ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2662.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2662/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, PSČ 130 00, proti žalované CIB Flats P10, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27210324, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, PSČ 128 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 319/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. 17 Co 286/2010-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.783,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 C 319/2008-62, zamítl Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu o nahrazení projevu vůle žalované nabídnout žalobci k prodeji ve výroku specifikovanou bytovou jednotku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej (částečně) ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně „v celém rozsahu“, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky předložené dovolatelem Nejvyššímu soudu k řešení však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť již byly Nejvyšším soudem zodpovězeny a napadené rozhodnutí je se závěry přijatými Nejvyšším soudem v souladu.
Závěr, podle něhož z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nelze dovozovat časově neomezenou povinnost vlastníka bytu nepřevést bytovou jednotku na třetí osobu za cenu nižší než uvedenou v nabídce učiněné nájemci v souladu s označeným ustanovením, resp., v případě vůle takový převod realizovat, opakovaně nabídnout nájemci převod jednotky postupem podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, plyne zcela zjevně z označeného ustanovení (a navazujícího §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 456/2009 či ze dne 18. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 1033/2011, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nepřijme-li nájemce nabídku učiněnou v souladu s §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je nadále chráněn již jen předkupním právem podle ustanovení §22 odst. 2 téhož zákona, a to po dobu jednoho roku od marného uplynutí lhůty k přijetí nabídky podle §22 odst. 1. Po splnění povinnosti podle §22 odst. 1 a zániku předkupního práva nájemce podle §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů může vlastník jednotku prodat komukoliv, aniž by byl povinen nájemci převod bytové jednotky přednostně nabízet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 1033/2011).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §7 písm. e/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.000,- Kč. Jelikož zástupce žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 2.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 483,- Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži dovolatele celkem 2.783,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu