ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2380.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2380/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky GRACE LMC, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Miškovicích, Bendlova 160/25, PSČ 196 00, identifikační číslo osoby 27382435, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Švédská 1010/15, PSČ 150 00, za účasti 1/ CiMS, a. s. , se sídlem v Plzni, Plánská 5, PSČ 306 00, identifikační číslo osoby 62623273, a 2 / R–LES, a. s. , se sídlem v Kaznějově, K Cementárně 536, PSČ 331 51, identifikační číslo osoby 45351953, zastoupených JUDr. Zoltánem Pálinkásem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1, PSČ 110 00, o přezkoumání výše protiplnění, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 126/2005, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 14 Cmo 518/2009-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnostem CiMS, a. s. a R-LES, a. s. k ruce společné a nedílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.261,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce společností.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2009, č. j. 49 Cm 126/2005-123, kterým tento soud zamítl „žalobu“ o přezkoumání výše protiplnění dle §183k zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první část výroku); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá část výroku).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Valná hromada společnosti R-LES, a. s., dříve Lesní společnost Plasy, a. s. (dále jen „společnost“) rozhodla dne 23. srpna 2005 o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře a stanovila protiplnění ve výši 550,- Kč za 1 kus kmenové listinné akcie na jméno o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč.
2/ Navrhovatelka se domáhala „žalobou“ jednak určení, že určená výše protiplnění není přiměřená, když přiměřené protiplnění na jednu akcii činí 2.230,- Kč, jednak - po společnosti CiMS, a. s. (dále jen „hlavní akcionářka“) - zaplacení částky 1.680,- Kč.
3/ Navrhovatelka se stala akcionářkou společnosti nabytím jedné akcie rubopisované na ni dne 3. října 2005.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že první žalobní požadavek navrhovatelky na určení nepřiměřenosti výše protiplnění je nedůvodný pro nedostatek naléhavého právního zájmu dle §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když druhým požadavkem - na zaplacení částky 1.680,- Kč - navrhovatelka rozdíl požaduje doplatit.
Oba uplatněné nároky jsou navíc neopodstatněné, neboť na případ navrhovatelky úprava práva dle §183k odst. 1 a 3 obch. zák. na přezkoumání přiměřenosti a doplatek protiplnění za akcii nedopadá. Není akcionářem ze společnosti „vytěsněným“ (jimž úprava poskytuje ochranu), ale naopak akcionářem (s jedinou akcií), který se do společnosti účelově „vtěsnal“ dne 3. října 2005 (až poté, co dne 20. září 2005 byl v obchodním rejstříku zapsán „předmětný squeeze – out“, o němž rozhodla valná hromada dne 23. srpna 2005), aby mohl podat „žalobu“ v souzené věci.
Nad rámec toho odvolací soud konstatoval, že ani při výkladu přiznávajícím navrhovatelce aktivní legitimaci podle §183k odst. 1 a 3 obch. zák. „žaloba“ neobstojí. Představuje totiž výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž dle §1 odst. 2 obch. zák. a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, soudní ochranu přiznat nelze. Navrhovatelka zneužila institut obchodního zákoníku, jenž jí, přinejmenším co do svého účelu, určen nebyl.
Proti „všem výrokům“ rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., co do jeho důvodu pak odkázala na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Uvádí, že při uplatnění práva na určení výše přiměřeného protiplnění nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť jde o určení právní skutečnosti, nikoliv o určení, zda tu právní vztah či právo je, či není. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 (jde o usnesení ze dne 16. prosince 2009, posléze uveřejněné pod číslem 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; které je veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu /dále jen „R 104/2010“/), z něhož dovozuje, že se lze návrhem dle §183k odst. 1 obch. zák. domáhat zaplacení protiplnění a zároveň určení přiměřené výše protiplnění.
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jako akcionářka, která nebyla z akciové společnosti „vytěsněna“, nemá právo na příslušnou ochranu. Uvádí, že z dikce §183k odst. 1 obch. zák. nelze dovodit omezení aktivní věcné legitimace k podání návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění jen na vlastníky účastnických cenných papírů, kteří je vlastnili do okamžiku zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle §183l obch. zák. do obchodního rejstříku. Vyjadřuje přesvědčení, že ačkoli po rozhodnutí valné hromady nabyla jen jednu akcii, je jako její vlastník oprávněna k podání návrhu dle §183k odst. 1 obch. zák., neboť i ji je nutno považovat za „vytěsněného“ akcionáře.
Závěrem vyjadřuje nesouhlas s posouzením jejího návrhu jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Společnost a hlavní akcionářka podaly k dovolání vyjádření, v němž namítají, že dovolání je objektivně nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť žaloba na určení není přípustná a v řízení uplatněné peněžité plnění nepřevyšuje částku 100.000,- Kč. Podporují závěry odvolacího soudu o neexistenci práva navrhovatelky požadovat ochranu jako „vytěsněná“ akcionářka a o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a poukazují na vady převodu akcie společnosti na navrhovatelku, jež podle jejich názoru (a v souladu se závěrem soudu prvního stupně) mají za následek, že se navrhovatelka nestala akcionářkou společnosti.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 1.680,- Kč, není dovolání objektivně přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je však výslovně vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v obchodních věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Spor o přezkoumání výše protiplnění podle §183k obch. zák. je přitom obchodní věcí podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.
Jelikož bylo dovoláním dotčenou částí výroku rozhodováno o zaplacení částky 1.680,- Kč s příslušenstvím, dovolání s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné není.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve výše uvedeném rozsahu nelze opřít ani o žádné jiné ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení nepřiměřenosti výše protiplnění, které by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 o. s. ř. jako bezpředmětné.
Učinil tak proto, že určení výše protiplnění podle §183k odst. 1 obch. zák. představuje (toliko) předběžnou otázku, jejíž řešení je potřebné pro rozhodnutí o přiznání výše protiplnění. Je-li podán návrh na zaplacení částky odpovídající přiměřenému protiplnění, je takové rozhodnutí - vzhledem k tomu, že o této předběžné otázce může soud rozhodnout v rámci řízení o přiznání protiplnění - v zásadě nadbytečné (k tomu srov. důvody R 104/2010).
Obecně totiž pravomocně zamítnutá žaloba o splnění povinnosti (§80 písm. b/ o. s. ř.) vytváří mezi týmiž účastníky překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.) pro řízení o žalobě určovací (§80 písm. c/ o. s. ř.), jejímž předmětem má být určení práva, o jehož splnění jde v žalobě o splnění povinnosti (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pravomocně zamítnutá žaloba o splnění povinnosti zaplatit přiměřené protiplnění ve smyslu §183k obch. zák. vytváří mezi účastníky takového řízení překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.) pro řízení o určení výše onoho přiměřeného protiplnění.
Opravný prostředek (dovolání) se tak - v části, kterou se dovolatelka domáhala přezkumu rozhodnutí o předběžné otázce (určení výše protiplnění) - stal bezpředmětným v důsledku nemožnosti přezkumu rozhodnutí o věci samé ve zbývajícím rozsahu (přiznání protiplnění), a je tak namístě jej odmítnout (k postupu soudu při bezpředmětnosti opravného prostředku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V situaci, kdy z výše vyložených důvodů nelze otevřít dovolací přezkum ohledně požadavku na zaplacení přiměřeného protiplnění, by věcný dovolací přezkum výroku o určení výše protiplnění mohl vést jen k zastavení řízení o této části nároku pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, což ozřejmuje bezpředmětnost dovolání v dotčené části.
Skutečnost, že podle ustanovení §183k odst. 3 obch. zák. je soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, na výše uvedeném ničeho nemění; přípustnost dovolání totiž dovolací soud posuzuje pouze ve vztahu k dovolateli.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a společnosti a hlavní akcionářce vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení §7 písm. g/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §19a vyhlášky činí sazba odměny 9.750,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 4.875,- Kč, jelikož společný zástupce společnosti a hlavní akcionářky učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.086,75 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti a hlavní akcionářce k tíži dovolatelky celkem 6.261,75 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu