ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.938.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 938/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů 1. V. B., Ú. n. L., R. 4, a 2. L. B., Ú. n. L., R. 4, zastoupených JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, 400 00 Ústí nad Labem, Revoluční 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2011, sp. zn. 10 Co 21/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 197/2004, o obnovu řízení (žalujících 1. V. B., Ú. n. L., R. 4, a 2. L. B., Ú. n. L., R. 4, zastoupených JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, 400 00 Ústí nad Labem, Revoluční 8, kteří podali žalobu o obnovu řízení proti a/ Ing. J. P. , B., I. R. 100 /Š./ a b/ J. P., M., Ch. 26 /Š./, zastoupeným JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, 110 00 Praha 1, Bolzanova 1, přičemž jde o obnovu řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 201/92 mezi žalobci Ing. J. P. a Ing. J. P. a žalovanými V. B. a L. B.) , takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě o obnovu řízení žalujících V. B. a L. B., podané u soudu dne 14. června 2004, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2009, č.j. 13 C 197/2004-420. Tímto usnesením byla zamítnuta žaloba V. B. a L. B., domáhajících se, aby byla povolena obnova řízení o žalobě žalobců Ing. J. P. a Ing. J. P. proti žalovaným V. B. a L. B. o uzavření dohody o vydání ideální poloviny nemovitosti v katastrálním území S., jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 201/92. Soud prvního stupně dospěl ve svém uvedeném usnesení ze dne 14. června 2004 k závěru, že žaloba o obnovu řízení tu není důvodná, když žalující V. B. a L. B. nepředložili žádný ze zákonem vyžadovaných důvodů pro povolení obnovy řízení. O obnovu řízení žalujícím V. B. a L. B. bylo uloženo zaplatit Ing. J. P. a Ing. J. P., proti nimž byla žaloba o obnovu řízení podána, částku 11.721,50 Kč na úhradu nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně.
O odvolání o obnovu řízení žalujících V. B. a L. B. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 2009 bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2011, č. j. 10 Co 21/2011-456. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 13 C 197/2004-420, potvrzeno. O obnovu řízení žalujícím V. B. a L. B. bylo uloženo zaplatit Ing. J. P. a Ing. J. P., proti nimž byla žaloba o obnovu řízení podána, částku 11.540 Kč na náhradu nákladů řízení odvolacího, a to do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o obnovu řízení (spolu s řízením, které vydání usnesení předcházelo) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žaloba o obnovu řízení, podaná V. B. a L. B., směřující proti pravomocnému rozhodnutí vydanému v právní věci sp. zn. 7 C 201/92 Okresního soudu v Ústí nad Labem, směřovala konkrétně proti rozhodnutím vydaným Okresním soudem v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. října 1999, č.j. 7 C 201/92-181, potvrzeným Krajským soudem v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. května 2001, sp. zn. 10 Co 621/2000 (dovolání proti těmto rozhodnutím bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1553/2001), jímž bylo žalovaným V. B. a L. B. uloženo, aby uzavřeli se žalobci (jimiž tu byli manželé P., rodiče Ing. J. P. a Ing. J. P.) dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 259 (na pozemku parc. č. 307) a pozemku parc. č. 308/1 v katastrálním území S. (zapsaných na LV pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Ústí nad Labem). Uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů byla odůvodněna tak, že právní předchůdci žalovaných V. B. a L. B. nabyli předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 12. prosince 1974 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (se směrnicí pro prodej rodinných domů z národního majetku občanům č. 10/1966 Sb.), když uvedená nemovitost nebyla před prodejem nabídnuta ke koupi dosavadnímu uživateli B. T., který v uvedené nemovitosti užíval byt a měl o nemovitost zájem; nemovitost však byla prodána jiným zájemcům a nikoli B. T. (jemuž byla nabídnuta jen náhrada za předmětný byt).
Obnovy řízení se domáhající V. B. a L. B. odůvodňovali svou žalobu o obnovu řízení tím, že teprve v květnu 2004 se jim dostal do dispozice spis uložený v archívu města Ústí nad Labem, a to spis úplný, zatímco v původním řízení byl k dispozici pouze spis bývalého Okresního národního výboru v Ústí nad Labem (RP A – 173/71). Soud prvního stupně však vycházel ze zjištění, že tvrzení V. B. a L. B. (že v předmětné nemovitosti byly pouze dva byty a třetí byl před dobou prodeje zrušen a byl vyňat z bytových prostor rozhodnutím příslušného orgánu z důvodu nadměrné vlhkosti a nevyhovujícího stavu) bylo známo již v původním řízení a také pokud šlo o přihlašovací lístky manželů T. k pobytu na adrese v Ú. n. L., R. č. 4, ale také v Ú. n. L., K. č. 500, byly rovněž k dispozici ve spise, jenž měl soud přiloženy v soudním spise; také v žalobě o obnovu řízení navrhovaný výslech svědkyně A. L. bylo možno navrhovat už v původním řízení. Z uvedených okolností soud prvního stupně dovozoval, že tu nešlo o nové důkazy, odůvodňující žalobu o obnovu řízení. Také odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu nejsou doloženy nové důkazy, které bez své viny nemohli V. B. a L. B. v původním řízení použít.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o obnovu řízení potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné; potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení odvolacího podle ustanovení §224 a §142 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 16. září 2011 doručeno advokátce, která v řízení před soudy obou stupňů zastupovala V. B. a L. B., jež žalobu o obnovu řízení podali, a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo podáno u soudu prvního stupně dne 10. listopadu 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 20. června 2011 (sp. zn. 10 Co 21/2011 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 2009 (č. j. 13 C 197/2004-420 Okresního soudu v Ústí nad Labem) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňovali, že žalobu o obnovu řízení uplatnili v zákonné lhůtě a že v žalobě o obnovu řízení uplatnili nové skutečnosti a důkazy, které nemohli bez své viny použít v původním řízení, přičemž jde o nové skutečnosti a důkazy, které mohou pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §228 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé namítali ve svém dovolání, že i když soud prvního stupně „provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, na nesprávném právním posouzení věci“.
Dovolatelé mají za to, že podstata sporu ve věci samé, jenž byl veden pod sp. zn. 7 C 207/72 Okresního soudu v Ústí nad Labem, bylo zjištění toho, zda manželé T. užívali dům čp. 259/4 v R. ulici v Ú. n. L. a zda jim měl být nabídnut dům ke koupi poté, když v roce 1971 původní vlastníci domu byli uznáni vinnými z tehdy trestného činu opuštění republiky a byli odsouzení i k trestu propadnutí majetku. Dovolatelé V. B. a L. B. v dovolání uváděli, že stále v uvedeném řízení tvrdili, že B. T. s rodinou v domě čp. 259 nebydleli, nebylo třeba jim nabízet dům k prodeji a nemovitosti byly prodány zcela v souladu s tehdejšími právními předpisy manželům R., kteří jsou právními předchůdci dovolatelů V. B. a L. B. Dovolatelé zdůrazňovali, že se skutečně nemohli až do května 2004 seznámit „s kompletním realizačním spisem RP A – 173/71, který byl uložen v Archívu města Ústí nad Labem, jenž je odlišný od realizačního spisu, založeného v soudním spise sp. zn. 7 C 201/92 Okresního soudu v Ústí nad Labem“. Dovolatelé zdůrazňovali, že z uvedeného kompletního spisu vyplývá, že v původním řízení „nemohli použít zejména výpověď J. P. staršího, která je tu odlišná od obsahu dopisu tehdejší KS Sboru národní bezpečnosti, který na tuto výpověď v užším spisu odkazoval“. Důležité je podle dovolatelů rovněž, že již „rozhodnutím odboru výstavby Městského národního výboru v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 1968, byl suterénní byt na žádost vlastníků domu čp. 259 P. zrušen a v domě tak zůstaly jen dva byty, z nichž jeden byl v souvislosti s trestním řízením proti Procházkovým zapečetěn a ve druhém bytě bydlel J. P. starší. T. začali obývat byt J. P. staršího až po jeho smrti v sedmdesátých letech, a to bez jakéhokoliv právního důvodu.
Dovolatelé poukazovali na to, že i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že V. B. a L. B. dostali do své dispozice realizační spis RP A – 173/71, uložený v archívu města Ústí nad Labem (stavebním archívu) až v květnu 2004. V původním řízení byl tedy proveden důkaz pouze neúplným spisem bývalého Okresního národního výboru v Ústí nad Labem, který byl veden ohledně realizace majetku P. a z něhož bylo možné zjistit jen to, zda a kolik zájemců bylo o tyto nemovitosti P. Přesto však odvolací soud byl toho názoru, že tu nešlo o důkaz nový.
Dovolatelé dále uváděli, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 20. ledna 2011, že „přihlašovací lístky manželů T. v domě čp. 500 v K. ulici a na adrese v R. u. č. 4 byly k dispozici již v původním realizačním spise, který měl soud k dispozici a že tedy nejsou novými důkazy“; z přihlašovací karty získané dovolateli až před podáním žaloby o obnovu řízení vyplývá, že T. bydleli v K. ulici č. 500 v Ú. n. L. a tato přihlašovací karta byla v živé evidenci až do roku 1977, přičemž ke stěhování T. došlo z adresy K. 136 na adresu K. 500. T. nikdy žádnou smlouvu ani jiný doklad o užívacím právu k bytu v domě č. 4 v R. ulici soudu nepředložili. Tento dům byl nabízen k prodeji až jako prázdný po skončení realizace propadlého majetku P., což vyplývá i ze znaleckého posudku, založeného v uvedeném spise. Dovolatelé ještě dodávali, že T. byl nabídnut náhradní byt proto, že s nimi právní předchůdce žalovaných L. R. poté, co s manželkou koupili rodinný dům čp. 259, uzavřel dne 12. prosince 1974 nájemní smlouvu; nebylo prokázáno, že by se B. T. před tím v uvedeném domě fyzicky zdržoval. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že T. se jako přátelé manželů P. účelově přihlásili k pobytu v domě čp. 259.
Ve vyjádření Ing. J. P. a Ing. J. P., tedy žalobců v soudním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 201/92, k dovolání V. B. a L. B. (kteří podali žalobu o obnovu řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 197/2004 Okresního soudu v Ústí nad Labem) bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Toto dovolání je podáno jen s odůvodněním, že dovolatelé nesouhlasí se zamítavými usneseními soudů obou stupňů, bez specifikace dovolacích důvodů. Dovolatelé v celém řízení o jejich žalobě o obnovu řízení nepředložili nové důkazy, které by nově objevili. Pokud poukazují na údajná nová zjištění o faktickém bydlení rodiny T. v domě čp. 259 v Ú. n. L., nejde o žádné nové okolnosti, které by byly v rozporu se stavem administrativním, jak byl zjištěn v průběhu tohoto řízení; tvrzení dovolatelů o údajném bydlení T. v K. ulici v Ú. n. L. ještě v pozdější době, pak neodpovídá toto tvrzení skutečnosti. Dovolateli zdůrazňovaný realizační spis RP A – 173/71, nepřináší žádné „převratné důkazy“, které by pro ně přivodily příznivější rozhodnutí soudu. V dovolání dovolatelů V. a L. B. jsou jen znovu opakovány již v tomto řízení uplatněné dřívější argumenty, ale nejsou uváděny a předloženy nové důkazy, takže toto dovolání je v tomto uvedeném vyjádření k dovolání označeno jako „vlastně druhé odvolání týchž účastníků řízení“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. června 2011 (sp. zn. 10 Co 21/2011 Krajského soudu v Ústí nad Labem) bylo tu třeba posoudit ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31.12.2012) ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle těchto ustanovení bylo přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (přičemž tu platilo obdobně i ustanovení §237 o. s. ř. ve znění platném do 31.12.2012), když totiž rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Přitom však nelze přehlédnout důsledky plynoucí z ustanovení §237 občanského soudního řádu, které tu platí obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je totiž přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 12. 7. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení §233 odst. 1 a 2, §235 odst. 2 a §235f občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé uváděli, že odvolací soud sice použil na posouzení jejich žaloby na obnovu řízení odpovídající ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu, ale při aplikaci tohoto ustanovení „dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z jmenovitě uvedených dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem (viz tento výklad rozhodnutí uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ve smyslu těchto výkladových závěrů z publikované soudní judikatury bylo třeba posoudit, jak v daném případě odvolací soud aplikoval a vyložil si ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu o přípustnosti žaloby na obnovu řízení.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu žalobou na obnovu řízení mohl účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně (nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a též před odvolacím soudem), pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně (nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a též před odvolacím soudem), pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že možnost použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tedy o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu není důkaz, o němž účastník v původním řízení věděl a jehož provedení nenavrhl např. proto, že tvrzení o skutečnosti, které by jím mohlo být prokázáno, nebylo druhým účastníkem popřeno.
S přihlížením k uvedeným ustanovením právních předpisů a k citovaným právním závěrům z publikované judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) bylo tu třeba posoudit právní závěry uvedené v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu ze dne 20. června 2011 (sp. zn. 10 Co 21/2011 Krajského soudu v Ústí nad Labem), v němž se ohledně zamítnutí žaloby o obnovu řízení zejména uvádělo: odvolací soud nedospěl k závěru, že by skutečnosti a důkazy označené v žalobě na obnovu řízení byly důkazy novými a že by mohly pro žalované přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Tvrzení dovolatelů, že v předmětné nemovitosti byly pouze dva obyvatelné byty a třetí byt byl před inkriminovanou dobou zrušen, bylo známé již v původním řízení a zde bylo i konstatováno, že třetí byt byl vyňat z bytových prostor rozhodnutím příslušného orgánu z důvodu nadměrné vlhkosti a nevyhovujícího stavu. Výslech svědkyně A. L. bylo možno navrhnout v původním řízení; soud prvního stupně uvedenou svědkyni v tomto řízení (o obnovu) vyslechl a dospěl k závěru, že výslech svědkyně tu nemá povahu nového důkazu. Pokud jde o přihlašovací lístky manželů T. v K. u. čp. 500 a o přihlašovací lístek k pobytu na adrese R. u. č. 4 také nejsou novými důkazy a z těchto lístků nebylo možné dospět k závěru, že manželé T. měli jiný byt k dispozici v době, kdy probíhal prodej nemovitostí po P., realizovaný Okresním národním výborem v Ústí nad Labem; soudy obou stupňů se již v původním řízení podrobně zabývaly otázkou, zda se manželé T. zdržovali v inkriminované době na adrese v Ú. n. L., R. č. 4, a zda tedy byli osobami, které měly nárok koupit prodávanou nemovitost přednostně před ostatními případnými zájemci (to vyplývalo z výpovědi svědka Jo. P. staršího, z výslechu svědkyně M. Š., H. T. a dcery manželů T. a pak i z provedeného důkazu konstatováním obsahu části dědického spisu o projednání dědictví po zůstaviteli J. P. starším).
Podle názoru dovolacího soudu při posuzování uvedené interpretace odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 20. června 2012 nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou žalobu na obnovu řízení podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikované ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ vyložil nesprávně (např. v rozporu s uveřejněnou judikaturou soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), anebo, že by usnesení odvolacího soudu ze dne 20. června 2012 vycházelo ze skutkových zjištění, jež by nemělo v podstatné části oporu v dokazování s uvedením něčeho, co v soudním spise vůbec není.
Dovolací soud tedy neshledal podmínky přípustnosti dovolání dovolatelů, takže přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených v tomto dovolacím řízení Ing. J. P. a Ing. J. P. (proti nimž byla žaloba o obnovu řízení podána) k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů řízení, vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelů, jim nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu