ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.263.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 263/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) obce Lhota u Vsetína, se sídlem ve Lhotě u Vsetína, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 68 89 87 97 a b) města Vsetín, se sídlem ve Vsetíně, Svárov 1080, PSČ 755 24, identifikační číslo osoby 00 30 44 50, obou zastoupených JUDr. Petrem Vohnickým, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Horní nám. 12, PSČ 755 01, proti žalovaným 1) Ing. J. Š., jako správci konkursní podstaty úpadce WOJTOŇ KOVEX – příbory s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 47 97 31 53, zastoupenému JUDr. Milanem Orságem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Žerotínova 1114, PSČ 755 01 a 2) Ing. P. T., jako správci konkursní podstaty úpadce WOJTOŇ KOVEX, spol. s r. o. – v likvidaci, identifikační číslo osoby 46 57 74 24, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 210/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2010, č. j. 9 Cmo 14/2010-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k jejich rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.902,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. září 2010, č. j. 9 Cmo 14/2010-272, k odvolání žalovaných (mimo jiné) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2009, č. j. 9 Cm 210/2004-206, ve výrocích ve věci samé, jimiž soud prvního stupně: a) vyloučil z konkursní podstaty úpadce WOJTOŇ KOVEX – příbory s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „první úpadce“) nemovitosti ve vlastnictví prvního žalobce specifikované ve výroku I., b) vyloučil z konkursní podstaty prvního úpadce nemovitosti ve vlastnictví druhého žalobce specifikované ve výroku II. a c) vyloučil z konkursní podstaty úpadce WOJTOŇ KOVEX, spol. s r. o. (dále jen „druhý úpadce“) nemovitosti ve vlastnictví druhého žalobce specifikované ve výroku III.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když původní rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 26. července 2007 (správně „31. května 2007“), č. j. 9 Cm 210/2004-47, ze dne 31. května 2007, č. j. 9 Cm 216/2004-61 a ze dne 5. září 2007, č. j. 9 Cm 223/2004-69, byla zrušena rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2008, č. j. 9 Cmo 333/2007-71, ze dne 20. března 2008, č. j. 9 Cmo 3/2008-98 a ze dne 10. dubna 2008, č. j. 9 Cmo 4/2008-91. Shora uvedené právní věci následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. července 2008, č. j. 9 Cm 210/2004-95, spojil ke společnému řízení.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, z ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecním zřízení) a z ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvy o zřízení zástavního práva, na základě kterých bylo zástavní právo k nemovitostem specifikovaným ve výrocích I. až III. rozhodnutí soudu prvního stupně zapsáno do katastru nemovitostí, druhý žalobce uzavřel, aniž byly splněny podmínky sjednané mezi druhým žalobcem a druhým úpadcem ve smlouvě o poskytnutí záruky ze dne 24. února 1993 (tj. že druhý úpadce předloží smlouvu o obstarání prodeje svých výrobků zahraničním odběratelům, uzavřenou obstaravatelem na dobu nejméně tří let, přičemž ve smlouvě bude vyloučena možnost jednostranného odstoupení, výpovědi či okamžitého zrušení pro obě strany a sankční postih za neplnění dohodnutých objemů odbytu výrobků) a ve smlouvě o změnách a doplňcích smlouvy o poskytnutí záruky ze dne 24. února 1993, uzavřené 23. prosince 1993 mezi druhým žalobcem a oběma úpadci (tj. že druhý úpadce doloží při podpisu dodatku písemné prohlášení, jímž bere na sebe povinnost uspokojit veškeré „závazky“ druhého žalobce vůči prvnímu úpadci, které vzniknou v případě neplnění úvěrových smluv uzavřených prvním úpadcem s příslušným peněžním ústavem). Zástavní smlouvy tak byly uzavřeny v rozporu s podmínkami, za nichž zastupitelstvo druhého žalobce rozhodlo o zastavení nemovitých věcí; jsou proto absolutně neplatné a zástavní právo podle nich nevzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, když prvostupňový ani odvolací soud neřešil právní otázku významnou pro rozhodnutí a oba soudy postupovaly v rozporu s hmotným právem“.
Dovolatel poukazuje na obsah smlouvy o změnách a doplňcích smlouvy o poskytnutí záruky, uzavřené dne 23. prosince 1993, upozorňuje na formulace tam obsažené a soudům nižších stupňů vytýká, že se obsahem práv a závazků (formulovaných v bodu 9) nezabývaly, „k obsahu tohoto právního úkonu nezaujaly žádný závěr, neprovedly výklad tohoto úkonu, nevyhodnotily, zda je tento úkon platný, zda byl učiněn v omylu, zda nejde o ujednání neurčité či nesrozumitelné“. Proto je namístě otázka, zda touto smlouvou předvídané „písemné prohlášení“, bylo-li vydáno a formulováno, by samo o sobě nebylo jen dalším neurčitým úkonem nebo úkonem vzniklým v důsledku jednání v omylu.
V této souvislosti zastává názor, podle něhož jde o ujednání neplatné „v důsledku nesrozumitelnosti formulace práv a závazků“.
Rozhodnutím dovolacího soudu – pokračuje dovolatel – „by měla být vyřešena zásadní právní otázka důležitá pro rozhodnutí, tedy otázka, zda se soudy obou stupňů měly zabývat platností ujednání obsaženého v bodu 9, neboť dosud zcela chybí závěr, který by soudy obou stupňů měly učinit v souladu s hmotným právem a jejich rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právní posouzení věci“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, uzavírajíce, že „neplatnost zástavních smluv by byla přes argumentaci obsaženou v dovolání dána i nesplněním podmínky obsažené ve smlouvě ze dne 24. února 1993“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání prvního žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty druhého žalovaného, Nejvyšší soud bez dalšího jako podané neoprávněnou osobou odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. Dotčeným výrokem totiž nebylo rozhodnuto ve vztahu k dovolateli a tímto rozhodnutím mu nemohla být způsobena žádná újma.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) odmítl.
Již v rozhodnutí ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu stanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V poměrech projednávané věci je zcela zjevné, že závěr o absolutní neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva odvolací soud přijal, maje za nesplněné podmínky, za nichž zastupitelstvo druhého žalobce vyslovilo souhlas se zastavením nemovitostí, a to dle bodu I. smlouvy o poskytnutí záruky ze dne 24. února 1993 a dle bodu 9 smlouvy o změnách a doplňcích smlouvy, uzavřené dne 23. prosince 1993. Výhrady dovolatele směřující k (ne)platnosti posledně zmíněného ujednání tak nemohly ničeho změnit na existenci dalšího důvodu (nesplnění podmínky určené v bodu I. smlouvy o poskytnutí záruky) a tudíž ani na závěru o nesplnění předpokladů, za nichž zastupitelstvo druhého žalovaného udělilo souhlas k zastavení nemovitostí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a činí 2.925,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem z připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.902,25 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu