ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1994.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1994/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. M. K. , zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkovy schody 67/2, PSČ 293 01, proti žalovanému Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26715287, zastoupenému JUDr. Matějem Outratou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, o zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 322/2006, o dovolání žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2009, č. j. 8 Cm 322/2006-61, a Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č. j. 9 Cmo 344/2009-87, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2009, č. j. 8 Cm 322/2006-61, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. července 2009, č. j. 8 Cm 322/2006-61, zamítl Městský soud v Praze žalobu o zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu, a to i proti výrokům o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje naplnění dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel výslovně dovoláním napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem,
kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Otázka, v jejímž zodpovězení dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (totiž zda smlouva o obhospodařování může být uzavřena a označena jako komisionářská smlouva a zda vůle smluvních stran směřující k obhospodařování portfolia klienta vyplývá jen z některých ustanovení této komisionářské smlouvy nebo z celého chování obou kontrahentů po uzavření smlouvy), napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní již proto, že na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se společnost PROFIN CB spol. s r. o. (dále jen „společnost“) smlouvou uzavřenou s dovolatelem nezavázala poskytovat dovolateli investiční služby, a tudíž peněžní prostředky poskytnuté podle této smlouvy dovolatelem společnosti nepředstavují zákaznický majetek ve smyslu §81b zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004.
Uvedený závěr přitom odvolací soud jakož i soud prvního stupně opřely nikoliv pouze (jak namítá dovolatel) o označení uzavřené smlouvy či jen o skutečnost, že smlouva obsahuje závazek společnosti vyplácet dovolateli „fixní výnos“ 12 % ročně, ale založily jej na posouzení celého obsahu smlouvy, jakož i na výkladu pojmů investiční služba a zákaznický majetek. Ostatně i dovolatel toliko uvádí, že uzavřená smlouva „investiční službu nevylučuje“, aniž by tvrdil, jaké investiční služby měly být podle smlouvy poskytovány.
Námitkou, jíž odvolacímu soudu vyčítá, že jeho závěry „nejsou podloženy provedeným dokazováním“, dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá a k jehož prověření tudíž dovolání připustit nelze (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 3 o. s. ř.).
Připustit dovolání pak nelze ani k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že tato námitka nezahrnuje jakoukoliv právní otázku,
natož pak právní otázku zásadního významu, a dovolatel jejím prostřednictvím (nepřípustně) uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.163 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 12.463,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu