ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2046.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2046/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) Mgr. M. V., b) D. N. , c) J. N. , a d) K. K. , všech zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu Vyšehrad, zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170 00, 2) J. K. , 3) V. K. , 4) I. B. , 5) P. K. , 6) V. K. , 7) Ing. M. K. , 8) T. K. , 9) J. K. , 10) M. K. , 11) B. Z. , a 12) E. Z. , o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 13 Co 180/2010-272, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 13 Co 180/2010-272, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. srpna 2009, č. j. 14 C 179/2002-210 určil, že vlastníky budovy a pozemků o výměře 374 m2 a o výměře 168 m2, v katastrálním území N., obci P. (dále jen „sporná budova“ a „sporné pozemky“), jsou dále ve výroku I. uvedení „vlastníci v níže uvedených spoluvlastnických podílech jednotek na společných částech domu a pozemcích“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání prvního žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnictví zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Ve sporné budově byly prohlášením vlastníka (jímž byl tehdy první žalovaný) ze dne 24. února 1997 vymezeny jednotky.
2) Některé z takto vymezených jednotek byly převedeny na členy prvního žalovaného, mezi jinými i na žalobce. Vlastníkem ostatních jednotek zůstal první žalovaný.
3) Změnou prohlášení ze dne 10. května 2000 byly ve sporné budově nově vymezeny další dvě jednotky (v části společných prostor). V důsledku toho byly změněny i podíly na společných částech budovy a sporných pozemcích, spojené s dosavadními jednotkami. Změna prohlášení byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 30. listopadu 2000. Jako vlastník nově vytvořených jednotek byl zapsán první žalovaný, který je následně převedl na třetí osoby (žalované číslo 5, 6, 8 a 9).
4) Žalobci považují změnu prohlášení ze dne 10. května 2000 za neplatnou a mají za to, že vlastníky sporné budovy a sporných pozemků jsou stále osoby, jež byly vlastníky jednotek vymezených v budově před touto změnou. V petitu žaloby mimo jiné označili jako vlastníka jednotky sedmého žalovaného, ačkoliv jejím vlastníkem byl první žalovaný.
5) Podáním ze dne 6. února 2010 žalobci požádali o opravu výroku rozsudku soudu prvního stupně, majíce za to, že uvedení sedmého žalovaného jako vlastníka jednotky je písařskou chybou, jíž lze odstranit postupem podle §163 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého je změna prohlášení vlastníka, učiněná dne 10. května 2000, neplatným právním úkonem, a vlastnictví k nově vymezeným jednotkám nemohlo vzniknout, protože nebyla uzavřena a do katastru nemovitostí vložena smlouva o výstavbě.
Žalobci se ovšem domáhali (mimo jiné) určení, že jednotka je ve vlastnictví sedmého žalovaného, přestože z provedených důkazů plyne, že sedmý žalovaný byl pouze jejím nájemcem a vlastníkem této jednotky byl první žalovaný. Podání žalobců ze dne 6. února 2010 pak odvolací soud hodnotil jako změnu žaloby, jíž jsou v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. uplatněny nové skutkové okolnosti; žalobci se tak domáhají na základě jiných skutkových tvrzení jiného určení. K takto nově uplatněné skutečnosti odvolací soud nepřihlížel a změnu žaloby nepřipustil.
Jelikož výrok rozsudku soudu prvního stupně neodráží právní vztahy existující před změnou prohlášení vlastníků, a žalobci nemohou být se svým požadavkem úspěšní a nemají na něm ani naléhavý právní zájem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ohlašujíce naplnění dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé považují za nesprávný postup odvolacího soudu, jenž žalobu zamítl pouze pro chybné označení vlastníka jednotky, přestože v textu žaloby odkazovali na výpis z katastru nemovitostí (kde jsou vlastníci jednotek a jejich podíly uvedeny správně) a přesto, že jinak s názorem žalobců na neplatnost změny prohlášení vlastníka souhlasil.
Podle názoru dovolatelů měl soud prvního stupně, popř. odvolací soud postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř. a pokusit se odstranit „rozpor mezi zněním petitu a přiloženým důkazem – výpisem z katastru nemovitostí“. Žalobci od počátku tvrdili, že změna prohlášení vlastníka je neplatná a požadovali určení, že právní vztahy v domě odpovídají stavu před zápisem neplatné změny do katastru nemovitostí; v této souvislosti pak odkazovali na přiložený výpis z katastru nemovitostí. Oprava jména vlastníka jednotky č. 579/13 tak nebyla změnou žaloby, jak dovodil odvolací soud.
Sedmý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za správné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné.
Jak plyne z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat – kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, které je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti, anebo je-li nesrozumitelná či neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo doplněna. K její opravě nebo doplnění určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud ji usnesením odmítne. O tomto následku musí být žalobce poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci se dovolatelé domáhají určení vlastnictví k jednotkám ve sporné budově a spoluvlastnictví ke společným částem sporné budovy a sporných pozemkům, vycházejíce z toho, že změna prohlášení vlastníka, učiněná dne 10. května 2000, a následné převody změnou vytvořených jednotek jsou neplatné. Od počátku přitom výslovně uvádějí, že „za těchto okolností je třeba považovat vlastníky domu a pozemků s tímto spojených a všech jednotek v domě nadále za spoluvlastníky společných částí domu, a to v podílu, který odpovídá poměru podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě před změnou prohlášení vlastníka“.
Dovolatelé tudíž (jinak řečeno) tvrdí, že vlastnická práva k jednotkám a s nimi spojené spoluvlastnické podíly na společných částech sporné budovy a pozemků nebyly změnou prohlášení vlastníka a následnými převody jednotek, jež měly být změnou prohlášení nově vytvořeny, dotčeny. V rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi však v petitu žaloby (srov. č. l. 200 a 201 spisu) navrhovali mimo jiné i určení, že vlastníkem jednotky je sedmý žalovaný, ačkoliv před změnou prohlášení byl jejím vlastníkem první žalovaný.
Žaloba je proto zatížena vadou, spočívající v rozporu mezi vylíčením rozhodujících skutečností a petitem žaloby, jež měla být odstraněna výzvou podle §43 odst. 1 o. s. ř. Poté, kdy dovolatelé vadu žaloby sami odstranili (podáními ze dne 6. února 2010, č. l. 221 až 223, a ze dne 8. listopadu 2010, č. l. 243 až 247), již však není postup podle §43 odst. 1 o. s. ř. na místě.
Považoval-li odvolací soud výše označená podání dovolatelů za nové tvrzení, uplatněné v rozporu s ustanovením §205 o. s. ř., a za změnu žaloby, a nikoliv za odstranění vady žaloby, v důsledku čehož „změnu žaloby“ nepřipustil (č. l. 269) a žalobu „v původním znění“ zamítl, postupoval v rozporu s ustanoveními 43 odst. 1 a §79 odst. 1 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu