ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1283.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1283/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně PERSA, a. s. , se sídlem v Praze 10 – Michli, U Plynárny 1002/97, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 16 36 77 40, zastoupené Tomášem Tvaružkou, advokátem, se sídlem v Praze, Antala Staška 1734/56, PSČ 140 00, proti žalovanému V. N. , zastoupenému JUDr. Milanem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze, Malá Štěpánská 1932/3, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 84/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2012, č. j. 12 Cmo 192/2012-160, ve znění usnesení ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 192/2012-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 12 Cmo 192/2012-160, ve znění usnesení ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 192/2012-166, potvrdil rozsudek ze dne 20. října 2011, č. j. 30 Cm 84/2011-113, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. října 2002, č. j. Sm 662/2002-9, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 448.000,- Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 1999 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení čl. I. §28, §48 odst. 1 a §78 zákona č. 191/1950 Sb. – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně námitky, že směnku uhradil. Přitom zdůraznil, že „závěry znaleckého posudku, podle nichž nelze jednoznačně určit, zda je podpis předsedy představenstva žalobkyně na potvrzení ze dne 12. dubna 2011“ (správně „12. dubna 2001“ – dále jen „potvrzení“) „falzem nebo jeho záměrně pozměněným podpisem, jsou doplněny dalšími skutkovými zjištěními, prokazujícími, že se nejedná o pravý podpis předsedy představenstva žalobkyně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „z důvodu, že otázku hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, dovolací soud dosud neřešil“.
Podle dovolatele „znalecký posudek nevyvrátil tvrzení žalovaného o tom, že potvrzení o zaplacení směnečné sumy vystavil a podepsal svědek Ing. J. P. Úvahy o nestandardním způsobu placení dlužné částky nemohou nahradit jednoznačné potvrzení o uhrazení dluhu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně (ne)unesení důkazního břemene co do pravosti podpisu předsedy představenstva žalobkyně na potvrzení dovolatel ve skutečnosti uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Současně brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
O správnosti závěru, podle něhož popírá-li údajný vystavitel pravost soukromé listiny, je břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, nemůže být žádných pochybností (k tomu srov. v soudní praxi např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 a ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006 a v právní teorii např. JUDr. Jiří Spáčil: Hodnocení důkazu soukromou listinou, zejména potvrzením o splnění dluhu, Ad Notam, č. 5, 2000, str. 93-98, prof. JUDr. Josef Macur, DrSc.: Právní a skutkové domněnky při dokazování listinou v civilním soudním řízení, Právní rozhledy č. 2, 2001, str. 60-64, a ze starší literatury Dr. Václav Hora: Učebnice civilního práva procesního, Nákladem spolku československých právníků, Všehrd, Praha 1947, str. 337 a násl.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu