ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2181.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2181/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, PSČ 400 01, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 123/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2011, č. j. 9 Cmo 97/2011-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 33 Cm 123/2010-30, v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3. srpna 2010, č. j. 33 Cm 123/2010-8, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz 102.000,- Kč se 6 % úrokem od 16. července 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 340,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – cituje ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odkazuje na skutková zjištění učiněná z provedených důkazů − uzavřel, že žalovaný vystavil dne 15. března 2007 vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit žalobci dne 15. července 2007 směnečný peníz v částce 102.000,- Kč. Následně se zabýval kauzálními námitkami žalovaného, a to „zejména námitkou, že směnka již měla být zničena, neboť pominuly důvody pro její uplatnění“. Důvodem pro vystavení směnky – pokračoval soud prvního stupně – bylo zajištění vrácení poskytnuté půjčky 100.000,- Kč na nákup vozidla. „Účastníci byli rovněž zajedno v tom, že žalovaný pro žalobce provedl vystěhování nájemníků z jeho domu, který následně žalobce hodlal pomocí realitní kanceláře prodat. Jádro sporu tedy tkví v tom, zda za pomoc při prodeji domu vznikl žalovanému nárok na provizi a pokud ano, tak v jaké výši, přičemž dle tvrzení žalobce činila provize 50.000,- Kč, jež byla žalovanému zaplacena a tím byli plně vyrovnáni“. Za rozhodující soud prvního stupně považoval „výpověď svědka Ing. V., který potvrdil, že žalovaný požádal žalobce o zničení předmětné směnky a potvrdil i, jaká byla reakce žalobce (tj., že směnka byla ponechána ve voze zabaveném žalobci leasingovou společností)“. Soud „nabyl přesvědčení, že žalobce si byl vědom toho, že důvod pro uplatnění předmětné směnky zanikl, ať bylo tímto důvodem cokoliv; jak jinak si vysvětlit chování žalobce ve chvíli, kdy byl požádán o vrácení směnky?“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. září 2011, č. j. 9 Cmo 97/2011-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Vycházeje ze zásady koncentrace řízení (§175 odstavec 4 o. s. ř.) a ze zásady neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud akcentoval, že žalovaný vznesl jedinou námitku, a to námitku zániku kauzy směnky. Ve včas podaných námitkách uvedl, že „obdržel od žalobce částku 100.000,- Kč jako odměnu za budoucí realizaci úkonů, a to za vystěhování nájemníků z domu a za pomoc při prodeji domu. Směnka zajišťovala vrácení odměny pro případ, že by žalovaný tuto sjednanou činnost pro žalovaného neuskutečnil. Tyto úkony žalovaný provedl, není již proto dán důvod pro zaplacení směnky“.
Argumentuje závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, podle nichž důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, odvolací soud dále zdůraznil, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdil kauzu směnky − zajištění vrácení odměny 100.000,- Kč, neprovedl-li by pro žalobce dohodnuté úkony (vystěhování nájemníků z domu a pomoc při prodeji domu). Shodnými tvrzeními účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.) však soud prvního stupně správně zjistil, že důvod vystavení směnky byl jiný, a to zajištění vrácení půjčky poskytnuté žalovanému ve výši 100.000,- Kč na nákup vozidla. Tím bylo vyvráceno námitkové tvrzení žalovaného o kauze směnky, tj. o obsahu směnečné dohody uzavřené mezi účastníky a tato námitka je nedůvodná. Výslechy svědků, provedené soudem prvního stupně, tak byly nadbytečné, neboť „se měly týkat žalovaným tvrzené kauzy směnky, jež ale byla vyvrácena, neboť bylo prokázáno, že směnka zajišťovala vrácení poskytnuté půjčky“.
Jelikož byl prokázán jiný, než v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaným tvrzený důvod vystavení směnky, shledal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel připouští, že při jednání soudu prvního stupně uvedl, že směnka byla vystavena proto, že žalovaný potřeboval peníze na nákup vozidla, na což mu žalobce poskytl půjčku, nicméně „tímto mínil, že půjčka je v podstatě provize pouze vyplacená dopředu a pro případ, že by se žalovanému nepodařilo splnit svůj závazek k vystěhování nájemníka, mohl by žalobce vymáhat tuto zálohu na provizi právě prostřednictvím směnky. Nenamítá tedy prominutí dluhu ze směnky, jak podle názoru žalovaného nesprávně dovozuje odvolací soud, ale námitku zániku kauzy, které je namítána jak v námitkách proti směnečnému rozkazu, tak dále, pouze jinými slovy opakována při jednání soudu. Je navíc zřejmé, že žalovaný nemá právnické vzdělání a tedy pokud mluví o půjčce, nemůže být kategoricky vyloučeno, že se nejedná o zálohu na provizi. V případě takovéhoto terminologického rozporu měl prvého stupně tento zřejmý rozpor mezi písemným tvrzením v námitkách a ve výpovědi žalovaného vyjasnit, hlavně s ohledem na to, že žalovaný nebyl při jednání zastoupen“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písmeno a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že – jak správně zdůraznil odvolací soud − již v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2383/98, k němuž se přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formoval a odůvodnil závěr, podle něhož důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné, přičemž za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatnit takovou obranou, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, v situaci, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že směnka zajišťovala úhradu pohledávky z titulu poskytnuté půjčky ve výši 100.000,- Kč na nákup vozidla, shledává Nejvyšší soud správným závěr odvolacího soudu, podle něhož tvrzení ohledně případné existence pohledávky žalovaného vůči žalobci z titulu odměny za budoucí realizaci úkonů – vystěhování nájemníků z domu a pomoc při prodeji domu – je ve vztahu k prokázané kauze směnky bez právního významu. Jinými slovy, byl-li prokázán jiný důvod vystavení směnky, než který tvrdil žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nelze než tyto námitky zásadně vyhodnotit jako nedůvodné, na kterémžto závěru nemůže nic změnit ani argumentace dovolatele o nedostatku jeho právnického vzdělání.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu