ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3276.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3276/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalované BLUESTORE, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27 93 01 73, zastoupené Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Česká 12, PSČ 602 00, o zaplacení částky 269.845,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 211/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2011, č. j. 14 Cmo 26/2011-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 14 Cmo 26/2011-221, změnil rozsudek ze dne 11. ledna 2011, č. j. 19 Cm 211/2006-180, jímž Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 269.845,80 Kč, tak, že žalobu zamítl.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 20. prosince 2001, č. j. 24 K 34/2001-19, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek dlužníka V. K. a následně usnesením ze dne 29. ledna 2002, č. j. 24 K 34/2001-32, ustavil (novým) správcem konkursní podstaty Ing. P. S. (dále jen „správce konkursní podstaty K“).
2) Usnesením ze dne 5. února 2002, č. j. 32 K 34/2001-104, Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek společnosti PALACE CLUB, spol. s r. o. (dále jen „společnost P“) a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. M. Ch. (dále též jen „správce konkursní podstaty P“).
3) Usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. 32 K 34/2001-2206, Krajský soud v Brně zrušil konkurs na majetek společnosti P z důvodu, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
4) Společnost P zanikla převodem jmění na společníka (žalovanou) a byla vymazána z obchodního rejstříku 24. září 2009.
5) Nemovitosti, ve kterých společnost P provozovala hotel Palace ve Š. M. (dále jen „nemovitosti“ a „hotel“), sepsal správce konkursní podstaty K do soupisu majetku jako první, a to podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1990 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
6) Následně nemovitosti (jako v pořadí druhý) sepsal do soupisu majetku správce konkursní podstaty P.
7) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 55 Cm 110/2002-171, zamítl žalobu, jíž se správce konkursní podstaty P domáhal vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku správce konkursní podstaty K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 3 Cmo 101/2004-200, rozsudek soudu prvního stupě změnil tak, že žalobě o vyloučení nemovitostí vyhověl. Dovolání správce konkursní podstaty K Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 29 Odo 967/2006, zamítl. Přitom se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož pohledávka za dlužníkem V. K. nebyla zajištěna zástavním právem k nemovitostem, pročež nebyl dán důvod pro jejich soupis do konkursní podstaty K; naopak po právu nemovitosti sepsal správce konkursní podstaty P a to z titulu vlastnického práva společnosti P.
8) Žalobkyně a správce konkursní podstaty P uzavřeli 29. dubna 2002 smlouvu o akceptaci platebních karet (v obchodním místě – hotelu), na základě které žalobkyně [s odkazem na žádost původního žalovaného (správce konkursní podstaty P) ze dne 17. ledna 2003] převedla na účet označeného správce dne 24. ledna 2003 částku 352.652,36 Kč; původní žalovaný žalobkyni následně vrátil částku 82.806,56 Kč, s tím, že tato částka mu byla (neoprávněně) vyplacena za období před uzavřením smlouvy o akceptaci platebních karet.
9) Na základě reklamace správce konkursní podstaty K žalobkyně „ze svých prostředků“ na účet jmenovaného převedla částku 352.652,36 Kč.
10) Podle informačního listu k uzavření/rozšíření smlouvy o akceptaci platebních karet „projevil“ (a to v době před uzavřením smlouvy shora) zájem o přijímání tam uvedených platebních karet v hotelu správce konkursní podstaty K.
Na tomto základě odvolací soud [na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal smlouvu o akceptaci platebních karet absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku − dále jen „obč. zák.“), a to z důvodu, že právní předchůdce žalované, který sepsal hotel do konkursní podstaty P jako druhý, nemohl v dobré víře „brát plody a užitky z věci“, pročež se na úkor žalobkyně v rozsahu částky 269.845,80 Kč bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.)], dospěl k závěru odlišnému.
Přitom s odkazem na ustanovení §269 odst. 2 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a na ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. uzavřel, že smlouva o akceptaci platebních karet je platná, když účastníci v ní dostatečně určitě vymezili předmět závazku; „banka se zejména zavázala provádět pro obchodníka služby spojené s proplácením částek za transakce realizované platebními kartami při využití elektronického terminálu nebo imprintéru, a zároveň bylo smluvně sjednáno, že částka (snížená o smluvní poplatek) bude připsaná na účet obchodníka; obchodník se zároveň zavázal přijímat ve svém obchodním místě platební karty k úhradám za zboží a služby. Smlouva, jež se svým obsahem ani účelem nepříčí dobrým mravům a není z tohoto důvodu neplatná (§39 obč. zák.), založila řádný právní titul pro platbu částky 269.845,80 Kč žalobkyní ve prospěch (původního) žalovaného“. O majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (případně z právního úkonu neplatného či z právního důvodu, který by odpadl) nešlo.
Dále odvolací soud neakceptoval právní názor žalobkyně, podle něhož byla mezi ní a správcem konkursní podstaty K uzavřena konkludentně smlouva, na základě které by tomuto správci vznikl nárok na úhradu částek z transakcí „bankovními“ kartami, když ostatně sama žalobkyně ve svých skutkových tvrzeních uváděla, že jí předložil pouze „nekompletní podklady nedostačující k uzavření písemné smlouvy o akceptaci platebních karet“.
Konečně zdůraznil, že právní důvod, který by zakládal povinnost žalované (jejího právního předchůdce) vrátit žalobkyni částku 269.845,80 Kč, „nepředstavuje soupis nemovitostí do konkursní podstaty odlišným správcem jiného úpadce v časově předcházejícím období“ (rozuměj do konkursní podstaty K). „Provedení takového soupisu není ani rozhodnou skutečností pro posouzení závazkových vztahů mezi účastníky. Titulem pro zaplacení předmětné částky žalobkyní žalované (jejímu právnímu předchůdci) byl smluvní závazek ze smlouvy o akceptaci platebních karet; nešlo tedy ani o výnos či požitek z věci zapsané do konkursní podstaty“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka popisuje okolnosti, na základě kterých „plnila“ do konkursní podstaty obou úpadců, přičemž „trvá na tom, že došlo k uzavření dvou smluvních vztahů týkajících se akceptace platebních karet, vázajících se k jednomu obchodnímu místu – hotelu, a to na základě nejasné a zavádějící komunikace ze strany hotelu“. Konečným zájmem žalobkyně přitom rozhodně nebylo uzavřít „druhý smluvní vztah“ týkající se akceptace platebních karet k onomu obchodnímu místu. Ve vztahu k existenci povinnosti žalované (jejího právního předchůdce) vrátit částku 269.845,80 Kč dále odkázala na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 24 K 34/2001, jímž označený soud zamítl požadavek žalobkyně, aby správci konkursní podstaty K uložil pokyn „k vydání předmětné částky“.
Právní úkon žalované (jejího právního předchůdce) [smlouvu o akceptaci platebních karet] dovolatelka považuje za příčící se dobrým mravům, s tím, že v důsledku takového úkonu žalovaná nemohla v dobré víře brát plody a užitky z věci, kterou do konkursní věci zapsal jako první správce konkursní podstaty K.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné odmítl, eventuelně zamítl.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV ÚS 560/08, je zjevné, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, s tím, že u přípustného dovolání přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písmeno a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V poměrech projednávané věci přitom není pochyb o tom, že závěr odvolacího soudu, podle něhož plnění v rozsahu žalované částky, které žalobkyně právnímu předchůdci žalované poskytla a jehož vrácení se domáhá, není ani výnosem ani požitkem z věci sepsané správcem konkursní podstaty K, nebyl dovoláním zpochybněn (dovolání v tomto směru neobsahuje jediný argument, jehož prostřednictvím by dovolatelka proti uvedenému závěru brojila). Totéž platí o odvolacím soudem zdůrazněné (ne)významnosti pořadí soupisu hotelu do konkursních podstat obou úpadců.
To, že z okolností, za kterých žalobkyně a správce konkursní podstaty P uzavřeli smlouvu o akceptaci platebních karet, ani z obsahu této smlouvy, nelze usuzovat na její rozpor s dobrými mravy (a neplatnost podle ustanovení §39 obč. zák.), je rovněž evidentní (k podmínkám, za nichž lze právní úkon považovat za odporující dobrým mravům, srov. např. důvody rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněného pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Totéž platí o té části dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka tvrdí existenci konkludentní smlouvy o akceptaci platebních karet mezi ní a správcem konkursní podstaty K, jež – krom toho, že není podložena údaji ohledně konkrétního obsahu takové smlouvy − je v evidentním rozporu (jak správně poznamenal odvolací soud) se stanoviskem zastávaným dovolatelkou v průběhu řízení.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nevýznamný poukaz dovolatelky na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 24 K 34/2001, když tentýž soud usnesením ze dne 18. září 2009, č. j. 32 K 34/2001- (30), zamítl (i) návrh žalobkyně, aby jí částku 269.845,80 Kč vydal správce konkursní podstaty P (viz č. l. 102 spisu). Nad rámec výše uvedených důvodů Nejvyšší soud (z hlediska dovolatelkou namítané neplatnosti smlouvy o akceptaci platebních karet pro rozpor s dobrými mravy) připomíná, že správce konkursní podstaty K nikdy neměl žádný důvod pro soupis hotelu do konkursní podstaty označeného úpadce, když vlastníkem hotelu byla společnost P a nešlo ani o případ, kdy by pohledávky věřitelů za V. K. byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem (k hotelu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. září 2011), přičemž tarifní hodnota je 269.845,80 Kč a sazba mimosmluvní odměny určená podle §7 bodu 6. advokátního tarifu činí 9.380,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.032,80 Kč celkem žalované přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 11.712,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu