ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.696.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 696/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, proti žalované ALBIXON a. s., IČ 26117274, se sídlem v Praze 5, Zbraslavská 55, zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o zaplacení částky 121.617 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 361/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, č. j. 72 Co 536/2011-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6.873 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2011, č. j. 5 C 361/2008-124, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2011, č. j. 5 C 361/2008-136, ohledně částky 15.542,20 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně ve výroku II. ve výroku o věci samé ohledně částky 106.074,80 Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil je znaleckým posudkem zpracovaným dne 14. 5. 2012 jím ustanoveným znalcem Doc. Ing. Jaromírem Ryskou, CSc. Vyslovil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při stanovení výše vzniklého bezdůvodného obohacení vycházel z částky odpovídající obvyklé ceně za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase, přičemž s ohledem na využití dotčených pozemků k podnikatelským účelům správně nevycházel z regulovaných cen stanovených tehdy platnými cenovými výměry Ministerstva financí, nýbrž svá zjištění čerpal z jím zadaného znaleckého posudku.
Odvolací soud zaujal názor, že otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájemného k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, nýbrž skutkovou. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3035/2006. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pokud odpovídá celková plocha předmětných pozemků hodnotě 1.835 m2 a dosahuje-li výše obvyklého nájemného z obdobných pozemků v daném místě a čase částky 8 Kč/ m2/měsíc, přísluší žalobci za žalované období 7 měsíců a 7 dnů právo požadovat na žalované zaplacení částky 106.074,80 Kč. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil úrok z prodlení podle §517 odst. 2 o. z. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2010, přičemž počátek prodlení žalované byl staven ve shodě s §563 o. z.
Po právní stránce se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně o tom, že pokud právní předchůdce žalované získal v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobce v rozhodném období majetkový prospěch, stíhá žalovanou jako univerzálního právního nástupce, na kterého přešly všechny povinnosti tohoto subjektu, i povinnost žalobci vzniklý majetkový prospěch vydat podle ustanovení §451 odst. 1, 2 o. z. Podle odvolacího soudu v rozhodném období byly všechny označené žalobcovy pozemky zastavěny průmyslovými stavbami, jež v tomtéž období vlastnicky náležely subjektu, jehož je žalovaná universálním právním nástupcem, přičemž uvedený subjekt dotčené pozemky užíval bez toho, aby jej k tomu opravňoval jakýkoliv soukromoprávní titul. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že se právní předchůdce žalované na žalobcův úkor bezdůvodně obohatil. Zde odkazoval odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1405/2005 a sp. zn. 28 Cdo 672/2012, když z těchto rozhodnutí mj. vyplývá, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že správnost stanovení obvyklé výše nájemného není otázkou právní, ale skutkovou. Podle dovolatelky obvyklá výše nájemného je otázkou právní a jako takovou jí mají soudy posuzovat s tím, že pouhé převzetí skutkových závěrů znaleckého posudku nemůže obstát. Dovozovala, že pokud obvyklou cenu definujeme jako cenu, kterou by bylo možné dosáhnout při poskytování stejné nebo obdobné služby v daném místě a čase, pak se soud musí vypořádat s tím, zda k naplnění této definice došlo či nikoli. Namítala, že v dané věci jde o porušení principu práva na spravedlivý proces, pokud se soudy řádně nevypořádaly s dalšími provedenými důkazy vztahujícími se ke stanovení obvyklé výše nájemného. Podle dovolatelky se jedná zejména o nájemní smlouvu ze dne 29. 1. 2009 uzavřenou mezi žalovanou a Českou republikou o nájmu sousedních (v daném místě) obdobných pozemků. Vytýkala odvolacímu soudu, že k tomuto důkazu nepřihlédl, resp. nevysvětlil, proč k němu nepřihlédl. Poukazovala na skutečnost, že znalec Doc. Ing. Jaromír Ryska, CSc. nepředložil žádné přesvědčivé podklady, na jejichž základě odvolací soud dospěl ke svým závěrům. Dovolatelka namítala, že má právo seznámit se s podklady, na základě kterých byla znalcem stanovena výše nároku žalobce. Podle dovolatelky při převzetí závěrů znalce o stanovení ceny obvyklé, musí soud vycházet jen z těch skutečností, které vyšly v řízení najevo a se všemi se řádně vypořádat. V dovolání připomenula, že k vypracování posudku došlo až v průběhu odvolacího řízení, kdy je výrazně omezena její možnost tvrdit nové skutečnosti a navrhovat k nim důkazy. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že se nejedná o případ ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle žalobce znalecký posudek znalce Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jednoznačně prokázal, že jeho závěry odpovídají objektivní realitě.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
O takový případ se zde však nejedná.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry vypracovaného znaleckého posudku, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž vzhledem k §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být přihlédnuto. Jedná o otázku skutkovou, kterou nelze za daných procesních okolností v dovolacím řízení přezkoumávat. Námitka, že se odvolací soud dostatečně nezabýval nájemní smlouvou uzavřenou dne 29. 1. 2009, je rovněž podřaditelná pod §241a odst. 3 o. s. ř. a jako taková nemůže být v dovolacím řízení v režimu přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzována. Dovolatelka též tvrdí existenci vad řízení, avšak žádné konkrétní námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřináší; ty by navíc s ohledem na §237 odst. 3 o. s. ř. nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu.
Na základě shora uvedeného námitku uplatněnou dovolatelkou v dovolání, a to ohledně otázky hodnocení znaleckého posudku, nelze považovat za případnou. V případě znaleckého posudku odvolací soud v odůvodněních svého rozhodnutí náležitě osvětlil důvody, kterými se při posuzování a hodnocení znaleckého posudku řídil v dané věci. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. záleží na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že obdobnou problematikou se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1923/2010. Dále rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3344/2012 zaujal názor, že irelevantní jsou výhrady dovolatelky vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů (konkrétně obsáhlá kritika hodnocení znaleckého posudku), neboť to se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V projednávané věci dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu je za daných okolností otázkou skutkovou a nikoliv právní. Odvolací soud postupoval správně a rovněž správně odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5 380 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.193 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 6.873 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu