ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.4208.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4208/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s. , se sídlem v Praze 4, Závišova 13/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) Česká republika – Český úřad zeměměřický a katastrální , se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, a 3) P. K. , bytem M., o zaplacení 19.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 305/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 55 Co 580/2010-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2010, č. j. 22 C 305/2004-244, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti České republice zaplacení částky 19.000.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve vztahu k žalovanému ad 3) bylo odvolací řízení zastaveno (č. l. 263 spisu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát není v posuzované věci odpovědný za majetkovou škodu, jež měla žalobkyni vzniknout. Ze skutkových zjištění plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně RIO, obchodní dům, a. s., nabyla nemovitosti (obchodní dům ELKO v H. L. s pozemkem st. parc.) na základě kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1995 za cenu 19.000.000,- Kč od obchodní společnosti ZÓNA K s. r. o., která nebyla jejich vlastníkem (z toho důvodu byl dotčený majetek v roce 2002 zařazen do soupisu konkursní podstaty úpadce státního podniku Domácí potřeby Ústí nad Labem „v likvidaci“).
Žalobkyně dovozovala odpovědnost státu pro tvrzeně nesprávný úřední postup spočívající v následujících okolnostech:
a) Dne 14. 4. 1994 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem pod č. j. 27 Cm 121/94-24 předběžné opatření, kterým zakázal obchodní společnosti ZÓNA K s. r. o. (převodce nemovitostí na právní předchůdkyni žalobkyně) disponovat s nemovitým majetkem, avšak předmětné usnesení nedoručil příslušnému katastrálnímu úřadu. Soud prvního stupně se s touto námitkou vypořádal tak, že z žádné právní normy pro soud nevyplývala povinnost doručit usnesení o nařízení předběžného opatření katastrálnímu úřadu.
b) V řízení o vydání věci vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 122/94 soud nepokračoval v řízení, jak měl – neodůvodněná nečinnost soudu měla způsobit, že byl do katastru nemovitostí zapsán někdo, kdo tam zapsán být neměl. První instance zde argumentovala tím, že žalobkyně jednoznačně nevymezila svá tvrzení o nečinnosti soudu, a také nepatřila mezi účastníky daného řízení, aby se jako aktivně legitimovaný subjekt mohla domáhat náhrady škody.
c) Nesprávný postup Katastrálního úřadu v Mostě, který zapsal jako vlastníka nemovitostí ZÓNU K s. r. o. na základě návrhu, který byl podán v rozporu s ustanoveními kupní smlouvy ze dne 1. 11. 1993 (uzavřené mezi touto společností jako kupujícím a státním podnikem Domácí potřeby Ústí nad Labem „v likvidaci“ jako prodávajícím), a dále neprovedl zápis poznámkou, ačkoli se dozvěděl, že byl soudu podán návrh na určení právního vztahu. Soud konstatoval, že vklad vlastnického práva se provádí na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu, a poněvadž toto nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze dovozovat existenci odpovědnostního titulu státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Pokud jde o zápis poznámky, ani v tomto případě první instance nedovodila, že by z právního předpisu vyplývala povinnost katastrálního úřadu učinit zápis poznámky v roce 1993 v návaznosti na doručení kopie žaloby společnosti ZÓNA K s. r. o. na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy, nebo na podkladě v roce 1995 doloženého notářského zápisu o prohlášení likvidátora státního podniku Domácí potřeby Ústí nad Labem „v likvidaci“ o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. 1. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž mu vytkla nesprávnost jeho právního posouzení. Otázku zásadního právního významu spatřovala zejména v tom, „zda zařazením nemovité věci do konkursní podstaty jiné osoby, než je vlastník zapsaný v katastru nemovitostí, není současně deklarováno, že vklad vlastnického práva pro vlastníka byl nesprávný a tím i nezákonný“. Jako další otázku k posouzení dovolacímu soudu položila, „zda lze považovat za škodu částku, kterou vydal poškozený za nabytí věci, pokud se později ukáže, že za tyto prostředky věc ve skutečnosti právně nenabyl“. Závěrem žalobkyně žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a vrátil věc první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaná ad 2) se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcné správné a navrhovala, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 17. 5. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, R 24/2006).
K námitce dovolatelky spočívající v nezákonnosti zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí je nutno uvést, že podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, lze vklad vlastnického práva provést pouze na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu republiky (§3 odst. 1 citovaného předpisu). Protože nedošlo ke zrušení správního aktu pro nezákonnost ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze z tohoto důvodu usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí (tvrzený odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu se tu neuplatní, neboť správní řízení vyústilo v rozhodnutí; viz rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000).
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu se spojuje s nesprávným úředním postupem , kterým je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z rozsudku NS ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). K tomuto tvrzenému právnímu titulu odpovědnosti státu Nejvyšší soud uvádí, že z právní úpravy v rozhodné době nevyplývala povinnost katastrálního úřadu provést zápis poznámky o zahájení řízení o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy nebo o prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy při doložení notářského zápisu . Podle §9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1996, se na základě oznámení soudu nebo jiného státního orgánu zapisovala poznámkou pouze skutečnost zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, vyhlášení konkursu proti vlastníkovi nemovitosti a zahájení vyvlastňovacího řízení (vzhledem k okolnostem nebyl postupem katastrálního úřadu porušen ani §10 zákona č. 265/1992 Sb. v tehdy platném znění). K věci lze také dodat, že z právního řádu nebyla v relevantní době patrná ani povinnost soudu doručovat usnesení o nařízení předběžného opatření katastrálnímu úřadu . Není proto nesprávným úředním postupem podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., pokud v řešeném případě nedošlo k provedení zmíněných opatření.
Ke druhé z dovolatelkou položených právních otázek Nejvyšší soud konstatuje, že materiální škoda žalobkyni vzniknout mohla, nicméně stát za škodu v posuzované věci neodpovídá. Pro vznik odpovědnosti za škodu je nezbytné, aby došlo k naplnění všech odpovědnostních podmínek – v daném případě nebyla prokázána existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Rozhodnutí odvolací instance potvrzující zamítnutí žaloby o přiznání náhrady škody je tedy v souladu s právní úpravou i s ustálenou judikaturou .
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla řízení o dovolání úspěšná a straně žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu