ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3899.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3899/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A7 - Rent Car, s.r.o., IČ: 264 58 683, se sídlem v Praze 9, Ocelářská 799, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 737.222,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 117/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 15 Co 129/2012-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (nečinností) Policie České republiky, jíž byl na její výzvu vydán osobní automobil jako věc důležitá pro trestní řízení, který byl žalobkyni vydán zpět až po 841 dnech. Ta proto uplatňuje náhradu škody v podobě snížení obecné ceny automobilu, částky vynaložené na jeho opravu a ušlého zisku (příjmů z pronájmu vozidla).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 22 C 117/2008-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 737.222,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že jednatel žalobkyně (J. Č.) dne 9. listopadu 2001 uzavřel za žalobkyni písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo osobní vozidlo SPZ AKT 36-55, tov. zn. Škoda Octavia, stříbrné barvy (dále jen „automobil“ nebo „vozidlo“), a která byla výslovně podřízena režimu obchodního zákoníku. Jako prodávající byla v kupní smlouvě uvedena společnost BULENA s.r.o., která byla vlastníkem automobilu. K uzavření kupní smlouvy pak došlo na blíže neurčeném parkovišti v Praze 10, kde J. Č. neznámé osobě, jež se představila jako S. H. a prokázala se (padělaným) občanským průkazem, oproti předání klíčů a technického průkazu zaplatil v hotovosti kupní cenu. O zmíněné vozidlo se nyní jedná.
Uplatněný nárok soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). S ohledem na námitky žalované se soud nejdříve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně, a jako předběžnou otázku proto posuzoval vlastnictví předmětného automobilu, přičemž dovodil, že vzhledem k okolnostem prodeje (na parkovišti, od neznámé osoby) nelze uvažovat o tom, že by se mohlo jednat o obchod uskutečněný mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, a v úvahu nepřipadá ani platná volba obchodního zákoníku. Soud dále zdůraznil, že pokud za společnost BULENA s.r.o. „jednala“ osoba, která k tomu nebyla oprávněna, jde o případ posuzovaný podle §33 obč. zák., a k platnému uzavření kupní smlouvy a převodu vlastnického práva k vozidlu na žalobkyni nemohlo dojít, neboť společnost BULENA s.r.o. jednání této osoby dodatečně neschválila. Nabytí vlastnictví věci (zde automobilu) od nevlastníka (podle §446 obch. zák.) by bylo možné zvažovat jedině v případě, pokud by prodávající byla opravdu společnost BULENA s.r.o., jež by ovšem vlastníkem nebyla, či osobou oprávněnou k prodeji věci. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V projednávané věci může být toliko zavázána osoba, která se při uzavření kupní smlouvy prokazovala jako S. H., avšak jedině za způsobenou škodu, neboť této osobě nemůže vzniknout závazek z kupní smlouvy převést vlastnické právo k vozidlu (nikdo nemůže převést více práv než sám má). Soud rovněž uvedl, že žalobkyně se nemohla stát ani držitelem v dobré víře a vlastnické právo vydržet. Jestliže se tedy nikdy nestala vlastníkem předmětného automobilu, ba ani jeho držitelem v dobré víře, nemohla jí jednáním orgánu státu (Policie ČR), který vozidlo zajistil, vzniknout jakákoli škoda. Nadto soud ještě podotkl, že jediný nesprávný úřední postup lze shledat v postupu Policie ČR, která přestože měla pochybnosti o vlastnictví vozidla, nepostupovala podle §80 odst. 1, věty třetí, tr. ř. a vozidlo vydala nevlastníku, přičemž takový nesprávný úřední postup není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2012, č. j. 15 Co 129/2012-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, považujíce je za správné. Nad rámec zdůraznil, že okolnosti prodeje předmětného vozidla měly u žalobkyně vyvolat pochybnosti o oprávnění S. H. za prodávající společnost jednat. Od osoby, jejímž předmětem podnikání je pronájem automobilů, lze očekávat, že projeví vyšší míru opatrnosti a ověří si alespoň základní údaje o prodávající právnické osobě. Pokud by tak žalobkyně postupovala, nepochybně by zjistila, že S. H. za prodávající není oprávněn (zmocněn) jednat. Jelikož žalobkyně neprojevila vyšší míru opatrnosti, nevyužila všechny dostupné možnosti k tomu, aby se přesvědčila, že osoba uzavírající kupní smlouvu je skutečně oprávněna převést vlastnictví k automobilu. Z tohoto důvodu odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, že společnost BULENA s.r.o. nebyla (jako prodávající) účastníkem právního vztahu. Rozsudek soudu prvního stupně pak (k námitkám žalobkyně) neshledal nepřezkoumatelným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poté, co zrekapitulovala průběh celé věci, vymezila otázky zásadního právního významu, a to zda byla v okamžiku koupě vozidla v dobré víře s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti, zda osoba, s níž kupní smlouvu uzavřela, byla oprávněna jednat za prodávajícího a zda se stala vlastníkem předmětného vozidla, přičemž na všechny takto položené otázky je třeba podle jejího názoru odpovědět kladně. Namítá, že pokud za prodávajícího jednala osoba, která se prokázala občanským průkazem, disponovala velkým technickým průkazem k předmětnému automobilu, převzala kupní cenu v hotovosti a převzetí potvrdila příjmovým pokladním dokladem, na nějž připojila otisk razítka prodávající, nemohla mít sebemenší pochybnosti o tom, že tato osoba je zmocněna prodávajícím k uzavření kupní smlouvy, přičemž toto přesvědčení nemohly zpochybnit ani další okolnosti prodeje (uzavření kupní smlouvy na parkovišti dříve neznámou osobou). Tvrdí, že ze stejných příčin nemohla mít ani pochybnosti o tom, že osoba, se kterou při prodeji jednala, je k prodeji vozidla oprávněna, či o její totožnosti. Ze všech shora uvedených důvodů je přesvědčena, že byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, a proto se stala podle §446 obch. zák. vlastníkem předmětného automobilu. Rovněž nesouhlasí se závěrem soudu o absenci příčinné souvislosti a namítá, že nesprávný úřední postup Policie ČR, který spatřuje v liknavém přístupu k věci, v jehož důsledku došlo k vydání vozidla až po 841 dnech, je v příčinné souvislosti se škodou, kterou uplatnila. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávaném sporu spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, jelikož vzhledem ke všem okolnostem případu nebyla v dobré víře, že by osoba, se kterou uzavírala kupní smlouvu k předmětnému vozidlu, byla oprávněna na ni převést vlastnické právo ke spornému automobilu (§446 obch. zák.), přičemž zároveň osoba vystupující jako S. H. nebyla oprávněna jednat za prodávající společnost (vlastníka vozidla) a ani jí nesvědčilo vlastnické právo k prodávanému vozidlu, a tudíž ani s ohledem na §33 obč. zák. nedošlo k platnému převodu vlastnického práva (společnost BULENA s.r.o. tedy nebyla účastníkem právního vztahu). Jelikož se žalobkyně nestala vlastníkem sporného vozidla, nemohla jí také vzniknout škoda, kterou v tomto řízení uplatňuje. Napadené rozhodnutí stojí dále podpůrně na závěru, že mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou zcela zjevně není dána příčinná souvislost (jako jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu).
Z vylíčení důvodů obsažených v dovolání však vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí právě se závěrem, že v době uzavření kupní smlouvy věděla (nebo vědět měla a mohla), že osoba vystupující jako S. H. není oprávněna jednat za prodávající společnost. Dovozuje, že na základě provedených důkazů je namístě naopak uzavřít, že o tom nevěděla a vědět nemohla, spatřuje tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, jak byl zjištěn skutkový stav věci. Dovolatelka přitom napadá především hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, předkládá svou vlastní představu zmíněného hodnocení, z něhož dovozuje opačný skutkový závěr, a na základě tohoto odlišného skutkového stavu věci vykládá ustanovení §446 obch. zák. ve svůj prospěch, tj. tak, že byla v dobré víře, a proto nabyla vlastnické právo od „nevlastníka“, neboť o uvedené okolnosti nevěděla. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění v otázce vědomosti kupujícího ve smyslu ustanovení §446 obch. zák., nikoliv ohledně právního posouzení věci, a že skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.); tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na vznesené námitky žalobkyně ve vztahu k aplikaci §446 obch. zák. je pak nutné zdůraznit, že se jedná o námitky zcela nepřiléhavé, neboť žalobkyně se domáhá posouzení věci podle ustanovení §446 obch. zák., tj. nabytí vlastnického práva od nevlastníka, přičemž zcela pomíjí, že prodávající společnost (BULENA s.r.o.) byla vlastníkem převáděného automobilu. Napadené rozhodnutí je pak založeno především na závěru, a to že vlastnictví k vozidlu žalobkyně nenabyla, jelikož osoba uzavírající kupní smlouvu (S. H.) nebyla oprávněna za vlastníka jednat (přičemž tento závěr opírající se o znění §33 obč. zák. žalobkyně nezpochybňuje a skutkovými námitkami, které přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemohou - viz shora – brojí proti závěru odvolacího soudu o absenci její dobré víry v této otázce, jež je však pro posouzení správnosti závěru o nedostatku oprávnění S. H. jednat za zmíněnou společnost irelevantní) a ani jí nenáleželo vlastnické právo k převáděné věci (tento závěr přitom žalobkyně nezpochybňuje vůbec).
Přesto se však jeví vhodným uvést, že výkladem ustanovení §446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 (pro věc rozhodném), se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb. Tam zdůraznil, že označené ustanovení významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv zneužití k jiným účelům, než pro které bylo určeno. Je přitom obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele. Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K názoru, podle kterého „v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je vskutku oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“ srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5703, CD 8), ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, ze dne 7. října 2008, sp. zn 32 Cdo 2343/2008, či ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009.
Odvolací soud při posuzování věci z uvedených závěrů nevybočil a od citované judikatury se neodchýlil, a lze se proto ztotožnit s jeho závěrem, že žalobkyně jako kupující nevyužila všechny dostupné možnosti potřebné k tomu, aby se přesvědčila, že osoba uzavírající kupní smlouvu je skutečně oprávněna převést vlastnictví k předmětnému vozidlu, a nelze proto ani shledat, že by byla v dobré víře (ve smyslu §446 obch. zák.), že osoba uzavírající kupní smlouvu je vlastníkem předmětného vozidla.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně se nestala vlastníkem sporného automobilu, a proto jí namítaným nesprávným úředním postupem nemohla vzniknout škoda, je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3868, CD 3). K další žalobkyní označené otázce sluší se snad ještě uvést tolik, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, sv. 14). Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi žalobkyní konstruovanou škodnou událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy žalobkyně proti tomuto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování otázky, má-li rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu