ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1267.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1267/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. G. B. , jako správkyně konkursní podstaty úpadce DŘEVOPODNIK – KONER akciová společnost, identifikační číslo osoby 25304356, proti žalovanému F. T. , zastoupenému JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše Bati PSČ 760 01, o zaplacení částky 1.186.138,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 176/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2011, č. j. 14 Cmo 159/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 19 Cm 176/2006-64, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce DŘEVOPODNIK – KONER akciová společnost) domáhala vůči žalovanému (F. T.) toho, aby do konkursní podstaty úpadce vrátil, tedy zaplatil, částku 1.186.138,80 Kč (bod I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 13. března 2000 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce.
2/ Dne 30. dubna 2001 uzavřel JUDr. Z.N., tehdejší správce konkursní podstaty úpadce a v tomto sporu původní druhý žalovaný (dále jen „Z. N.“) jako prodávající se žalovaným (v tomto sporu původně prvním žalovaným) jako kupujícím „smlouvu o prodeji podniku“ podle ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Učinil tak se souhlasem Krajského obchodního soudu v Brně (dále jen „konkursní soud“), uděleným usnesením ze dne 15. listopadu 2000, č. j. K 71/98-293.
3/ Dne 17. prosince 2001 uzavřel žalovaný s Z. N. jako správcem konkursní podstaty úpadce dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek v celkové výši 992.951,80 Kč.
4/ Dne 31. prosince 2001 uzavřeli žalovaný, Z. N. jako správce konkursní podstaty úpadce a společnost mopas, a. s. (dále jen „společnost M“) dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek v celkové výši 193.187,- Kč.
5/ Pohledávky úpadce, které vůči žalovanému použil k započtení Z. N., vyčíslené žalovanému fakturami č. 10304, 10305, 10406, 10407 a 10414, byly splatné již před prodejem podniku.
Na tomto základě dospěl soud k závěru, že obě dohody o vzájemném zápočtu jsou neplatné pro rozpor s ustanovením §14 odst. 1 písm. i/ ZKV. Dohodu o vzájemném zápočtu z 31. prosince 2001 měl soud za neplatnou také pro rozpor s ustanovením §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), s tím, že ten nepřipouští „trojzápočet“. Žalobu nicméně přesto neměl za důvodnou, když s poukazem na ustanovení §476, §477 odst. 1 a §480 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dovodil, že pohledávky úpadce použité k započtení vůči žalovanému přešly prodejem podniku na kupujícího (žalovaného), takže zanikly splynutím.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o prodeji podniku a oběma dohodami o vzájemném zápočtu a vyšel dále i z toho, že:
1/ Podle dohody o vzájemném zápočtu ze dne 17. prosince 2001 pohledávky úpadce, které Z. N. uplatnil k započtení proti pohledávkám žalovaného, byly identifikovány 4 fakturami; šlo o:
- fakturu č. 10304, znějící na částku 464.027,- Kč, s datem splatnosti 30. března 2001,
- fakturu č. 10305, znějící na částku 6.466,- Kč, s datem splatnosti 30. března 2001,
- fakturu č. 10406, znějící na částku 205.313,80 Kč, s datem splatnosti 15. května 2001 a o
- fakturu č. 10407, znějící na částku 350.579,20 Kč, s datem splatnosti 29. dubna 2001, s tím, že z poslední z označených faktur byla uplatněna k započtení pouze částka 317.145,- Kč.
2/ Podle dohody o vzájemném zápočtu ze dne 31. prosince 2001 uplatnil Z. N. k započtení pohledávky úpadce vůči žalovanému podle faktury č. 10407, znějící na částku 33.434,20 Kč, s datem splatnosti 29. dubna 2001 a podle faktury č. 10414, znějící na částku 159.752,80 Kč, s datem splatnosti 13. května 2001.
Odtud odvolací soud uzavřel, že není správný právní názor soudu prvního stupně o zániku pohledávek splynutím prodejem podniku úpadce žalovanému, jelikož „při prodeji podniku v konkursu nejsou předmětem prodeje závazky podnikatele (úpadce) související s podnikem“. Potud poukázal na ustanovení §27a ZKV a na „ustálený výklad“ k tomuto ustanovení podaný např. v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002. Odvolací soud dodal, že zároveň nebylo možno provést započtení pohledávek na majetek patřící do podstaty (§14 odst. 1 písm. i/ ZKV), a to bez ohledu na jejich splatnost před či po uzavření smlouvy o prodeji podniku.
Odvolací soud zdůraznil, že na základě tohoto názoru poučil žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její procesní povinnosti tvrdit, jaké konkrétní pohledávky, jejichž zaplacení se domáhá, má úpadce vůči žalovanému, z jakého konkrétního závazkového vztahu vznikly a v jaké výši, zda a kdy se staly splatnými a zda nadále trvají, a o tom, že je povinna označit důkazy k prokázání těchto tvrzení, s tím, že jinak by neunesla povinnost tvrzení a povinnost důkazní, což by mohlo mít za následek její procesní neúspěch v této věci a že jí poskytl lhůtu k provedení náležitých tvrzení a označení důkazů.
Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně reagovala na poučení písemným podáním, v němž opakovala údaje o pohledávkách žalovaného vůči úpadci a sdělovala, že se domáhá zaplacení (vrácení do konkursní podstaty) částek, které byly z konkursní podstaty zaplaceny formou zápočtů a jež považuje za „protiprávně vydané“.
Proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně ani po poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. netvrdila rozhodné skutečnosti a neoznačila k jejich prokázání důkazy. Nespecifikovala totiž nikterak pohledávky úpadce, jejichž zaplacení se v řízení domáhala a relevantní tvrzení, která by takové pohledávky (jejich právní titul vzniku a výši) jednoznačně individualizovala, nebyla učiněna v žádné fázi tohoto řízení. Pohledávky nelze dostatečně individualizovat z provedených listinných důkazů (z 2 dohod o vzájemném zápočtu), v nichž jsou popsány toliko vymezením faktury. Žalobkyně tak neunesla povinnost tvrzení a povinnost důkazní (v řízení tvrdila pouze skutečnosti týkající se pohledávek žalovaného vůči úpadci, případně pohledávek společnosti M, na jejichž základě se nemohla domáhat peněžního plnění).
Soud prvního stupně tak rozhodl věcně správně, jestliže žalobu zamítl, neboť žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala relevantní rozhodné skutečnosti, což muselo mít procesní odraz v jejím neúspěchu ve věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka tomu, že oba soudy žalobu zamítly, leč každý na základě jiného právního názoru.
Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu správné co do názoru, že pohledávky úpadce vůči žalovanému a vzájemné pohledávky tohoto žalovaného nemohly vůči úpadci zaniknout splynutím v důsledku prodeje podniku. Na druhé straně však dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého nejsou předložené doklady (faktury vystavené žalovaným vůči žalobkyni) dostatečným důkazem prokazujícím jednotlivé pohledávky. V tomto ohledu poukazuje „již“ na shodné tvrzení účastníků, že byly (rozuměj faktury) úpadcem zaplaceny. Žaloby (správně „faktury“) byly zcela jednoznačně vystaveny za činnost související s činností v té době již prodaného podniku (eventuálně byly splatné po prodeji podniku), takže nebyl důvod k vydání žalované částky z konkursní podstaty.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázka předestíraná dovolatelkou (totiž, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě jiného právního názoru, než soud prvního stupně) sama o sobě žádný právní význam nemá, jelikož právo odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i na základě jiného právního názoru, deklaruje jednoznačně ustanovení §219 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení (ve znění, jež od vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změny) platí, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné (srov. v daném kontextu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž možnost odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i při jiném právním názoru pojímá stejně).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu „názor“, podle kterého nejsou faktury vystavené žalovaným vůči žalobkyni dostatečným důkazem prokazujícím jednotlivé pohledávky, pak brojí proti závěru, na němž napadené rozhodnutí (co do důvodu zamítnutí žaloby) zjevně nespočívá (proti závěru právně bezvýznamnému). Odvolací soud totiž založil závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku na tom, že žalobkyně dostatečně neidentifikovala (vyjma údaje o fakturách, výši pohledávek a datech splatnosti) pohledávky úpadce vůči žalovanému.
To ostatně odpovídá tomu, jak žalobkyně od počátku v řízení konstruovala žalobní tvrzení. Ta byla stručně řečeno postavena na tom, že 2 dohody o vzájemném zápočtu jsou neplatné pro rozpor s ustanovením §14 odst. 1 písm. i/ ZKV, takže částka, jež byla předmětem těchto zápočtů, má být vrácena do konkursní podstaty. Započtení pohledávky je ve smyslu §580 obč. zák. způsobem zániku pohledávky (jí odpovídajícího dluhu), nejde však o zánik pohledávky (jí odpovídajícího dluhu) splněním (srov. §559 odst. 1 obč. zák.). Nemohlo-li (jak plyne z napadeného rozhodnutí vycházejícího ze žalobních tvrzení dovolatelky) dojít vzhledem k ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV k platnému zániku vzájemných pohledávek úpadce a žalovaného dohodami o jejich započtení, pak to pouze znamená, že žalovaný má i nadále pohledávky vůči úpadci (neboť započtením nezanikly) a úpadce má i nadále pohledávky vůči žalovanému (neboť započtením nezanikly). Žádné jiné plnění než to, na které má konkursní podstata nárok z titulu neuspokojených pohledávek úpadce vůči žalovanému, při takto konstruovaném žalobním nároku požadovat nelze a dovolací argumentace, podle níž se žádá zpět „z konkursní podstaty vydaná částka“, ani pro účely posouzení přípustnosti dovolání smysl nedává.
Nejvyšší soud tudíž odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu