ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2102.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2102/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Fidea s. r. o. - v likvidaci , se sídlem ve Hlučíně, Horní 383/2, PSČ 748 01, identifikační číslo osoby 26 89 91 67, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 875/275, PSČ 709 00, proti žalované KOFING, a. s. , se sídlem v Paskově, Kirilovova 628, PSČ 739 21, identifikační číslo osoby 25 82 63 36, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 83/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2011, č. j. 4 Cmo 473/2007-312, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.538,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 4 Cmo 473/2007-312, změnil rozsudek ze dne 24. března 2006, č. j. 23 Cm 83/2004-128, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. května 2004, č. j. 23 Sm 215/2004-10, kterým (původně) uložil žalované, Ing. P. K. a Ing. J. F., aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni Ing. M. H., správkyni konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. „v likvidaci“ částku 1,944.479,17 Kč s 6% úrokem z částky 4,328.415,17 Kč od 9. června 2003 do 30. července 2003, z částky 3,828.415,17 Kč od 31. července 2003 do 5. srpna 2003, z částky 2,328.415,17 Kč od 6. srpna 2003 do 28. srpna 2003 a z částky 1,944.479,17 Kč od 29. srpna 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.481,59 Kč a dále České republice na soudním poplatku 78.040,- Kč, tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalované KOFING, a. s. zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písmeno b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především setrvává na právním názoru ohledně neurčitosti námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu − založeném na argumentaci obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 (jde rozsudek uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 90/2006“) – majíc za to, že tuto nelze v poměrech projednávané věci aplikovat.
V této souvislosti zdůrazňuje, že „věřitelem nesplatné pohledávky byla banka (rozuměj Union banka, a. s. – dále jen „banka“), tedy subjekt, do jehož podnikatelské činnosti spadá mimo jiné poskytování úvěrů právnickým a fyzickým osobám, přičemž neodmyslitelnou součástí této činnosti je mimo jiné úrok z dlužné částky, kterou se dlužník z úvěru bance zaváže vrátit. Výnos banky ze smluvních úroků za poskytnutí finančních prostředků představuje významnou část příjmů banky a patří mezi očekávaný hospodářský zisk banky. Nelze tedy akceptovat názor, že jednostranným započtením pohledávky splatné proti pohledávce nesplatné za situace, kdy věřitelem nesplatné pohledávky byla banka, se její ekonomické postavení nezhorší, ale naopak − banka tímto přišla o předpokládaný hospodářský zisk“.
Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že v době jednostranného zápočtu původní věřitelka (Union banka, a. s.) nebyla schopna plnit své peněžité závazky a v důsledku započtení „došlo k nepřípustnému zvýhodnění jedné skupiny věřitelů na jedné straně, resp. tohoto konkrétního věřitele, a tím k poškození ostatních věřitelů banky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení − usnesením ze dne 8. ledna 2013, č. j. KSOS 36 INS 24848/2012-A-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 8. ledna 2013, prohlásil Krajský soud v Ostravě jako insolvenční soud konkurs na majetek dlužnice Fidea s. r. o. - v likvidaci – Nejvyšší soud uvědomil účastníky řízení a insolvenčního správce dlužnice (Ing. L. P.) o důsledcích tohoto rozhodnutí [§263, §264 a §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] a současně insolvenčního správce dlužnice vyzval, aby v určené lhůtě podal návrh na pokračování v řízení, popř. sdělil, že takový návrh podávat nebude (viz usnesení ze dne 16. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2102/2011). Za stavu, kdy insolvenční správce dlužnice na výzvu nereagoval a žalobkyně (k následné výzvě Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2102/2011) podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 22. srpna 2013 navrhla, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračoval s tím, že dlužnice (žalobkyně) zůstala účastníkem řízení.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které byly dovolání zpochybněny, plně odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu − k tomu srov. např. R 90/2006 (od jehož závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci), důvody rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005.
Jako zjevně nedůvodnou přitom Nejvyšší soud hodnotí i výhradu dovolatelky o zvýhodnění věřitelů (rozuměj o zvýhodnění věřitelů banky, majících za bankou pohledávky, které mohli před prohlášením konkursu na majetek banky použít k započtení) a dále odůvodněné tvrzením o zhoršení ekonomického postavení banky, která „předčasným splacením úvěru přišla o předpokládaný hospodářský zisk“. Je totiž nepochybné, že ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není započtení na majetek patřící do konkursní podstaty přípustné (až) prohlášením konkursu (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 120) a že důsledkem „předčasného“ zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru na základě jednostranného započtení úvěrového dlužníka by případně mohl být (jen) vznik (nové, směnkou nezajištěné) pohledávky za úvěrovým dlužníkem; na platnost jednostranného úkonu směřujícího k započtení však eventuální (následný) vznik takové pohledávky nemohl mít žádný vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 21. června 2011 - §11 odst. 1 písmeno k) advokátního tarifu], přičemž tarifní hodnota mimosmluvní odměny určená podle ustanovení §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 2,912.153,56 Kč [1,944.479,17 Kč (směnečná suma), 961.192,80 Kč (kapitalizovaný 6 % úrok z částek a za období specifikovaná ve směnečném platebním rozkazu /a ve výroku rozsudku odvolacího soudu/ a v případě posledně uvedené částky do data podání vyjádření k dovolání − 21. června 2011) a 6.481,59 Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny pak činí 19.980,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalované přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 24.538,80 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu