ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3767.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3767/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele J. K., J., zastoupeného JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí č. 60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 8. 2001, sp. zn. 12Co 586/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5C 181/99 (žalobců: 1. F. S., N. n. O., 2. A. B., N. n. O., 3. J. S., P., 4. V. D., P., 5. J. K., N. n. O., J., 6. F. K., P., 7. J. K., P., 8. D. R., J ., a 9. M. B., N. n. O., zastoupených JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí 60, a 10. A. V. , J., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci), Jinošov, okres Třebíč, o zaplacení žalobci F. S. 113.538,- Kč, žalobci A. B. 115.166,- Kč, žalobci J. S. 257.904,- Kč, žalobci V. D. 235.444,- Kč, žalobci J. K. 330.088,- Kč, žalobci F. K. 114.998,- Kč, žalobkyni J. K. 114.997,- Kč, žalobci A. V. 126.216,- Kč, žalobci D. R. 18.908,- Kč a žalobkyni M. B. 83.011,- Kč, takto:
I. Dovolání dovolatele J. K. se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců A. B., J. S., V. D. a J. K., podané u soudu 22. 1. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1999, č. j. 5C 59/99-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo uloženo žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) zaplatit žalobci A. B. 115.166,- Kč, žalobci J. S. 257.904,- Kč, žalobci V. D. 235.444,- Kč a žalobci J. K. 330.088,- Kč; bylo také rozhodnuto, že se žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 29. 6. 1999, č. j. 5C 428/99-15, byla zamítnuta žaloba žalobce F. S., domáhajícího se, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit mu 113.538,- Kč; žalovanému družstvu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Následujícím rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, byla zamítnuta žaloba žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B., domáhajících se, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit žalobci F. K. 114.998,- Kč, žalobkyni J. K. 114.997,- Kč, žalobci A. V. 126.216,- Kč, žalobci D. R. 18.908,- Kč a žalobkyni M. B. 83.011,- Kč; žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce F. S. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 29. 6. 1999, č. j. 5C 428/99-15, dále o odvolání žalobců A. B., J. S., V. D. a J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1999, č. j. 58/99-64, a o odvolání žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B. i žalovaného Zemědělského družstva Jinošov (v likvidaci) proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, bylo rozhodnuto (po spojení těchto odvoláních ke společnému projednání Krajským soudem Brno) rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 8. 2001, sp. zn. 12Co 586/99.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal uváděné rozsudky soudu prvního stupně v rozsahu odvolání, podaných uvedenými dovolateli, a po dílčím doplnění dokazování obsahem rejstříkového spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. RgDr 2216 a obsahem dohod o poskytnutí částečné náhrady živého a mrtvého inventáře ze 14. 12. 1992 a z 18. 6. 1992 (registrovaných bývalým Státním notářstvím v Třebíči pod sp. zn. Re 59/12 a Re 36/92) dospěl k závěru, že odvolání uvedených dovolatelů nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě jím provedených zjištění pokládal za doložené tyto závěry:
Ohledně žalobce F. S. měl za to, že pokud otci tohoto žalobce vůči žalovanému družstvu nevznikla právně relevantním způsobem pohledávka z transformace podle transformačního projektu, nemohla být žádná pohledávka žalobci F. S. jeho otcem postoupena smlouvou o postoupení pohledávky.
Ohledně nároků, uplatněných žalobci A. B., J. S., V. D. a J. K., pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že žádný z těchto žalobců není původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob, uvedených v jejich žalobách, přičemž tyto nároky nebyly projednány v řízení o dědictví po zemřelých původních vlastnících živého a mrtvého inventáře i zásob; u nároku žalobce V. D. pak soud prvního stupně zjistil, že původní vlastnice (V. V.) inventáře i zásob ještě žije, ale pohledávka postoupením vůči V. D. nikdy nevznikla.
Co se týká nároků žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B. soud prvního stupně vycházel z toho, že ze strany těchto žalobců nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by do 31. 3. 1993 uplatnili u žalovaného družstva (v likvidaci) nárok na vydání živého a mrtvého inventáře i zásob. Pokud pak tuto žalobci poukazovali na ustanovení zákona č. 42/1992 Sb., měl soud prvního stupně za doloženo, že k „transformaci Jednotného zemědělského družstva Jinošov nedošlo, takže těmto žalobcům nemohl vzniknout nárok na vydání majetkového podílu“.
Ohledně žalobců F. S., F. K., J. K., A. B., V. D. a M. B. zjistil soud prvního stupně, že nesplňují zákonnou podmínku stanovenou v §20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), že totiž nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře i zásob má původní vlastník (a pokud již zemřel, pak další oprávněná osoba uvedená v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) pouze v případě, že provozuje zemědělskou (lesní) výrobu a k zajištění provozu této výroby má požadovaný inventář a zásoby sloužit. Žalobci A. V., J. S. a D. R. sice část pozemků, které jim byly vydány, obhospodařují, ale jedná se o velmi malé výměry pozemků, takže jejich obhospodařování nevede k výdělečné činnosti uvedených žalobců, ale pouze k zajištění některých potřeb rodiny; další pozemky k provozování zemědělské činnosti jen pronajímají. Žalobce J. K. „nesporně zemědělskou výrobu jako výdělečnou činnost provozuje“, uváděl soud prvního stupně.
Z těchto uvedených zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vycházel.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že pokud žalobci ve svých žalobách uplatňovali nároky na vydání majetkových podílů ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech), je základním předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání majetkového podílu, aby k transformaci družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. vůbec došlo, aby byl schválen transformační projekt (§10 zákona č. 42/1992 Sb.); teprve na základě schváleného transformačního projektu družstvo vypočte majetkové podíly a oprávněná osoba se může domáhat jejich vydání. V daném případě se však nejedná (konstatoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně) o subjekty vzešlé z transformačního procesu podle zákona č. 42/1992 Sb. Pokud ovšem v daném případě nedošlo k transformaci zemědělského družstva, nemohl nikomu vzniknout ve vztahu k takovému subjektu nárok na vypořádání majetkového podílu a z tohoto zákona nemohla vzniknout nikomu pohledávka vůči netransformovanému subjektu.
Odvolací soud dále dovozoval, že pro všechny uvedenými žalobci uplatněné nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby je pak třeba mít na zřeteli, že žalované Zemědělské družstvo Jinošov (v likvidaci) není povinnou osobou k poskytnutí náhrady podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), neboť u tohoto družstva nejde o právnickou osobu, která by v daném případě živý a mrtvý inventář i zásoby od původního vlastníka převzala, a nejde také u žalovaného družstva o právního nástupce takové právní osoby. Takovou právnickou osobou tu bylo Jednotné zemědělské družstvo Jinošov, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku již v roce 1953 a zapsáno tam dosud je. V tomto soudním řízení pak nebylo doloženo, že by u žalovaného Zemědělského družstva Jinošov (v likvidaci) šlo o právního nástupce právnické osoby, která převzala živý a mrtvý inventář i zásoby od původního vlastníka. Odvolací soud poukazoval na to, že z registračního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. RegDr 2216 vyplývá, že členská schůze Jednotného zemědělského družstva Jinošov neurčila, jak se toto družstvo rozdělí a jak se rozdělí jeho majetek a závazky, když totiž usnesením členské schůze uvedeného Jednotného zemědělského družstva z 30. 11. 1990 bylo pouze uloženo představenstvu družstva připravit členskou schůzi rozdělovaného družstva k rozdělení majetku a závazků, ale k tomu již nedošlo.
Odvolací soud tedy ve svém výsledném právním závěru měl za to, že „nárok žalobců uplatněný v daném případě není důvodný jak po linii transformačního zákona, tak i z hlediska zákona o půdě, a proto jsou přezkoumávané rozsudky soudu prvního stupně, pokud jimi byly žaloby žalobců v plném rozsahu zamítnuty“. Byly proto rozsudky Okresního soudu v Třebíči z 29. 9. 1999, č. j. 5C 428/99-15, z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, a ze 16. 11. 1999, č. j. 5C 59/99-64, odvolacím soudem potvrzeny podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně výroků i nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 1. 2002 doručen advokátce, která žalobce J. K. v řízení zastupovala a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 6. 3. 2002 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel J. K. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 8. 2001 (sp. zn. 12Co 586/99 Krajského soudu v Brně) a aby také byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1991, č. j. 5C 59/99-64, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel uváděl především, že původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře i zásob byla jeho matka, ale jím uplatněný předmětný nárok nebyl po její smrti projednán v řízení o dědictví po zemřelé původní vlastnici. V dovolání dovolatele bylo uvedeno, že „J. K. požádal Okresní soud v Třebíči o znovuotevření dědického řízení a uplatní v něm projednání i žalované částky ve výši 330.088,- Kč; jakmile soud o dědictví rozhodne, bude dovolání v tomto smyslu doplněno“.
Dále dovolatel uváděl, že dokládá spolu s dovoláním kopií osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků, provozujících zemědělskou výrobu, vydaného Městským úřadem v Náměšti nad Oslavou ze 6. 4. 1993, č. j. Výst.-69-SP-Bar, že J. K. provádí zemědělskou výrobu.
Dovolatel nepokládá za správný názor odvolacího soudu o tom, že dosud nedošlo k majetkovému rozdělení jednotného zemědělského družstva Jinošov na dva nové subjekty a že veškerý majetek je stále soustředěn v tomto JZD (v likvidaci). Dovolatel naproti tomu uvádí, že k „rozdělení majetku JZD Jinošov skutečně došlo, vznikly dva nové subjekty: Zemědělské družstvo Ocmanice a Zemědělské družstvo Jinošov (toho času v konkurzu); oběma těmto subjektům byl rozdělen majetek JZD Jinošov v poměru 56% a 44% a na takto rozděleném majetku byly oba subjekty zapsány do podnikového rejstříku“. Dovolatel dodával, že tyto uvedené subjekty na rozděleném majetku hospodařily a hospodaří a vydávaly i oprávněným osobám restituční podíly ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Dovolateli J. K. byla vydána pouze část restitučních podílů a co do zbytku byla z jeho strany podána žaloba k Okresnímu soudu v Třebíči. Dovolatel J. K. poukazoval i na to, že „dne 30. 11. 1990 členská schůze JZD Jinošov se usnesla na tom, že zruší JZD Jinošov bez likvidace rozdělením ve smyslu ustanovení §7 a §9 zákona č. 162/1992, o zemědělském družstevnictví, ke dni zapsání nástupnických družstev do podnikového rejstříku“. Dovolatel poukazoval rovněž na to, že „dne 21. 12. 1990 schválila členská schůze JZD Jinošov všechny návrhy delimitační komise na rozdělení majetku a členů rozdělovaného JZD Jinošov“. Zemědělské družstvo Jinošov (nyní v likvidaci) bylo zapsáno do podnikového rejstříku k 1. 1. 1991.
Podle názoru dovolatele J. K. tedy došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k právnímu pochybení a rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení celého projednávaného případu.
Spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5C 59/99 s dovoláním dovolatele J. K. byl předložen Nejvyššímu soudu 28. 10. 2011.
S poukazem na nové ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (podle něhož je „pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání rozhodnutí napadeného dovoláním“) a vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu (22. 8. 2001), napadeného dovoláním dovolatele J. K., bylo tu třeba přípustnost dovolání dovolatele posoudit ještě podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (t. j. řešil-li tento rozsudek některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Z rozsudku odvolacího soudu z 22. 8. 2001 (sp. zn. 12Co 586/99 Krajského soudu v Brně) vyplývalo, že odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, a to k zajištění provozu své zemědělské nebo lesní výroby, pokud uvedený inventář a zásoby vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; zemřel-li původní vlastník, má právo požádat o náhradu k zajištění provozu své zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dědic ze závěti, děti a manžel původního vlastníka zemědělské usedlosti, jeho rodiče a sourozenci). Povinnost poskytnout náhradu má právnická osoba, která věci převzala nebo její p r á v n í nástupce; nelze-li zjistit právnickou osobu, která věc převzala nebo jejího nástupce, poskytne náhradu pozemkový fond způsobem uvedeným v §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (§20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podmínkou pro vznik práva na náhradu za inventář a zásoby je zajištění provozu zemědělské výroby oprávněnou osobou na půdě a v budovách zemědělské usedlosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 125, odst. 6, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uvedené judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle dříve platného (v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu o případ, v němž by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. A jen v případě přípustného dovolání (viz dříve platné ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné .....“) by mohl být uplatněn dovolací důvod obsahující námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele s poukazem na dříve platná (v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) ustanovení §243b odst. 5 a §218 c) občanského soudního řádu), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. února 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu