ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2651.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2651/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 1963, PSČ 580 01, proti žalovanému JUDr. V. P., zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 132/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 369/2011-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.255,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 369/2011-65, potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2011, č. j. 33 Cm 132/2001-20, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 9. října 1998, č. j. 22 Sm 239/98-21, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 21. července 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 666,66 Kč a náklady řízení.
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co usnesením ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 24/2010-118, ve znění usnesení ze dne 24. června 2010, č. j. 5 Cmo 24/2010-129, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2008, č. j. 68 Cm 233/2007-31, tak, že povolil obnovu řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 19/99.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I. §69 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsal jako svědek, a to předtím, než do směnky byl doplněn údaj „per aval“, pročež „se nestal dlužníkem ze směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatele rozhodnutí soudů nižších stupňů „spočívají na nesprávném posouzení provedených svědeckých výpovědí svědků, kteří tvrdili něco, čehož podle jednoznačného závěru žalobce svědky být nemohli“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozsudkem odvolacího soudu „plně ztotožňuje“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. zamítl.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel – posuzováno podle obsahu – polemizuje především s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož se žalovaný na směnku podepsal jako svědek předtím, než na ni byl doplněn údaj „per aval“.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. března 2012 (dovolací řízení v této věci bylo zahájeno 23. dubna 2012), která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 9.955,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.255,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. ledna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu