ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3695.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3695/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele F. S., N. n. O., J. č. 6, zastoupeného JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí č. 60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 12 Co 864/98 /žalobců: 1. F. S., N. n. O., J. č. 6, 2. M. S., N. n. O., J. č. 6, 3. J. K., H. č. 41, a 4. J. K., H. č. 41, zastoupených JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí č. 60, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci), IČ 1369 2917, 675 71 Jinošov, okres Třebíč, o zaplacení 307.039,- Kč žalobci F. S., 5.783,- Kč žalobkyni M. S., 23.199,- Kč žalobci J. K. a 1.162,- Kč žalobkyni J. K./, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. října 1998, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. prosince 1998, č.j. 5 C 839/99-22. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov /v likvidaci/ zaplatit žalobci F. S. 294.665,- Kč a žalobci J. K. 21.329,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byly však zamítnuty žalobní návrhy žalobců domáhajících se zaplacení dalších částek, a to částky 12.374,- Kč žalobci F. S., částky 5.783,- Kč žalobkyni M. S., částky 1.870,- Kč žalobci J. K. a částky 1.162,- Kč žalobkyni J. K. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov bylo uloženo zaplatit na úhradu těchto nákladů žalobci F. S. 9.522,- Kč a žalobci J. K. 2.411,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalobkyním M. S. a J. K. bylo uloženo zaplatit žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov na náhradu nákladů řízení 2.150,- Kč /pokud šlo o žalobkyni M. S./ a 1.650,- Kč /pokud šlo o žalobkyni J. K., do tří od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto o vrácení částek zaplacených jako soudní poplatek, a to žalobci F. S. 11.784,- Kč a žalobci J. K. 428,- Kč.
O odvolání žalovaného Zemědělského družstva Jinošov /v likvidaci/ proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 12 Co 196/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. prosince 1998, č.j. 5 C 839/98-26, změněn ve výroku o věci samé jen tak, že „dále se zamítá žaloba žalobce F. S. o zaplacení částky 294.665,- Kč a žaloba žalobce J. K. o zaplacení částky 21.329,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov /v likvidaci/ nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů vůči žalobcům F. S. a J. K.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jen v odvoláním napadené části a po dílčím doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného družstva je důvodné, byť i z jiných důvodů než z důvodů v odvolání uvedených.
Vzhledem k obsahu odvolání žalovaného byl předmětem odvolacího řízení ve věci samé jen nárok žalobců F. S. a J. K. na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 S. /o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku/.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ má původní vlastník tohoto živého a mrtvého inventáře /popřípadě další osoby uvedené v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb./ pouze v případě, že ti, kdož nárok uplatňují, provozují zemědělskou nebo lesní výrobu, neboť poskytnutí uvedené náhrady má sloužit výhradně k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Povinnost k poskytnutí náhrady má pak právnická osoba, která tyto věci převzala, popřípadě její právní nástupce.
Podle závěru odvolacího soudu, vycházejícího ze zjištění učiněných soudy obou stupňů, z uvedených žalobců žalobce F. S. neprovozuje zemědělskou výrobu; žalobce J. K. zemědělskou výrobu jako výdělečnou činnost provozuje. Pokud však jde o žalované Zemědělské družstvo Jinošov /v likvidaci/ bylo, podle názoru odvolacího soudu, zjištěno, že u něj nejde o právnickou osobu, která by živý a mrtvý inventář od původního vlastníka převzala, a nejde ani o právního nástupce takové právnické osoby. Takovou právnickou osobou bylo Jednotné zemědělské družstvo Jinošov, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku v roce 1953 a dosud v tomto rejstříku zapsáno je. Odvolací soud poukazoval na to, že z registračního spisu Krajského soud v Brně sp. zn. RegDr 2216 vyplývá, že „při snaze rozdělit původní Jednotné zemědělské družstvo Jinošov na dva nové subjekty členská schůze družstva neurčila, jak se družstvo rozdělí a jak se rozdělí jeho majetek a závazky, když členská schůze družstva usnesením ze dne 30. listopadu 1990 pouze uložila představenstvu Jednotného zemědělského družstva Jinošov povinnost připravit členskou schůzi rozdělovaného družstva k rozdělení majetku a závazků družstva, ale ani k tomu již dále nedošlo“. Odvolací soud ještě dodával, že takto došlo k vadnému u a nepřehlednému postupu družstevního orgánu při rozdělování původního jednotného zemědělského družstva Jinošov, pokud šlo o rozdělení majetku a závazků původního zemědělského družstva.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že vůči žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov /v likvidaci/ „nemůže být žalobci uplatněný nárok důvodný, a proto, pokud soud prvního stupně částečně žalobě žalobců vyhověl, odvolací soud v této odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil /podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu/ a žalobu žalobců i v této části zamítl“.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech řízení odvolacího bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 10. ledna 2002 advokátce, která žalobce F. S. v řízení zatupovala, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 5. března 2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu ČR dne 14. října 2011.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2001 /sp. zn. 12 Co 196/99 Krajského soudu v Brně a aby pak byl potvrzen odvolacím soudem rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. prosince 1998, č.j. 5 C 839/98-22, ve svých výrocích I. a III. v plném rozsahu.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně dospěl k závěru, že žalobce F. S. neprovozuje zemědělskou výrobu; dovolatel proto dokládal se svým dovoláním „kopií osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků, provozujících zemědělskou výrobu, vydaného Městským úřadem v Náměšti nad Oslavou ze dne 26. listopadu 1992, č.j. Výst.-Bar.-SP/54, že F. S. zemědělskou výrobu provádí“.
Dovolatel dále vytýkal nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že údajně dosud nedošlo k majetkovému rozdělení Jednotného zemědělského družstva Jinošov na dva nové subjekty, třebaže, podle názoru dovolatele, „ k rozdělení došlo a vznikly dva nové subjekty: Zemědělské družstvo Jinošov /toho času v likvidaci/ a dále Zemědělské družstvo Omanice; oba tyto subjekty si rozdělily majetek Jednotného zemědělského družstva Jinošov v poměru 56% a 44% a na takto rozděleném majetku byly oba subjekty zapsány od obchodního rejstříku“. Dovolatel poukazoval, na to, že oba uváděné vzniklé subjekty na takto získaném majetku hospodařily a hospodaří a vyplácely oprávněným osobám restituční podíly ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. /v rámci vypořádání restitučních nároků převedly na oprávněné osoby i celou řadu nemovitostí, které jsou nyní zapsány i v katastru nemovitostí/; žalované Zemědělské družstvo Jinošov /v likvidaci/ vyplatilo i část restitučního podílu F. S., který pak podal, zastoupen advokátkou, co do zbytku restitučního podílu žalobu k Okresnímu soudu v Třebíči. Dovolatel má proto za to, že „ve skutečnosti k rozdělení Jednotného zemědělského družstva Jinošov již došlo a nově vzniklé subjekty byly zapsány do obchodního rejstříku a s takto rozděleným majetkem nakládaly /některé provozy se dokonce dále osamostatnily a v současné době takto podnikají“/. Dovolatel poukazoval na to, že dne 21. prosince 1990 schválila členská schůze Jednotného zemědělského družstva Jinošov všechny návrhy delimitační komise na rozdělení majetku a členů rozdělovaného družstva Jinošov a současně doporučilo předsedům nových právních subjektů provést zápisy do podnikového rejstříku; Zemědělské družstvo Jinošov /nyní v likvidaci/ bylo zapsáno do podnikového rejstříku dne 1. ledna 1991“.
Dovolatel F. S. posléze ve svém dovolání uváděl, že v rozsudku odvolacího soudu došlo k právnímu pochybení a rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2001 tedy spočívá na nesprávném právním posouzení celého tohoto projednávaného případu.
S poukazem na nové ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu /podle něhož je „pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu“/ a vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu /22. srpna 2001/, napadeného dovoláním dovolatele F. S. bylo třeba přípustnost dovolání dovolatele posoudit ještě podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soud, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Bylo třeba mít na zřeteli i dříve platné ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož bylo-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, bylo možné dovolání podat z toho důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k problematice vycházení odvolacího soudu ze skutkového zjištění, nemajícího oporu v dokazování, vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů /§132 občanského soudního řádu/, které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost /právně významnou/, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá.
Nelze přehlédnout ani nyní novelizované ustanovení §237 občanského soudního řádu, zdůrazňující přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, „jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
V daném případě bylo totiž v dovolání dovolatele vytýkáno rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2001 /sp. zn. 12 Co 196/99 Krajského soudu v Brně/ zcela převážně to, že bylo nesprávně zjištěno, zda dovolatel provozuje či neprovozuje zemědělskou výrobu, že nebylo úplně zjištěno, zda došlo či nedošlo k platnému rozdělení bývalého Jednotného zemědělského družstva Jinošov na dva nové subjekty a také rozdělení majetku tohoto družstva právním předpisům odpovídajícím způsobem.
V dovolání uvedeného dovolatele nebylo tedy uplatněno, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil, a to i s odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu /srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 12 (45), jakož i nynější ustanovení §237 občanského soudního řádu/. V dovolání dovolatele nebylo také uvedeno, v čem dovolatel spatřuje nesprávnou aplikaci ustanovení §5 a §20 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb. upravujících náhradu živého a mrtvého inventáře oprávněné osobě od povinné osoby podle tohoto zákona.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů /ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/, z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2001, proti němuž směřuje dovolání dovolatele /tj. proti rozsudku sp. zn. 12 Co 196/99 Krajského soudu v Brně/, spočíval na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dříve platného ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, kterého tu bylo třeba použít ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu v nyní platném znění/.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, které bylo sice podané v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu a bylo přípustné /podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu/, ale nebylo shledáno důvodným podle dříve platného ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a §243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2001/.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému náklady v tomto řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. února 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu