ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3394.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3394/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. O. S. , proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 209/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 9 Cmo 446/2011-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 9 Cmo 446/2011-172, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. září 2011, č. j. 53 Cm 209/2009-151, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. srpna 2009, č. j. 53 Cm 209/2009-12, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 53 Cm 209/2009-143, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 500,- Kč a náklady řízení.
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co usnesením ze dne 3. února 2011, č. j. 9 Cmo 242/2010-124, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. dubna 2010, č. j. 53 Cm 209/2009-88, pro nepřezkoumatelnost a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (a podle něhož nelze dovodit, že závazek žalovaného ze sporné směnky zanikl započtením, když žalovaný činil právní úkon započtení z jiného právního důvodu než tvrzeného v námitkách), dovolatel nenapadá; Nejvyšší soud tak – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dovolání nemohl připustit ani k přezkumu tohoto závěru.
Rovněž argumentace dovolatele ohledně (jiného) důvodu vystavení sporné směnky se s důvody, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, zcela míjí [a navíc i v případě, že by odvolací soud této skutečnosti přikládal význam, by touto výhradou – posuzováno podle obsahu – dovolatel uplatňoval dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze]. Konečně v této souvislosti nelze přehlédnout, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný „jiný“ důvod vystavení směnky ani netvrdil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu