako při jednání honebního výboru dne 18. 2. 2010. Dále vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o nájmu honitby, a to dne 11. 3. 2010 a 12. 3. 2010. Rovněž zjistil, že honební výbor schválil usnesením č. 4-4/2011 nájemní smlouvu ohledně honitby uzavřenou s Mgr. F. za cenu 100,- Kč/1 ha s účinností smlouvy od 13. 2. 2011. Též zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 9. 2010, č. j. 9 C 109/2010-63 bylo určeno, že rozhodnutí honebního výboru Honebního společenstva Radětice - Hvožďany o nájmu honitby mezi Honebním společenstvem Radětice - Hvožďany a Mgr. P. K. učiněné na schůzi dne 11. 3. 2010, je neplatné, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 2010.
Dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 11. 3. 2010 je neplatná podle §3 odst. 1 o. z., a to z důvodu neoprávněného zvýhodnění žalobce při jejím uzavření a z důvodu, že její obsah je nevyvážený v neprospěch žalovaného. Vyslovil, že pokud je nájemní smlouva neplatná, nic nebránilo žalovanému v tom, aby honitbu pronajal někomu jinému. Ohledně druhého důvodu neplatnosti uvedl soud prvního stupně, že žalovaný neporušil svoji povinnost dát při pronájmu honitby přednost svým členům, neboť žádná jiná fyzická osoba (s výjimkou žalobce, který ovšem byl se žalovaným ve sporu kvůli předchozí nájemní smlouvě) o pronájem neměla zájem, honitba tedy mohla být pronajata Mgr. F., který nabídl nájemné ve výši, jež byla pro žalovaného finančně výhodná. Uzavřel, že rozhodnutí honebního výboru tudíž není v rozporu se zákonem a žalobu je třeba zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 15 Co 371/2012-202, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že rozhodnutí honebního výboru žalovaného ze dne 13. 2. 2011 o pronájmu honitby Mgr. L. F., P., je neplatné. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu předmětem řízení je určení neplatnosti rozhodnutí orgánu žalovaného podle §22 odst. 8 zákona o myslivosti, nejde tedy o určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř. a není třeba se zabývat otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vyslovil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a s ohledem na přenesení působnosti valné hromady žalovaného ve věcech uvedených v §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti na honební výbor lze podle §22 odst. 8 zákona napadnout u soudu i neplatnost rozhodnutí honebního výboru. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti s tím, že není povinností honebního společenstva pronajmout honitbu svému členovi i za situace, pokud by smlouva byla ve srovnání s nabídkou jiné osoby evidentně nevýhodná, avšak není možné takového člena pominout a rozhodnout o pronájmu honitby nečlenovi společenstva, aniž by byl člen projevující zájem o uzavření nájemní smlouvy informován o výhodnější nabídce a mohl na ni případně reagovat.
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečnost, že byl žalobce se žalovaným ve sporu kvůli předchozí nájemní smlouvě, opravňovala žalovaného navzdory zájmu žalobce o pronájem honitby bez dalšího k uzavření smlouvy s osobou, jež není jeho členem, a právě z důvodu porušení §32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti považuje rozhodnutí honebního výboru za neplatné pro rozpor se zákonem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rovněž tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele otázka posouzení naplnění zákonné dikce §32 odst. 2 zákona o myslivosti je stala pro odvolací soud klíčovou a prioritní s tím, že pokud honební společenstvo užívá honitbu na svůj účet, je povinno přednostně před dalšími osobami umožnit účast na užívání honitby svým členům, přičemž k této přednosti je povinno přihlížet i při rozhodnutí o pronájmu honitby. Konstatoval, že odvolací soud dospěl k závěru, že není možné, aby člen honebního společenstva projevující zájem na uzavření nájmu honitby byl pominut a aby byla dána přednost nečlenovi společenstva, aniž by byl člen projevující zájem o uzavření nájemní smlouvy informován o nejvýhodnější nabídce a mohl na ni případně reagovat. Odvolací soud jednání žalovaného proto posoudil jako neplatné pro rozpor se zákonem. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za diskutabilní, a to vzhledem k výkladu zákona o myslivosti, ale i vzhledem k chování samotného žalobce a jeho vazbám na žalovaného, na jeho orgány, tedy výbor a valnou hromadu. V dovolání uvedl, že žalobce již uzavřel se žalovaným jednu nájemní smlouvu za nikoli standartních podmínek a situace s odůvodněním, že předmětná nájemní smlouva a její přijetí bylo již předmětem soudního sporu, kdy člen honebního společenstva napadl rozhodnutí výboru žalovaného s poukazem na neplatné rozhodnutí výboru o pronájmu honitby právě žalobci. Konstatoval, že Okresní soud v Táboře ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 109/2010 vyslovil neplatnost předmětného rozhodnutí výboru žalovaného, kterým došlo k pronájmu honitby žalobci. Podle dovolatele taktéž podmínky, za kterých byla honitba žalobci žalovaným pronajata byly pro žalovaného vysoce nevýhodné, bez možnosti kontroly ze strany žalovaného a minimálním protiplněním ze strany žalobce. Konstatoval, že historie sporů žalovaného a žalobce je patrná z důkazního řízení, které bylo provedeno v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 109/2010 a téhož soudu pod sp. zn. 11 C 75/2011. Dovolatel poukazoval na nezájem členů mysliveckého sdružení o pronájem honitby a na nezájem žalobce o uzavření jiné smlouvy o pronájmu honitby, a to za jiných, vyrovnanějších podmínek pro obě smluvní strany. Dále namítal, že výkon práva nebo jeho dosažení nesmí být v rozporu s dobrými mravy, kdy postoj žalobce a jeho jednání v souvislosti s pronájmem honitby je vedeno zcela účelovou snahou o získání nepřiměřené výhody nad jinými členy honebního společenstva a celého společenstva jako celku. Vytýkal odvolacímu soudu, že se neseznámil se všemi okolnostmi, za kterých došlo k uzavření nové nájemní smlouvy s panem JUDr. L. F., kdy pominul zcela zásadní okolnosti snahy žalovaného o mimosoudní urovnání věci a tím i seznámení žalobce s novým záměrem ohledně uzavření nájemní smlouvy. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Námitky žalobkyň směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu proto nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
O nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, považuje-li člen honebního společenstva rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, může se do 15 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději však do 3 měsíců od konání valné hromady, domáhat, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady, jinak jeho právo zaniká; toto platí obdobně i pro rozhodnutí přijaté podle odstavce 7.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, držitel honitby může honitbu využívat sám nebo ji může pronajmout.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti pokud honební společenstvo užívá honitbu na vlastní účet, je povinno přednostně před dalšími osobami umožnit účast na užívání honitby svým členům. K této přednosti je povinno přihlížet i při rozhodnutí o pronájmu honitby.
Dovolací soud připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nebyl oprávněn k uzavření smlouvy s osobou, která nebyla členem žalovaného a tím porušil svoji povinnost dát při pronájmu honitby přednost svým členům, je proto správný.
Dovolací soud se v dané věci ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že z důvodu porušení §32 odst. 2 zákona o myslivosti je třeba považovat rozhodnutí honebního výboru za neplatné pro rozpor se zákonem. Závěry odvolacího soudu tak odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
Ohledně námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy dovolací soud připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Dovolací soud neshledal v dané věci důvod pro aplikaci §3 odst. 1 o. z.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu