ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.228.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 228/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. J. M., narozeného …, bytem …, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, PSČ 750 02, proti žalovanému J. T., bytem …, jako správci konkursní podstaty úpadkyně W color s. r. o., identifikační číslo osoby 62 30 47 12, zastoupenému Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Gajdošova 7, PSČ 615 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, za účasti A. T. , bytem …, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 34/2010 148, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 34/2010-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 34/2010-148, změnil rozsudek ze dne 26. dubna 2010, č. j. 14 Cm 1/2008-96, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, tak, že žalobu zamítl.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 17. března 2009, č. j. 14 Cm 1/2008-42, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2009, č. j. 10 Cmo 22/2009-68, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – cituje ustanovení §48 odst. 1 a §588 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku a ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, podle něhož žalobce v řízení neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Přitom zdůraznil, že z provedených důkazů – výslechu vedlejšího účastníka A. T., výslechu svědka L. M. (jednatele úpadkyně) a prohlášení o převzetí doplatku kupní ceny ze dne 16. prosince 2005 − nelze dovodit úhradu doplatku kupní ceny ve výši 390.000,- Kč; potud provedené důkazy hodnotil od soudu prvního stupně odchylně, když zejména výpověď svědka – na rozdíl od výpovědi vedlejšího účastníka – nepovažoval za nevěrohodnou.
Vycházeje ze shora uvedeného skutkového závěru, odvolací soud uzavřel, že žalovaný pro nezaplacení kupní ceny „důvodně v souladu s ujednáním v kupní smlouvě odstoupil od kupní smlouvy, v důsledku čehož vlastnické právo svědčí úpadkyni a nikoli žalobci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel se neztotožňuje s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud a v této souvislosti zdůrazňuje, že kupní smlouva byla uzavřena 26. března 2004, „zbylá část“ kupní ceny byla doplacena vedlejším účastníkem 16. prosince 2005, vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce ke sporným nemovitostem byl proveden s účinností k 11. lednu 2006 a žalovaný od smlouvy odstoupil 10. října 2007. Nesouhlasí „s postupem“ odvolacího soudu, který hodnotil relevanci výpovědi svědka a vedlejšího účastníka jen podle postavení těchto osob v řízení. Podle dovolatele je výpověď svědka L. M. kusá, v různých částech si protiřečí a je v rozporu s ostatním skutkovým dějem. Akcentuje, že svědek M. poté, kdy jako jednatel úpadkyně obdržel doplatek kupní ceny, podal návrh na zápis vlastnického práva na katastr nemovitostí; nebyla-li by kupní cena doplacena, „zcela jistě by od kupní smlouvy odstoupil a rovněž zcela jistě by návrh na vklad vlastnického práva nepodával“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, akcentuje, že důvody dovolání směřují nikoli do špatně zjištěného skutkového stavu, ale pouze do samotného hodnocení důkazů, které nelze napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud skutkový závěr, podle něhož žalobce neprokázal, že doplatek kupní ceny ve výši 390.000,- Kč žalobce jednateli úpadkyně předal, založil pouze na rozporných důkazech – výpovědi A. T. (vedlejšího účastníka) a L. M. (jednatele úpadkyně), aniž by v této souvislosti odvolací soud jakkoli hodnotil listinný důkaz − prohlášení o převzetí doplatku kupní ceny. Již z toho důvodu je shora zmíněný skutkový závěr přinejmenším předčasný.
Řízení před odvolacím soudem je navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k jejíž existenci Nejvyšší soud přihlíží s úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud (i soud prvního stupně) vyslýchal jednatele úpadkyně L. M. jako svědka, ačkoli jde o osobu, která vykonávala funkci statutárního orgánu úpadkyně a vypovídala o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy jmenovaný funkci statutárního orgánu vykonával. Jmenovaný tak měl být vyslýchán jako účastník řízení (§131 o. s. ř.) a nikoli jako svědek (§126 o. s. ř.); srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že účastníkem řízení ve sporu vyvolaném konkursem (účastníkem řízení o žalobě o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) je správce konkursní podstaty úpadkyně (a nikoli úpadkyně) na shora uvedeném závěru ničeho nemění.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněném pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v dalších rozhodnutích vypočtených např. v důvodech rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2638/2011.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu