ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2433.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2433/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně K. K. , , zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, PSČ 350 02, proti žalovanému R. Š. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, PSČ 350 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 53/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2011, č. j. 9 Cmo 371/2010-336, ve znění usnesení ze dne 10. března 2011, č. j. 9 Cmo 371/2010-342, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 53 Sm 182/2003-23, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 900.000,- Kč se 6% úrokem od 17. září 2003 do zaplacení, náhradu nákladů řízení v částkách 7.244,- Kč a 45.150,- Kč a dále uložil žalovanému zaplatit „na účet Krajského soudu v Plzni“ na soudním poplatku částku 36.000,- Kč.
K námitkám žalovaného proti shora uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 45 Cm 53/2004-264:
a) Směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti co do částky 520.803,- Kč s 6% úrokem „z prodlení“ od 17. září 2003 do zaplacení a „pro náhradu nákladů ve výši 7.244,- Kč“.
b) Co do částky 379.197,- Kč s 6% úrokem od 17. září 2003 do zaplacení a náhrady nákladů řízení ve výši 37.926,- Kč směnečný platební rozkaz zrušil.
c) Směnečný platební rozkaz zrušil ohledně povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek, a to co do částky 15.160,- Kč, s tím, že co do částky 20.840,- Kč směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
d) Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 850,- Kč.
e) Žalovanému uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 6.125,40 Kč.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně – mimo jiné – k závěru, podle něhož „co do částky 379.197,- Kč nárok žalobkyně v důsledku započtení zanikl (žalovaný dle tvrzení obsažených ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu měl vzájemné pohledávky započíst jednostranným úkonem ze dne 8. ledna 2003).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. března 2011, č. j. 9 Cmo 371/2010-336, ve znění usnesení ze dne 10. března 2011, č. j. 9 Cmo 371/2010-342, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byl směnečný platební rozkaz zrušen a v souvisejících výrocích o nákladech řízení změnil tak, že:
1) Směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze 379.197,- Kč s 6% úrokem od 17. září 2003 do zaplacení, náhrady nákladů řízení 37.906,- Kč a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek 15.160,- Kč ponechal v platnosti.
2) Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64.138,80 Kč.
3) Žalovanému uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 12.199,90 Kč a na soudním poplatku za odvolání 15.170,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §39 a §581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že jednostranný právní úkon žalovaného ze dne 8. ledna 2003, jímž žalovaný započetl své pohledávky proti pohledávce žalobkyně, je absolutně nepatný, jelikož žalovaným tvrzená pohledávka uplatněná k započtení nebyla splatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele „tato procesní vada, kterou je zatíženo rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá v jeho postupu, když při změně právního posouzení věci nepoučil účastníky o takové možné změně a nevyzval je, aby v potřebném rozsahu doplnili svá skutková tvrzení a navrhli o nich důkazy. Tímto postupem byli účastníci zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k prokázání těchto skutečností důkazy. Tím odvolací soud porušil poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř.“.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že „v průběhu celého řízení od roku 2004 nedošlo ke zpochybnění právního úkonu zápočtu, který žalovaný provedl podpisem ze dne 8. ledna 2003. Pokud odvolací soud shledal důvody pro neplatnost tohoto právního úkonu pro rozpor se zákonem, měl o svém názoru účastníky řízení informovat s tím, aby oni měli možnost učinit tvrzení o tom, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k zániku části pohledávky žalobkyně v důsledku zápočtu a nabídnout o tom důkazy. Nelze omezit jejich případná tvrzení pouze na tento jediný zápočet, který z pohledu odvolacího soudu trpěl vadou, která způsobila jeho neplatnost, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně mohl být zápočet proveden znovu, aniž by touto vadou trpěl. To se také ve skutečnosti stalo, ale žalovaný neměl důvod tvrdit uskutečnění tohoto zápočtu v původním řízení, když zápočet provedený v dopise ze dne 8. ledna 2003 nebyl soudem ani druhou procesní stranou zpochybňován. U Okresního soudu v Chebu bylo zahájeno řízení o náhradu škody pod sp. zn. 13 C 112/2004 a žalovaný dne 5. května 2004 zaslal žalobkyni dopis, v němž provedl zápočet své pohledávky ve výši 657.105,- Kč. Postupem odvolacího soudu však byl vyloučen z možnosti uplatnit tato tvrzení a prokázat, že v důsledku tohoto dalšího zápočtu došlo k zániku části pohledávky žalobkyně“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu soud při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, nepřihlíží.
O tom, že správnost směnečného platebního rozkazu lze zpochybnit jen prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§175 odst. 1 a 4 o. s. ř.) přitom nejsou žádné pochybnosti (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2867/2011).
Je tak zcela zjevné, že se soudy nižších stupňů mohly zabývat jen „obranou“ žalovaného, jak byla obsažena ve včasných a odůvodněných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (včetně tam tvrzeného jednostranného zápočtu); námitky, které by případně (nebýt dovolatelem tvrzené „vady řízení“) uplatnil (mohl uplatnit) až následně, by na výsledek řízení nemohly mít žádný vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu